Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka

Naturalistická povídka Kuře melancholik vyšla poprvé roku 1889 v českém deníku Hlas národa a vyvolala velký rozruch jak mezi čtenáři, tak i mezi kritiky.
V roce 1999 byla zfilmována režisérem Jaroslavem Brabcem, jenž podle Šlejharovy povídky napsal ke svému filmu i scénář, který sice některá místa děje formuluje trochu odlišně, což však celkem úspěšnému filmu neubírá na kvalitě a věrnosti.

OBSAH:

Malému dítěti z bohatší rodiny, jehož jméno ani věk nejsou známy (ale je to chlapec modrooký, v bílé košilce světlovlasé s kudrlinkami; podle jeho chování a řeči odhaduji jeho věk mezi dvěma až třemi roky - neumělo do pěti počítat kuřata), umře maminka. Nijak to však nechápe, sedne si venku a přemýšlí:

1. Proč se maminka nehýbe, má žlutou tvář a modré rty.
Přijde stará paní a požehná mu. Chlapec se diví a nechápe, proč služebnictvo pláče a proč ho stará Katla, jež ho vždy milovala, s uslzenýma očima lituje. Pak je tam taky hlasitě brečící služebná Barča. Nerozumí, proč ostatní pláčou nad nebožkou a litují jeho budoucí osud.
Vrátí se domů a dá si kafe s nalámaným rohlíkem jako každé ráno (pomůže mu s tím služebná Katla), pak usne, a když se vzbudí, uvidí otce (je vousatý a přísný a stále se prohlíží v zrcadle).
Nechápe ani všechny příznaky blížícího se pohřbu - umíráček na věži přijímá s radostí, přijde mu to veselé, a když utichne, zase to na něj padne. Ve stejný den smrti se kvočně narodí 13 kuřátek.

2. Přemýšlí nad tím, jak se to stalo, že nejprve si kvočna bránila svá vajíčka a dnes ráno kolem ní vyběhlo 13 žlutých kuřátek.
Dítě je pozoruje a postupně se spřátelí s jedním, které je na rozdíl od ostatních slabé a příliš pomalé. Dítě mu shání potravu a krmí jej a odnáší ho za ostatními, tím se mezi nimi vytvoří trvalé pouto.

Pro svou dětskou naivitu si chlapec smrt matky příliš neuvědomuje, považuje za zábavné, když do domu večer před dnem pohřbu přinesou rakev s fial. sametem, stříbrnými andělíčky a s kruhy a křížem. Dítě se obdivuje její kráse a přemýšlí, jaké by bylo mít také takovou. Nevědělo, na co rakev je a jak skončí, že se rozpadne v hlíně. Katla mu řekla, že to je pro jeho maminku - ta krása bude pro maminku, bylo rádo.
Ten večer přinesl krejčí dvoje šaty - jedny pro otce a druhé pro něj, které si mohl vzít až druhý den. Pak šel chlapec spát a ráno vstával v den pohřbu. Byla tam cizí mladá žena, jakási příbuzná, která ho hned vzala a hýčkala a pusinkovala. Dítěti to bylo nepříjemné, až začalo brečet a najednou začalo hlasitě vzlykat: "Chci k mamince, doneste mě k ní!" V náručí cizí ženy nechtělo být, chtělo ke Katle, aby ona ho odnesla k mamince. Mladá paní předala dítě staré Katle a dítě se do ní schovalo.
Zástup se rozpochodoval za rakví, poslední tlustá Barča uzamkla dům a prodírala se zástupem ke své mrtvé paní co nejblíže. Opět mu muzika přišla k radosti, vše bylo velkolepé, první šla Katla s děckem na ruce, pak šel otec se zavěšenou mladou příbuznou, ta udělala nad hrobem velkou scénu zármutku, div tam nespadla.
Dítě ničemu nerozumělo, až když začali házet hlínu na důkaz úcty všichni lidé, dítě začalo křičet a brečet, asi mu přišlo líto toho sametu. Mladá příbuzná začala pečovat o domácnost. Otci dítěte říkala strejčínek. Před vdovcem si stěžovala na služebnictvo, jak je nedbalé, ale takovým způsobem, jako by si ani stěžovat nechtěla.

Několik týdnů po pohřbu odjížděl otec kamsi na služební cesty a jednou si přivezl tu mladou příbuznou, kterou představil za novou paní domu a chlapci řekl: "To je tvoje nová maminka." Dítě ji však nechtělo přijmout, ono mělo jen jednu maminku a nemohlo pochopit, co mu to otec říká.
"Polib mamince ruku..." - ono nechtělo, otec si trval na svém a jeho nová paní řekla: "Nech ho, milý můj, ono bylo špatně vedeno a hlavičku má pomotanou, ono se to časem spraví."

