Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Autorem anglický rytíř a cestovatel John Mandeville (1300-1372) - ten je však pravděpodobně smyšlený. Badatelé se přiklánějí k názoru, že pravým autorem byl lékař z Lutychu Jean de Bourgoigne a že cestoval velmi málo, aby mohl popisovat země z vlastní zkušenosti. Navštívil maximálně Egypt. Tím pádem je dílo pouze volně zpracovaná kompilace z celé řady jiných pramenů. Další badatelé přisuzují autorství lutyšskému klerikovi Jeanovi d'Outremeuse. Proto se o autorovi cestopisu hovoří jako o tzv. Mandevillovi.

VZNIK:

Třetí čtvrtina 14. století, do češtiny přeloženo již v roce 1400 Vavřincem z Březové

FORMA:

Dílo je členěno na kapitoly a verše. Autor využívá symboliky čísel a barev.

OBSAH:

Mimořádnost Mandevillova cestopisu ilustruje badatel Šimek prohlášením, že "byly doby, kdy dílo 'Mandevillovo' bylo vedle Písma svatého nejčtenější knihou".
Jen rukopisů tohoto díla, sepsaného starofrancouzsky mezi léty 1356-1372 v Lutychu, je v různých evropských jazycích známo kolem tří set.

Úryvek z předmluvy
Cestopis Johna Mandevilla nebyl zeměpisným kompendiem, příručkou poskytující základní poučení, i když nelze vyloučit, že mu někteří čtenáři přičítali i tuto úlohu. Stal se přitažlivým proto, že se objevil v době, kdy se začal rozšiřovat zájem o ostatní kontinenty, a že jeho autor neváhal dodat přitažlivému námětu co nejvíce senzačního přídechu.

Mandeville vypráví o fantastických cestách do exotických zemí Afriky a Asie. Procestoval Turecko, Arménii, Sýrii, Persii, Egypt, Libyi, Indii a další. Popisuje zdejší krajinu, lidi a jejich zvyky, ale především historické události, které se pojí s daným místem, a často spojuje místa také s biblickými postavami a událostmi.
Nejprve vypráví o cestě z Anglie do Konstantinopole. Jen krátce se zastaví u městského opevnění. Zaměří se na velký cedrový kříž a některé relikvie, například trnová koruna nebo hřeb z kříže Ježíše Krista, které v Konstantinopoli viděl. Další kapitolu věnuje císařově paláci. Mluví o víře Řeků, kteří neuznávají papeže, ale mají svého patriarchu. Potom se vydává na cestu do Jeruzaléma. Volí cestu přes několik ostrovů a poté popisuje Babylonii a Babylonskou věž.

Úryvek ze strany 43
A ležíť ta věžě i to město v rovni. A okolo města byla zeď dvě stě loket zvýši a padesáti všíři. A sto mosazných bran mělo. A věže má čtyři tisíce kročejí zvýši. A tekla jest skrze to město řeka z ráje, jenž slove Eufrates. Ale Cyrus, král perský, ten jest odjal a odvedl řeku, rozved ji ve čtyři sta a šestdesát přiekopóv. Neb když s vojskem velikým k Babylonu táhnieše Cyrus, utonul jemu v té řece najstatečnější rytieř, a on se rozhněvav přisáhl, že ji chce tak mělku učiniti, aby ji mohla žena přebřísti.

Potom autor navštíví Mezopotámii a Egypt.

Úryvek ze strany 44
A země Ejipská jest země dlúhá a úzká, neb leží dli vedlé Nila, a jakož Nil, když se rozvodnie, daleko vyplyne, tak jest země všíři. Neb v Ejipské zemi řédko anebo nikda déšť nejde, ani snieh, ani rosa, ani tam hrom ani blýskanie bývá, ale ústavně tu povětřé jasné jest, a mohú vždy hvězdy vídány býti. Protož tu jsú dospělí hvězdáři.

