Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tato naturalistická povídka byla poprvé vydána roku 1889 a více jak o století později (1999) byla zfilmována režisérem Jaroslavem Brabcem, který také napsal podle originální povídky scénář, který se sice místy od předlohy odchyluje, ale hlavní myšlenku zachovává stejnou.

DĚJ:

Hlavním hrdinou knihy je malý hošík, zhruba tři roky staré děcko, jehož jméno není v díle uvedeno (ve filmu se klučina jmenoval Vojtíšek). Jeho matka zemře po dlouhé nemoci a dítě zpočátku není schopno pochopit, co se to vlastně stalo. Ve stejnou dobu jako zemře jeho matka se vylíhnou na statku kuřata, což je událost, kterou je děcko svým rozoumkem schopné chápat lépe. Všechna kuřátka jsou krásně žluťoučká a načechraná, jen jedno za ostatními zaostává jak vzhledem, tak fyzickými silami. Hošík si ono kuře hned zpočátku oblíbí a snaží se o něj starat.
Celá vesnice a především domácí čeládka je smrtí jejich paní hluboce zarmoucená - jednalo se totiž o dobrou a laskavou ženu. Do chalupy přichází na výpomoc sestra zemřelé, mladá a krásná dívka, která se pokusí obalamutit hošíkova otce strojenou vlídností a ochotou. Pán si ji nakonec bere za ženu, načež veškeré staré služebnictvo je vyměněno za nové. Hošíkovi nastávají kruté časy. Jeho macecha ho nenávidí, protože pro ni představuje živoucí připomínku nebožky, a všemožně ho týrá. Společně s hubatou a nenávistnou děvečkou Pepkou, která se stane pravou rukou nové hospodyně, hošíka metodicky ničí. Nejprve mu přestěhují postel z dětského pokoje mezi služebnictvo, potom mu zakáží stolovat společně s panstvem a nakonec ho nechají rukama jíst z dřevěné misky v koutě kuchyně. Hošík všechna příkoří trpí mlčky a pouze toužebně vzpomíná na hodnou maminku.
Jedinou milou bytostí pro něj zůstává kuře-nedochůdče. Snaží se ptáka všemožně bránit a nachází v něm svého jediného přítele. Nakonec ho přepadne těžká nemoc a kvůli zanedbané péči se hošíkův stav neustále horší. Nakonec je přivolán lékař, který konstatuje, že smrt je nevyhnutelná. Hospodyně naoko předstírá šílený smutek, ale ihned po odchodu doktora strčí ubohé děcko do kůlny, kde zanedlouho ve společnosti kuřete zemře.

Byla hluboká a neprůhledná noc. Myši temně drásaly po kůlně.
Povstalo tu děcko na lůžku. Vidělo ve tmě a slyšelo v tichu smrtelných svých mrákot. To byla ono, již slyšelo a vidělo. Vztáhlo ručinky do tmy, po jasném jejím zjevu z temnot vystupujícím vztáhlo ručinky. "Maminko!" zašeptaly mroucí rty zvukem opanovavší svrchované naděje. Ticho zas; matka si děcko vzala. Kuře se znepokojilo, zatípalo a úžeji se přivinulo k mrtvému děcku.

Naturalismus této povídky tkví především v tom, že Šlejhar staví děcko, lidského tvora, a odstrkované kuře na stejnou rovinu. Oba tvorové se nacházejí v situaci, kdy si musí k přežití pomoci jakýmikoliv prostředky. Už nezáleží na tom, že jedna z trpících bytostí je člověk, tvor obdařený rozumem a citem, a druhá pouze zaostalé kuře, které příroda nevybavila vhodnými geny, a je proto odsouzeno k brzkému zániku. Obě bytosti se ve svém utrpení dostávají až k nejzákladnější potřebě, potřebě přežít. Autor tak poukazuje na to, že v konečném důsledku jsme všichni pouze výtvory matky přírody, což vyjádřil už v mottu, které předznamenává charakter celé povídky:

Osudy nás všech jsou jednotny. A my všichni jsme: lidé i němá tvář i mrtvá hmota...

Autor se v povídce jednoznačně zaměřuje na citovou rovinu textu. Snaží se čtenáře upozornit na bezpráví, které se okolo nás běžně děje, ale kterému většinou nepřičítáme větší důležitosti. Text apeluje na naše city a nutí nás zamyslet se, jak obrovská musela být zášť nové hospodyně a jak bezmezná musela být nevšímavost hošíkova otce, aby se chlapcův osud mohl skončit tak tragicky. Autor také vyzdvihuje fakt, že pokud člověk strádá psychicky, odrazí se to většinou i v jeho fyzickém stavu. Hošík, nenáviděn okolím, přestává po nějaké době být plnohodnotným člověkem - nemluví, neprojevuje emoce, pouze tiše trpí a snáší svůj přetěžký úděl, až už je toho na něj moc, vnitřní nerovnováha se projeví navenek a dítě těžce onemocní.

Jediným soudruhem bývalo mu povržené kuře. Nedivte se, nesmějte se, byli-li jste dětmi. Obě ty bytosti povržené jako by pudem se nalezly. Pocítily, že mají něco společného, shledaly, že dostačují svým zájmům. A přivykly na sebe jako druh na druha stejného povolání a osudu. Každý měl ze svého přátelství nějaký prospěch; kuře nalézalo u něj ochrany a péče a hošík, jakkoliv před jeho nepřáteli kuře ho ochrániti nemohlo, nalezl aspoň někoho, v němž našel přítulnosti a v opuštěnosti náhrady.

Jazyk povídky je zastaralý a místy komplikovaný. Autor užívá velkého množství přechodníků (našvitořivše, vyběhavše a na slunci vyhřávše atd.) stejně jako pro nás nepřirozený slovosled (viz ukázky výše).
Celkově se ale jedná o velmi zajímavou povídku, která musí zasáhnout každého, kdo nemá srdce z kamene. Paralela mezi umírajícím děckem a kuřetem se může zdát šokující, ale naplno vystihuje zoufalost situace.

Čtenářský deník	-	Kuře melancholik, Kuře melancholik (2), Kuře melancholik (3), Kuře melancholik (4), Kuře melancholik (5), Kuře melancholik (6), Kuře melancholik (7), Kuře melancholik (8), Kuře melancholik (9), Kuře melancholik (10), Kuře melancholik (11), Kuře melancholik (12)
	-	Lípa
	-	Z výletního setkání (V zášeří krbu)

Čítanka	-	Dva okamžiky (Dojmy z přírody a společnosti)
	-	Had (Dojmy z přírody a společnosti)
	-	Kuře melancholik, Kuře melancholik (2), Kuře melancholik (3), Kuře melancholik (4), Kuře melancholik (5), Kuře melancholik (6), Kuře melancholik (7), Kuře melancholik (8)
	-	O panu Špačkovi (Dojmy z přírody a společnosti)
	-	Sirotek (Od nás), Sirotek (Od nás) (2)