Během doby po pohřbu nezapomnělo dítě na kuřátka, stále k nim chodilo a bylo vidět, jak všechna prospívají, už se ani nevešla pod slepici, ale to jedno malé vždy vyhodila stranou, od jídla, od tepla matky slepice, všechna už jedla zrní, toto malé se k jídlu nedostalo, když už si někde něco našlo, tak mu to ostatní vyrvali, vystrkovali ho i ta jeho slepice, stále bylo slabé, ošklivé a jeho pípání bylo tak chraptivé, tak rvoucí uši. Nyní už bylo úplně očividné, že je jiné, jako by k nim nepatřilo. Chlapec se ptal Katly, proč je toto kuřátko tak jiné, proč ho ostatní kuřátka nemají rádi a odstrkují ho: "Víš, je to nějaký melancholik, a proto je nemohou ti druzí vystáti." Ono nerozumělo tomu slovu, bylo pro něj cizí, ale spojilo si to s tím, že je to něco nespravedlivého a zlého, nějaké velké utrpení. Tím víc byla jeho přízeň na straně tohoto kuřete.

Nerozumné malé dítě si všímá, jak se tatínek k té nové paní chová hezky, zatímco jeho maminku bil a ubližoval jí, zato tuto líbal. Dítě se jí vyhýbalo, jen u jídla muselo sedět s nimi. Svěřilo se Katle, že tuto má tatínek radši. Katla se služebnictvem o tom promlouvali a pobrečeli si.

Poté se událo, že Katla a dvě mladé služebné dostaly výpověď. Prý kradly a otec je hned propustil. Zanedlouho se poroučel i starý čeledín, který toho prý mnoho snědl, ale práce tomu neodpovídala. Katla si pobrečela nad dítětem a odešla.
Nová paní si přivádí na statek své vlastní děvečky a čeledíny, v čele s mohutnou zrzavou Pepkou. "Bejvalá dobračka", tak z legrace říkaly děvečky původní paní. A chlapec byl jejím pozůstatkem. Surová chasa se chovala k chlapci ošklivě, musel klečet a byl bit i za to, co neudělal, za to, co udělali druzí, i za malichernosti. Stále vzpomínal na maminku, jak mu bylo! Volal ze snů, a když byl bit. Když ho zase obvinili, že poblátil kanape, i když bylo viditelné, že to neudělal, že to byl pes, vytrhl se a běžel ven a hlavu zabořil do trávy. Už byl večer, přiběhlo k němu kuře melancholik a přitulilo se k němu, nemělo kde spát, tak chlapce napadlo, že ho vezme do své postýlky. Když ho pronášel domů, Pepka ho pozorovala a zvolala na celý dům, ať se jdou podívat, co to má. "Do čistých peřin, kdo to kdy viděl, co to je za zlozvyky." Mávnutím paní kuře vyrazila chlapci z ruky, to spadlo na zem pak motavě vyběhlo otevřenými dveřmi ven. Chlapec chtěl běžet za ním, ale macecha ho vrátila zpět, ať jde spát.
Chlapec, když spal, byl celý zpocený. Dále se poukazovalo na to, že neumí způsobě jíst. Dávala najevo, že u jídla nemůže být takto nezpůsobné dítě, otec ho později tedy odkázal do kuchyně k čeládce, ale špatné chování u jídla vadilo i čeládce. Dali ho v kuchyni do kouta na samotu, ale netrvalo dlouho a pak začali poukazovat na zápach hocha. Vyhnali ho ven do síně a okna otevřeli. Chlapec se rozplakal, u celého oběda plakal a nesnědl ho, přiloudilo se do síně kuře. Tiše klovalo z misky a nevyrušovalo chlapce. Dosud se postýlka nalézala vedle pokoje macechy a otce. Večer se z vedlejší místnosti ozývalo veselí a polibky. Vzpomnělo si, jak to bylo za maminky, slyšel úplně jiné zvuky. Maminka plakala, slyšel nadávky otce. Chlapec se modlil a zarazil hlavu do polštáře. Pak uviděl maminku, jak běží bosa a otec do ní strčil. Šel se podívat do ložnice k rodičům a tam uviděl cosi, co si neuměl vysvětlit, ale působilo to pro něj hrozivě, otec matku znásilnil, až byla v mdlobách a v křečích, ani ji nemohli přivést k sobě. Od té doby se bál otce. Toho večera si na to vzpomněl a srovnával s tím, co se vedle děje, nemohl se smířiti s tím, že mamince bylo ubližováno. Začalo se mu po ní stýskat a začal tedy po ní volat: "Maminko!" Až překřičel ozývající se veselí. Macecha vyšla z vedlejší místnosti a posvítila mu do tváře a vztekle se na něj osočil: "To nedáš pokoj ani večer!?" On na to jen: "Maminko, chci k vám...", ale myslel tím svou maminku. Zavolala Pepku a ta si ho dala do své postele, ale on nechtěl usnout vedle ní. Ona ho tedy párkrát bouchla po holých zádech, aby ztichl. Dali mu postýlku do kuchyně. Za všechno byl bit, hlavně podle toho, jak se mladá paní vyspala nebo nevyspala. Byl mrakem její duše, stěžovala si jen na něho. Zanedlouho mu byl i oděv vyměněn. Nyní chodil bos, na sobě oděv z pytloviny, všechno ze jen rozbije. Zkrátka byl na obtíž, mohl být jen mezi stodolami a kůlnami. Nikomu nescházel, ani s večeří ho nikdo nesháněl. Jen kuře ho shánělo, oba měli stejný osud, oba byli stejní, nebyla to jejich vina, ale osud.

