Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Literární dílo Josefa Čapka není příliš rozsáhlé, ale přesto se tento autor řadí nejen díky své výtvarné tvorbě, ale i jako básník, prozaik, dramatik a esejista k významným představitelům české kultury 20. století. Po několika pracích vydaných společně s bratrem Karlem mu vyšla v roce 1917 prvotina Lelio a poté Pro delfína. Obě knihy jsou silně poznamenané válkou. V roce 1930 vyšla baladická próza Stín kapradiny, která oproti předcházejícím dílům, vyznačujícím se bezdějovostí, plynule rozvíjí děj i prokresluje postavy. Toto dílo je jeho prvním "pokusem" o čistou epiku a řadí se k baladické prozaické tendenci české prózy 30. let (K.Čapek, K.Nový, I.Olbracht, M.Majerová ad.).
Josef Čapek je autorem více obráceným k nitru, reflexivnímu lyrismu, meditaci. Byl ovlivněn orientální filozofií, antikou. Zamýšlí se nad pohnutkami lidského jednání a v jeho díle se objevují motivy násilné, nepřirozené smrti a téma konečnosti lidské existence. Tyto motivy najdeme i v románu Stín kapradiny. Meditativnost a dialogičnost textu, které se ve Stínu kapradiny projevily v podobenství o zločinu a trestu, úvahami o životě a smrti, o těle a duši, o skutečnosti a snu, o postavení člověka ve světě a v kosmu, se později plně rozvinuly v Kulhavém poutníkovi (1936).

Příběh vypráví o pronásledování dvou pytláků (Václav Kala, Rudolf Aksamit), kteří jsou vrahy lesníka, a hnáni výčitkami svědomí končí dobrovolnou smrtí. Téma viny a spravedlivého trestu.

Pytláci Rudolf Aksamit a Václav Kala hned v úvodu v nenávisti zabili myslivce, když jím byli přistiženi u zastřeleného srnce. Ruda na něho vystřelil a ještě ho, už mrtvého, bil pažbou pušky. Se slovy "Má dost!" poté oba utíkají pryč. Srnce na místě zanechali. Přemýšlejí, co se bude dít, "budou u hajných čekat, táta nikde. I obuje se hajná, hodí si přes hlavu šátek a běží: Otevřete, to jsem já, hajná, muž se mně z lesa nevrátil... Najdou hajného, hajný je surově pobitý, a budou hledat, kdo mu to udělal." Vraždu si oba začnou zdůvodňovat. Říkají si, že hajný si to způsobil sám, neměl je pronásledovat. Přemýšlejí, kdy asi policie najde zabitého myslivce. Ruda se snaží Václava uklidnit: "Ať si nás honí! Ať si nás honí tady po těch lesích, tady nás, panečku, tak hned nechytnou... Podívej: hledali toho Paduba, co v Hůrkách zabil své děvče, dva roky ho hledali a nenašli." Vašek namítá, že ho pak přece jen dostali, ale Ruda mu říká: "Proč nebyl chytřejší, mezek jeden, sám se dal chytit... Přišlo na něho svědomí, to je to..." Dodává Vaškovi i sám sobě odvahu: "Cožpak nám tady v těch lesích není dost dobře? Vždyť jsme tu, člověče drahá, jako na výletě, ty stromy, to slunce, jsou tu ptáčkové, kytky tu kvetou, noci jsou teď jak víno, nic na práci, panečku, něco takového, to by nám ledaskdo záviděl! (...) Jsme my to nějací chlapíci, my dva...dva sveřepí tygři lesních houštin, nám se tak hned každý na kobylku nedostane. Myslím, že mají z nás strach." Slibují si přátelství navždy. Rozhodli se být stále na útěku, nejprve se neschovávají a namlouvají si, že jdou, kam se jim zachce, ale třetího dne se už ukrývají v lesích. "Povídají si, že si jdou, kam se jim chce, ale zajisté, že Strach je tím vůdcem, který je vede stezkami neoznačenými." Vašek začíná vzpomínat na domov a také na hajného, jaký má asi pohřeb. V tu chvíli autor opouští pytláky a popisuje pohřeb hajného. Na pohřbu je celá vesnice, jen Rudolf Aksamit a Václav Kala chybí - "toť jsou dva vlci, divé šelmy, krvaví ďáblové, ne-li co vzteklejšího..."
Cestou se Ruda s Vaškem vloupali do jedné chaty a ukradli oblečení a peníze. Radují se, jak se jim to podařilo. "Výtečně, Rudo, znamenitě jsme to udělali. Jsme my to nějací ostří hoši, my dva." Když si oblékají nové oblečení, připadá jim, že jsou někým jiným. "Jářku, vždyť to je, jako by ze sebe svlékal starou kůži, kus podoby starého omrzelého života i s ledasčím, co v něm bylo." Postupně však ztrácejí veselou, bezstarostnou náladu. Začínají je pronásledovat výčitky svědomí. První začne pochybovat Vašek. Navíc je nemocný, a když usne, Rudu napadne, že mu uteče. "Nejlepší by bylo, kdybych se sebral a šel si po svém a Vaška tu nechal, ať si tu tedy dělá, co chce. Ten blbec chce stonat a to já nemohu potřebovat. Myslíš, že se dám kvůli tobě chytit, ne?" Až chladnokrevně a cynicky uvažuje, kdy asi Vašek zemře. Nakonec však také usne. Ráno mu chce znovu utéct, ale Vašek ho dohoní, namlouvá mu, že se už cítí dobře, a tak pokračují dál spolu. Rudu také opouští bezstarostná nálada, začíná přemýšlet o zabitém hajném. Potkají neznámého muže, který na nich poznal, že něco provedli, a vynadá jim. Ruda si jen pomyslí: "Měl jsem do něho střelit a bylo to. To jsem měl udělat. Ale mám někdy příliš dobrou povahu, tak je to." Na útěku mají čas o všem přemýšlet. "Jakoupak on ten lidský život vůbec může mít cenu, když to smrt vždycky nad ním vyhrává? ...Hlavní věcí na světě jsou peníze. Kdo má peníze, má všechno. ...Takového by nehonili jako tady nás." Více litují sami sebe. Vaškovi "bylo líto všech těch Vašků, postižených společnou strastí, že jeden co druhý zabili jsou hajného. A hajný? ...žádného hajného mně líto není. Ať si jen řekne, ať uzná, co způsobil!"
V lese potkají dívku a přepadnou ji. Dívka si však přivolá pomoc, a tak musí pytláci utéct. Poté potkají starce, který jim říká, že je Vládcem lesa a že oni jsou pod jeho ochranou, a proto se jim nic nemůže stát. Pytláci se shodnou, že je to nějaký blázen.
Vašek jde do hospody koupit rum. Zde ho však pozná žebrák, který ví, že to byl právě on, kdo přepadl dívku v lese. Mezitím se Vašek s Rudou opili, slibují si přátelství navždy, plánují si cestu do Prahy. Chtěli se schovat v jedné chatrči, kde se však střetli s četníkem. Četník je ve tmě nemohl poznat, ale opilý Ruda ho zastřelil. Ráno si na to Ruda jen matně vzpomíná. Dostanou strach. "Šlo se jim ztěžka...něco jako by jim na zádech tlačilo. To bázeň si jim sedla na záda...údy jim cukají pod záblesky strachu, vystrašují je zvuky lesa..." Vašek: "Strach ve mně sedí jako bolák a užírá mně z mozku. Tak zlé to přece zvířata nemají. Nemají rozum, jim je snáz." Poslali jednoho kluka do hospody pro čokoládu a cigarety, zahlédl je však krčmář a poznal je. Mezitím se oba rozhodují, jestli zůstanou v lese, nebo půjdou dál. Hodí si korunou - padne orel, rozhodnou se zůstat. Zajdou k rybníku, a Vaškovi "ta jasná širá hladina připomenula něco, čím se zachvěl: připomenula mu smrt..." V tu chvíli uvidí, že je pronásledují strážníci i obyčejní lidé. Vašek se už nebojí, cítí úlevu. A tak oba našli v lese smrt. "Je po nich, řekli mužové, a tak by to nemělo být: vyhnuli se trestu."