Autor prokládá celé dílo bájemi a mýty. V Egyptě třeba popisuje několik mýtických tvorů. Jeden z nich je napůl člověk a napůl kozel. Další je pták Fénix, který je symbolem nesmrtelnosti. Každých 500 let přilétá z Arábie do Heliopole, aby se ve svém vlastním hnízdě upálil a potom ze svého popela vzlétl omlazen k dalšímu životu. Autor ho prý několikrát viděl. Také se zmiňuje o kouzelných stromech a posvátném balzámu. Potom vypráví o Sicílii.

Úryvek ze strany 52
Také jsú tu hadové, jimiž zkúšejí děti, pravého jsú-li lože čili nic. Protož kterýž muž své ženě nedověří, ten vezma dietě jejie a pojma súsedy s sebú, i posadí dietě mezi ty hady; jest-li pak dietě lože pravého, hadové jemu nic neuškodie; pakli jest v cizoložství se počalo, tehdy je ihned do smrti uštípí.
Protož jsú tam ženy šlechetné, ač ne pro Bóh, ale pro pomstu. Také jest v Sicilí hora, jenžto slove Etna; ta ustavičně v sobě hoří, a plameni z nie sopcí a nemohú býti uhašeni.

Pak se autor vydává do Alexandrie. Popisuje cestu k hrobu svaté Kateřiny přes Rudé moře a poušť.

Úryvek ze strany 54
A nelze přes tu púšť ižádnému jeti, nebo potřeby tu nenie; a protož jedú na velblúdiech, neb ti mají svój obrok, točíš malé větvičky a listie stromové a šípkové a mech a křovie, a mohú trváti dobře tři dni bez pitie. Protož když se napijí, potom za tři dni nedbají.

Hrob svaté Kateřiny se nachází na hoře Sinaj. Proto se autor zmiňuje o Mojžíšovi a desateru. Pak už ale píše o zvláštnostech a historii hrobu a kostela. Jednou z nich je ta, že ptáci přinášejí do kostela olivy, ze kterých pak mniši lisují olej, aby mohli dostát úkolu udržovat světlo v olejových lampách.
Následuje cesta do Jeruzaléma. Když se dostane do Betléma, vypráví o tzv. Kvetoucím poli. Zde byla neprávem obviněna jistá dívka a měla být upálena. Oheň se ale proměnil v růži.
Poté Mandeville popisuje řadu kostelů, kaplí nebo hrobů svatých v okolí Jeruzaléma. Mezi ně patří kostel Svatých mláďátek, hrob svatého Jeronýma a další. Zabývá se také množstvím významných biblických míst - hora Sinaj, Olivová hora a další. Také píše o Mrtvém moři.

Úryvek ze strany 77
To moře také slove Mrtvé, neb neplyne ani se hýbá jako jiná voda a nic živého v sobě netrpí, ani lucerny osviecené na sobě nésti móže. A jestiť pěti set a osmdesáti honóv zdéli a sto a padesáte všíři. A stojíť jako lúže nebo jezero, a nemóžť jeho ani člověk ani které hovado píti.

Mandeville pak projde ještě okolí řeky Jordán, Galilej, Samaritánsko, Damašek a další. Přitom se zmiňuje o poštovních holubech.

Úryvek ze strany 84
V té zemi umějí holuby navésti, že nosie listy z jedné země do druhé; a již vie každý ten holub, když jej vypustie, kam má letěti; neb jsú v každém městě jatí holubie, jenž jsú z jiných měst rodem a v nich zachováni.

Pak se vrací zpět do Konstantinopole a popisuje několik možných cest do Jeruzaléma. Další cesta směřuje do Persie a následně do Indie. Tam roste koření, například pepř. Potom líčí zvyky lidí na dalších ostrovech, lidské zrůdy a exotická zvířata. V Číně podrobně popisuje lidi, oblečení a tradice. Bavlník popsal jako rostlinnou ovci, v jejíchž plodech se po uzrání nachází malé, ovečce podobné zvířátko z masa a kostí, které je celé pokryto jemnou vlnou. Mandeville uvádí, že sám několik takových oveček snědl.
Nakonec se rozepisuje o Mohamedovi a islámu a o pohanech.