Dítko bylo zesláblé, rtíky se mu třásly, trpělo, zhublo, hledělo a nevidělo, poslouchalo a neslyšelo, mělo zapadlé oči, jen poslouchalo, co mu říkali, ale neodporovalo ničemu, bylo jen jak loutka. Že prý troubovatělo.
Chlapec byl úplně bez sil a nevnímal, byl mimo a churavěl, v noci se hodně potil, jednoho dne nemohl vůbec slézt z postele, Pepka s ním zatřásla, postavila ho zprudka na zem, brada se mu třásla, ale on upadl, pak mu pomohla do postele a on usnul. Pepka, když se páni vyspali, šla jim to říci. Otec mlčel, vše nechával na své paní, veškerá rozhodnutí, ta se utrhla na Pepku, zda si chlapec zase nevymýšlí, ale ta řekla, že ne, že je to vážné. Ta to pochopila a změnila tvář v ustaranou, neboť v ní svitla naděje, že je s chlapcem zle a že se ho zbaví. Chlapec opravdu scházel, nic nechtěl jíst a co by chtěl, tak mu nedali. Zmohl se akorát na slova, že chce podmáslí, postavili mu džbánek podmáslí, ale víc se nestarali. Hoch si nic neuvědomoval, ani neovládal tělo, sundali ho z postele a dali na plachtu na vůz, protože když zvracel, tak mu to teklo po bradě a na tělo, nedokázal se ani naklonit. A tak to zapáchalo. Všem se hnusil, ale on byl jak dospělý, vůbec se neozýval, nestěžoval, jako by to tak mělo být.

Pepka jednoho dne přišla za paní, že má paní zavolat doktora. Paní jí odvětila, že to bude nákladné, Pepka jí však řekla, že je to kvůli lidem, tak chlapce převlékli, dali do postýlky s peřinami a Pepka za to měla slíbené hedvábí. Když přišel lékař, všichni začali kolem chlapce běhat, něco mu nosit, něco odnášet, lékař se ho zeptal, co mu je, on však neodpověděl. "Inu, co ti je, chlapče," ptá se doktor, chlapec jako by toho tolik chtěl říci, ale řekl žalostným zpěvným hláskem "nic". Doktor se otočil na paní a řekl, že je to špatné, jestli nechtějí pro chlapce nějaké ulehčující prášky, že je to jen na několik dní, paní si přejela oči šátkem, na důkaz smutku. Po odchodu doktora vše vrátili do původního stavu, svlékli mu oblečení a přenesli ho do kuchyně na plachtu.

Pepka s čeládkou si druhý den stěžovali, že to nejde vydržet, jak páchne. Paní Pepce řekla, že to musí vydržet. Obě byly stejně kruté. Obě chtěly chlapce vystrnadit do stodoly, ale ani jedna to nechtěla vyslovit. A tak to paní vyřešila a pověřila ji, ať to nějak sama vyřeší a ona se jí pak odmění. A tak Pepka s čeledínem odnesli chlapce do kůlny na slámu.
Ten den byl zvláštně zakončen. Mladá paní ležela na pohovce s obvázanou hlavou, odlesk západu pronikl do pokoje, kuře stálo pod okny a křičelo, paní sebou trhla, otevřela okno a viděla kuře mrzáčka. Bylo neodbytné, ona ho chtěla vyplašit, ale kuře se nedalo, zavolala ostatní, aby kuře chytili a zabili ho, kuře utíkalo, jak mohlo a unikalo jim, nadbíhali mu, nakonec proniklo do kůlny, prodíralo se kůlnou a hledalo, kde se může schoulit, našlo otep slámy, která byla v rohu kůlny, vylezlo na ni a náhle jako by radostně zapípalo, protože našlo svého chlapce, bylo rádo, že se zase setkali, vždyť měli stejný osud. Světlo západu prosvítilo dveře kůlny a bylo vidět chlapci do obličeje, černé ošklivé kuře se přitulilo k dítěti, dítě se pousmálo, jakoby projev díku.

Matka si přišla pro chlapce, dítě povstalo na lůžku, vidělo a slyšelo ve svých smrtelných agoniích, zašeptalo "maminko" v naději, matka si dítě vzala, kuře zapípalo a úžeji se přitulilo k dítku. Oba odešli, oba zemřeli.

POZNÁMKA:

Proč "Kuře melancholik"? To přirovnání řekla stará služebná Katla dítěti, když se ptalo, proč kuře ostatní kuřátka nemají rádi a odstrkují ho: "Víš, je to nějaký melancholik, a proto ho nemohou druzí vystáti."