Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sbírka Moje blues precizuje a tříbí pohled na stejné lidi, věci, události. Navozuje nesmlouvavé dialogy, z nichž zřetelněji než kdy předtím vystupuje povaha autorského subjektu - jako člověka bilancujícího, vyznávajícího se, spíše zklamaného, ale stále ne zcela odevzdaného. Velmi často se tu objevuje motiv hudby - první část je uvedena básní Klavírní koncert a končí Malou půlnoční hudbou, druhá část je nazvaná Blues. Nejedná se však o bluesové písňové texty, ale o básně s pocitem, náladou blues.

Klavírní koncert
Báseň "Klavírní koncert" ze sbírky "Moje blues" od Josefa Kainara jsem si přečetl několikrát, a pokaždé jsem z ní měl jiný pocit. Je podle mého názoru hodně složitá a i jednotlivé verše a slovní spojení se mi často zdály nepochopitelné a zmatečné. Podle mne v ní básník popisuje svůj život od narození ("To dítě se narodilo pod válečným vozem..."), až po svoje stáří ("Také jsem zestárnul ..."). Vyrovnává se v ní se vším, co v životě udělal dobře i špatně. K některým lidem v životě nezachoval určitě dobře ("V telefonním seznamu jsem podtrhával názvy firem..."). Snažil se také změnit to, co se změnit nedalo ("Plamének aby hořel směrem dolů..."). Své chyby si však uvědomuje a není na ně zrovna pyšný ("...se ještě za ně stydím"). Nelíbí se mu ani doba, ve které žil ("Abych nezapomněl, zastíral jsem vědomí lidstva"). Na konci básně se vyrovnává se smrtí ("A že smrt jsou hrozně špatné hrací hodiny...").

Blues o básničce a vlezlé ženě
V této básni Kainar podle mého názoru kritizuje dobu, v níž žil. Nevyplatilo se jít proti proudu, bylo třeba být loajální ("Krákoravec tvrdě koherentní..."). Všichni lidé byli pod dozorem ("Drahoušku nečum Jsi moje sladká Jenže čumící"). Nikdo neměl vybočit z řady a vlastně nevěděl, kam směřuje ("Kam táhnou Lumíci")