Knížka Hrozny hněvu vychází ze života amerického lidu v období 30. let 20. století, kdy tisíce amerických farmářů hledaly obživu a pracovní příležitost v Kalifornii. Spolu s osudy hlavních hrdinů sleduje autor osud ostatních vystěhovalců z Oklahomy, jejich strastiplné putování po amerických dálnicích, táboření u silnic, marnou honbu za výdělkem a jejich rostoucí rozhořčení. Sny o lepší budoucnosti se krutě rozplynou, ale hrdinové docházejí k poznání vlastní nezničitelnosti a k vědomí nutnosti skoncovat revoluční cestou se svým ponížením.
Kniha začíná tím, jak Toma Joada pustili z vězení a on se vrací domů do Oklahomy, kde má svou rodinu. Po cestě potká kazatele Jima Casyho, jehož zná od dětství. Jdou spolu k Tomovu baráku, ale ten je napůl rozbitý a nějaký muž jim řekne, že jeho rodina všechno odvezla ke strýci Janovi a že prý pojedou na západ, kde je práce. Tom a Casy se tedy vydají za nimi, a když je najdou, celá rodina má z Toma velikou radost. Rozhodnou se, že se hned druhý den vydají na cestu a Casyho vezmou s sebou, protože ještě mají místo. Další den se ale dědeček rozhodne, že nikam nepojede, protože prý Oklahoma je jeho země a on ji nemůže opustit. Všichni ale věděli, že se o sebe nedokáže postarat, a proto ho opili, naložili na vůz a vyjeli na západ. Celou cestu je držela v naději myšlenka, že v Kalifornii bude práce, vydělají si peníze a budou mít co jíst. Vždy ve dne jeli a v noci přespali někde v táboře nebo u silnice. První noc se utábořili u silnice, kde se potkali s manželi Wilsonovými. Dědeček byl bohužel tolik utrápený, že ho tu noc trefil šlak. Pohřbili ho tam, kde zrovna stanovali, ale od té doby byla babička nemocná. Joadovi se s Wilsonovými tak skamarádili, že další den vyrazili na cestu společně dvěma auty. Jeli pár dní, auto se rozbilo a oni zastavili v táboře, aby ho opravili. Tam se tatínek dal do řeči s jedním mužem, jenž jim řekl, že se ze západu vrací, protože tam není žádná práce, ale tatínek mu nevěřil. Když přijeli do dalšího tábora, kde se opět usadili na noc, potkali tam muže se synem, kteří se také ze západu vraceli. Joadovi ale nikomu nechtěli věřit, že by tam pro ně nebyla práce. V ten den se Noe rozhodl, že dál nejede. Prý se usadí u řeky, kde si nachytá ryby a uživí se. Sairy Wilsonové bylo velice zle, a tak dál nejeli ani oba manželé. Rodinu Joadových zatím čekala cesta přes poušť. Když dojeli k Daggettu, tak jim zemědělská inspekce chtěla zkontrolovat, zda nevezou nějaké rostliny či semena. Matka byla ale téměř hysterická. Pořád opakovala, že vezou nemocnou babičku, která musí hned k doktorovi, až je inspekce nakonec pustila. Zanedlouho začalo svítat a oni před sebou v dáli spatřili vinice, zahrady, domky, stromy a malá městečka. Poušť byla za nimi, ale matka jim sdělila, že babička v noci zemřela. Konečně dorazili do Kalifornie. Každý si již představoval své plány. Connie a Růže chtěli mít pěkný baráček pro své dítě, které čekali. Connie chtěl studovat. Al toužil po garáži, kde by mohl opravovat auta. Zastavili v jednom táboře (v této zemi se jim říkalo "Hoovervilly" - byl to hanlivý název pro místa, kde tábořili lidé z východu od Oklahomy) a zjistili, že lidé tu nejsou tak milí, jako dosud potkávali. Jeden muž (Floyd) řekl Tomovi a Alovi, že na severu bude nejspíš hodně práce, že se to říká. Večer přišli do tábora šerifové a začala rvačka, při níž Tom praštil jednoho klackem po hlavě, ale Casy to vzal na sebe, šerifové ho zatkli a odvedli (Casy měl už dlouhou dobu pocit, že pro