Román není rozdělený na jednotlivé kapitoly, ale pouze na odstavce.
Do děje zasahuje jakoby "vševědoucí" vypravěč, jenž komentuje jednání hlavních hrdinů: "Ale ne, báli se i nebáli, podle toho, jak přecházel den a sunula se noc, že byli ostražití a otrlí, že byli tupí, že byli divocí. A opravdu, ačkoli jejich paty, upalující před trestem, byly poznamenány krví, nikdo je nehonil..." "Povídají si, že si jdou, kam se jim zachce, ale zajisté, že Strach je tím vůdcem." "Už je to tak, pozapomněli drobet na zabitého hajného a zatím je jejich sláva předběhla."
Pro román jsou charakteristické lyrické popisy, které děj zpomalují. "Zvláštní a svým způsobem hezký bývá takový kraj lesa. Po jedné straně máte volnou krajinu, na druhé vyvstává vzhůru les, a je to pásmo pro sebe..."
Děj zpomalují také časté úvahy - o životě, o smrti, postavení člověka ve společnosti, vině a trestu, o snu a skutečnosti. Autor odhaluje i ty nejniternější myšlenky a pocity hlavních hrdinů. Ukazuje, jak se v nich postupně probouzí svědomí, jak si uvědomují, co způsobili. Jejich nálady se střídají, počáteční optimismus a "furiantství" vystřídal strach a zoufalství.
Častá je personifikace: "mlčky jim houština poskytuje průchod, nevztahujíc za nimi svého větvoví, aby je zadržela."
Spisovný jazyk je promíšen obecnou češtinou, hlavně v promluvách postav.

V knize je častý motiv lesa, který se až řadí do role "třetí postavy". "Ty modrý, černý a zelený lese, ty lese hnědý a mlhavý!" "Ty krásný lese, lese veliký a voňavý, ty krásný lese československý!" Je pro pytláky symbolem volnosti, svobody, naděje a zpočátku také bezpečí. Je "tajemnou bytostí, jež je symbolem neúprosného osudu." (F.Kunc)

Úděl dvou pytláků místo nenávisti ve mně spíše vzbuzoval soucit a účast. Vrah tu je spíše vylíčen jako člověk nešťastný, který trpí výčitkami svědomí. O vlastnostech hajného, o tom, jaký byl, se dovídáme nepřímo, od druhých. "Byl to dobrý hajný, dobrák, ba ano, to byl, ale také přísný, kde toho bylo potřeba, ale také zas spravedlivý, člověk, jakého hned tak nenajdeš." Tato skutečnost snad způsobí, že čtenář "posuzuje" hlavní hrdiny shovívavěji.

Čtenářský deník	-	Lelio
	-	Stín kapradiny, Stín kapradiny (2), Stín kapradiny (3), Stín kapradiny (4), Stín kapradiny (5)
	-	Země mnoha jmen

Čítanka	-	Básně z koncentračního tábora
	-	Ledacos, Ledacos (2)
	-	Lelio (Lelio a Pro delfína)
	-	O sobě
	-	Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech, Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (2)
	-	První loupežnická pohádka: O tlustém pradědečkovi a loupežnících
	-	Psáno do mraků
	-	Stín kapradiny, Stín kapradiny (2)
	-	Umělý člověk, Umělý člověk (2)