Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• první díl trilogie Pán prstenů (následuje: Dvě věže)

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze roku 1993 (2. vydání). Z anglického originálu The Fellowship of the Ring přeložila Stanislava Pošustová. Počet stran: 379. ISBN: 80-204-0362-0.

O AUTOROVI:

John Ronald Reuel Tolkien se narodil roku 1892 v dnešní Jihoafrické republice. Rodina se po třech letech vrátila do Anglie, otec však zemřel ještě v Africe na krvácení do mozku. Ve dvanácti letech zemřela mladému Tolkienovi i matka - v této době se zrodil jeho silný vztah ke křesťanství. Ve druhé dekádě 20. století začal studovat filologii a později anglistiku na Oxfordské univerzitě. Za války byl povolán na frontu, ale onemocněl a většinu roku 1917 strávil v zázemí. Ve dvacátých letech byl jmenován profesorem anglosaštiny na Oxfordu; v této době také započal svou práci na příbězích ze Středozemě. V roce 1972 obdržel Řád britského impéria a Oxfordská univerzita mu udělila čestný doktorát z literatury. O rok později zemřel a byl pochován spolu se svou manželkou v Oxfordu. Z jeho potomků se nejvíce proslavil Christopher J. R. Tolkien, jenž dokončil otcovu literární práci.

Tolkienovo literární dílo se skládá ze dvou hlavních částí - první jsou odborné publikace a přepisy starých legend (např. Beowulf) a do druhé spadá fantasy literatura, pro kterou Tolkien vytvořil vlastní svět Středozem. Soubor knih zabývající se tematikou Středozemě bývá často označován jako Tolkienovo legendárium. Patří do něj povídky a romány jako Hobit, Pán prstenů, Silmarillion, Húrinovy děti a jiné. Tolkien je považován za zakladatele high fantasy žánru (= próza odehrávající ve zcela smyšleném světě, často s přítomností magie).

O DÍLE:

Pán prstenů: Společenstvo prstenu je první díl trilogie, vydaný poprvé v roce 1954 (1990 v ČR). Stal se vzorem pro mnoho dalších fantasy románů, z poslední doby např. Eragon. K obrovské popularitě Tolkienova díla notně přispěla i filmová adaptace režiséra Petera Jacksona. Sečtou-li se výtisky všech tří částí trilogie, jedná se o třetí nejprodávanější román na světě.

Pán prstenů líčí klasický souboj dobra se zlem, v němž se objevuje většina literárních archetypů (hrdinský Aragorn, moudrý stařec Gandalf, zrádce Saruman). Ačkoli Tolkienův román vyzdvihuje především tradiční hodnoty a lidské kvality, můžeme zde najít i kontroverzní charaktery. Dobrým příkladem je Glum, hobit znetvořený Prstenem, kterého Gandalf ponechal naživu, neboť věřil, že v něm zůstalo dobro.
Ve druhém díle se díky Frodovu vlídnému zacházení začíná zlu uvnitř sebe vzdorovat, ale nakonec volí zradu, kterou osud potrestá rychlou smrtí (konec třetího dílu).
Tolkiena tematicky ovlivnila první i druhá světová válka, což se projevuje především motivy spálené krajiny a vyvražděných vesnic ve druhém díle trilogie. Samozřejmě zde nalezneme také mnoho mytologických motivů - k použití prstenu vedla Tolkiena pravděpodobně Wagnerova opera Der Ring des Nibelungen. V kontrastu s tragickými konci četných severských legend končí Pán prstenů šťastně (Glumova katarze na konci třetího dílu).

HLAVNÍ POSTAVY:

Vybrány podle důležitosti z hlediska děje, ne podle prostoru, který jim autor věnoval:

Frodo Pytlík - mladý hobit z Kraje, který byl dán do opatrovnictví svého příbuzného Bilba Pytlíka; na začátku příběhu se ničím příliš neliší od ostatních pohodlných hobitů, snad kromě touhy cestovat; vlastnictví Jednoho prstenu mu však postupně zatemňuje mysl, což se projevuje zvýšenou agresivitou a nenávistí; Frodův příběh představuje souboj odhodlanosti a vytrvalosti lidské (resp. hobití) mysli se strachem a zlem, které šíří Sauron; tomuto tématu se více věnuje druhý a třetí díl trilogie
Gandalf Šedý - moudrý čaroděj, vůdce Společenstva; budí respekt mezi dobrými i zlými a dokáže předvídat mnohé, co je jiným skryto; jedná se o postavu bez záporných vlastností, slouží jako symbol naděje (v prvním díle zdánlivě ztracen, avšak ve druhém díle se navrací jako osvícený Gandalf Bílý)
Aragorn - potomek královského rodu, průvodce Společenstva; pyšní se mnohými rytířskými vlastnostmi, má vrozenou schopnost vést, rozumět přáním lidu; v prvním díle uplatňuje především své lovecké schopnosti, královský původ se projeví až v Návratu krále, kde jeho nástup na trůn značí začátek období míru
Saruman - čaroděj, jenž se přidal k temné straně; po své zradě se stane Gandalfovým antagonistou a významně zpomalí postup Společenstva; jeho osudu se věnuje druhý díl trilogie
Sauron - temný pán sídlící v černé zemi Mordor; jeho síla je svázána s Jedním prstenem - pokud by ho získal, dokázal by opět ovládnout celou Středozem; pochází od něj veškeré zlo, s nímž se Společenstvo na své cestě musí vypořádat

OBSAH:

Příběh Pána prstenů se odehrává ve Středozemi, fiktivním světě, který se technicky velmi podobá našemu světu v období středověku. Hlavní odlišností jsou druhy ras, které Středozemi obývají, a přítomnost magie. Hlavním protagonista Frodo Pytlík je zástupcem ras hobitů, asi metr vysokých človíčků bydlících v nízkých domech a norách. Ve Frodově životě nastane převrat poté, co mu jeho strýc Bilbo po svém odchodu zanechá kouzelný prsten. Od čaroděje Gandalfa se dovídá, že se jedná o mocný artefakt, po kterém touží Temný pán Sauron. Mladý hobit je donucen opustit svůj rodný Kraj a vydat se na dlouho cestu k Hoře osudu, v jejímž plameni lze prsten roztavit a zničit. Po strastiplném putování, ztrpčovaném Sauronovými zvědy, se s pomocí přátel dostane do Roklinky, lesního města elfího pána Elronda. Zde se setká s vyslanci trpaslíků, elfů a lidí, kteří se ho rozhodnou doprovázet na cestě do Mordoru, kde leží Hora osudu. Čeká na ně mnoho překážek, které prověří jejich vůli a odhodlání. V opuštěném trpasličím důlním městě ztratí Gandalfa v boji s démonem balrogem, v závěru knihy se válečník Boromir obětuje pro záchranu hobitů před skřety (neúspěšně). Frodo nesnese utrpení, které jeho úkol přináší zbylým členům Společenstva, své přátelé opustí a pokračuje v putování sám se svým věrným služebníkem Samvědem Křepelkou.

KOMPOZICE:

Společenstvo prstenu je román sestávající ze dvou "knih" (původně mělo vyjít všech šest knih v jednom svazku, vydavatel je však rozdělil do tří), z nichž první má dvanáct kapitol a druhá deset - předmluva a prolog nejsou zahrnuty. Děj postupuje chronologicky, v závěru knihy přibývají paralelní pasáže. Některé kapitoly obsahují i básně a písně - obvykle se vyznačují jednoduchým střídavým rýmem, jambickou stopou (v anglické literatuře běžnou) a nepravidelným metrem. Celá kniha je sama o sobě úvodem k trilogii, obsahuje proto méně napětí a gradace. Klasickou výstavbu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa) děje lze vysledovat spíše v rámci jednotlivých kapitol, které lze považovat za řadu úzce souvisejících epizod.

JAZYK:

Tolkien ve svých dílech používá spisovný jazyk s užitím mnoha knižních výrazů a archaismů (vynikne především v originále). Vyprávění je podáno er-formou, promluvy postav jsou téměř výlučně v přímé řeči. Bohatost jazyka vynikne především v popisných částech - příklady z ukázky: personifikace (kopce počaly tísnit; sen se zmocnil), oxymóron (hledat cestičky v bezcestí), metafora (vítr začal vylévat vodu dalekých moří; svahy se vršily), metonymie (temné hlavy kopců), básnické přívlastky (mrazivý chlad; daleká moře). Autor také místy využívá písma a jazyky, které sám vynalezl - obvykle se jedná o elfštinu a písmo tengwar (např. nápis na Jednom prstenu) nebo o trpasličí runy. Při tvorbě nových jazyků obvykle vycházel ze severské mytologie, ačkoli elfské písmo připomíná spíše sanskrt. V Pánovi prstenů se často vyskytují i texty písní a básně, které by vyžadovaly samostatný jazykový rozbor.

UKÁZKA:

Frodo, zraněný nožem Stínového přízraku, putuje s přáteli směrem k Roklince:

Kopce je počaly tísnit. Cesta za nimi dál mířila k Bruinenskému brodu, ale obojí teď bylo očím skryto. Pocestní přišli do dlouhého dolu, úzkého, hluboce rozeklaného, temného a mlčenlivého. Přes skály se nachylovaly stromy se starými zkroucenými kořeny a v dáli se vršily stoupající svahy porostlé borovými lesy.
Hobiti už byli celí uondaní. Postupovali pomalu, protože si museli hledat cestičky v bezcestí zavaleném padlými stromy a skutálenými balvany. Vyhýbali se lezení do kopců, pokud to šlo, kvůli Frodovi, a také protože přes ně bylo vůbec nesnadné najít cestu z úzkých dolů. Šli krajinou druhý den, když začalo deštivé počasí. Začal vál stálý západní vítr a vylévat vodu dalekých moří na temné hlavy kopců jemným, vše pronikajícím deštěm. Do setmění byli všichni promočení a jejich táboření bylo ponuré, protože se nedal rozdělat oheň. Druhý den byly kopce před nimi ještě vyšší a sráznější, a nezbylo jim než uhnout na sever. Chodec začínal vypadat ustaraně: byli už desátý den na cestě z Větrova a zásoby se tenčily. Pršelo dál. Té noci se utábořili na kamenné lavici, za sebou skálu s mělkou jeskyní, vlastně jen prohlubní v útesu. Frodo byl neklidný. Z chladu a vlhka ho rána ještě víc rozbolela a pro bolest a mrazivý chlad nemohl spát. Převracel se, házel sebou a bázlivě naslouchal kradmým nočním zvukům: větru v puklinách skal, kanoucí vodě, zapraskání, náhlému chřestivému pádu uvolněného kamínku. Cítil, že černé postavy přistupují blíž, aby ho udusily; když se však posadil, spatřil jen záda Chodce, jak sedí schoulený, kouří dýmku a hlídá. Zase si lehl a zmocnil se ho neklidný sen, ve kterém chodil trávou po vlastní zahradě v Kraji, ta se však zdála mdlá a nezřetelná, méně jasná než vysoké černé stíny, které nakukovaly přes plot.