Joadovi nic neudělal a oni že ho vzali s sebou a živili ho, a proto se přiznal za Toma, který by šel jinak vězení, protože byl stále v podmínce). Ještě ten večer rodina vyjela za prací na sever. Bez Connieho, neboť ten od nich odešel, bez rozloučení. Ubytovali se v táboře, kde jim bylo krásně. Byla tam teplá voda, toalety, dobré vedení, žádní šerifové tam nesměli a byli tam slušní a milí lidé. Tom si hned našel práci, ale ostatní nic najít nemohli. V tomto táboře zažili spíše hezké věci než ty zlé, ale i přesto byli již zbaveni všech iluzí na lepší práci a bydlení. Celou dobu se snažili hlavně se uživit a najít si zaměstnání. Obojí šlo hodně bídně, a tak se opět stěhovali. Po cestě je zastavil muž, který jim řekl, aby za prací jeli do Hooperova sadařství. Když tam dojeli, dostali jeden domek, kde byla pouze zrezavělá kamínka, jinak nic, ale alespoň byli v suchu. Hned odpoledne začali pracovat a vydělali si na jednu večeři. Poté se Tom vydal na průzkum okolí, kde stály velké davy lidí. V jednom domku potkal Casyho. Ten mu vyprávěl, co se tam děje. Prý jim slíbili plat pět centů za bedničku broskví, ale pak snížili na dva a půl centu. Oni proto pořádají stávku. Zatím prý všechny nezatkli, a proto je plat stále pět centů, ale pokud je dnes v noci zatknou, bude to zítra již méně. Najednou se tam objevili šerifové a zabili Casyho. Tom se rozčílil a bouchl jednoho klackem. Ten mu ale zase udělal monokl. Další den se dozvěděli, že jeden šerif je mrtvý a hledají pachatele, jenž má monokl. Tom se tedy musel schovávat. Další den už byl plat jen dva a půl centu, a tak rodina vyjela opět hledat práci jinam. Dojeli do údolí, kde bydleli v železničních vozech a česali bavlnu. Plat nebyl tak špatný a celá rodina se z toho uživila. Tom od rodiny odešel, aby ho nenašli šerifové a nezatkli. Začalo se jim vést opět lépe, ale pak přišel déšť, již dva dny pršelo a všichni začali stavět zábrany, aby jim voda neodnesla všechny věci. Avšak auto již bylo skoro pod vodou a s ním polovina jejich věcí. V tu dobu Růže Sáronská porodila. Bohužel dítě bylo mrtvé. Když rodina neměla skoro žádné věci, tak se vydala někam hledat suché místo, kde by se usušili (Al zůstal v táboře se svou dívkou). Došli do jedné stodoly, kde seděl chlapec se svým otcem, který umírá hlady. Růže ho zachrání tím, že mu dala své mateřské mléko.
VLASTNÍ NÁZOR:
Kniha vypráví o hospodářské krizi, která právě probíhá. Lidé přicházejí o své domy, ve kterých žili celé generace jejich příbuzní, nemají peníze, aby uživili svoje děti, a proto se stěhují na západ. Plni iluzí, že dostanou dobrou práci, všichni odcházejí do Kalifornie a okolí. Cesta je velmi dlouhá a nikdo nemá moc peněz. Všichni si vzájemně pomáhají, a když dorazí na místo, o kterém si myslí, že bude jejich záchrana a brána do lepšího života, tak najednou o všechny ty iluze pomalu přicházejí a nakonec jim nezbude nic jiného než si přiznat skutečnost, že nikde není práce. Stále se protloukávají chudobou jako dosud. Lidé jsou k nim velice hrubí, říkají jim "Okiové" (lidé od Oklahomy) a dávají jim najevo, že jsou tu nevítaní. Je zde hodně neobdělané půdy, ale lidé z východu na ní nic nesmí pěstovat, jinak by byli zatčeni. Velký problém je zde také plat. Některá práce je například za 25 centů. Farmáři si ale řeknou, že ušetří a vyplácí mzdu 20 centů nebo ještě méně. Lidem ale nic jiného než pracovat za míň nezbývá, protože se nějak musí uživit. Mzda totiž klesá, ale ceny výrobků zůstávají stejné, nebo ještě více stoupají.
