Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý zná zidealizovaného starce díky Platónovi. Sokratovské dialogy od Platóna jsou jen ty rané, protože pak už vkládá do Sokratových úst své učení. Proto autor čerpá hlavně z nich a vykládá je, aby ukázal na to, jaký byl Sokrates doopravdy, co říkal, ale také proč. Poukazuje i na jiné zdroje jako je Xenofanés, Aristofanés a nepatrně i Aristotelés, který se Sokratem zabývá jen potud, pokud řeší, v čem mohl být Sokrates jeho předchůdcem nebo v čem se mýlil. Platón Sokrata idealizoval, neboť to byl jeho žákem. U Xenofana je těžké říct, co je věrohodné, protože se sice se Sokratem stýkal v mládí, ale Vzpomínky na Sokrata psal až ve věku starším.

Demokratické Athény byly obrovským městem, ve kterém žilo zhruba 400 000 lidí o různých politických statusech. Po řecko-perských válkách zažily rozkvět a s přístavem Pireem a mezinárodním obchodem byly hospodářskou velmocí. Tehdy se narodil a vyrůstal jako nevzhledné, těžko vychovatelné, ale bystré dítě v područí matky (porodní báby), ke které nejspíš choval vřelejší vztah než k otci (kameník či sochař) - Aristoxenes vypovídá, že utíkal z otcovy dílny a vzdoroval mu. Autor se dopátrává, že Sokrates si musel být vědom své "nadřazenosti" už v mládí, ačkoli musel vyčkat, než se naskytne příležitost. Zjišťuje, že na základě této výjimečnosti a naprosté odlišnosti tělesné (byl pravým opakem helénské předlohy krásy) i duševní se u Sokrata "vyvinulo" daimonium, které by bylo dnes označeno "znakem schizofrenie", a jeho nauka, která nadřazuje duši jako krásnou a božskou, o kterou se musí pečovat. Proto se nemá o tělo nikdo starat, neboť je to jen něco pomíjivého. Nenáviděl svou "vrstvu lidí", kteří pro něj byli "duše neschopné zdatnosti" a proto mladíky odrazoval od "ručních otrockých prací" a učil je zdatnosti. Hanil demokracii a "snil" o málopočetné vládě zdatných. Když pak nastoupila krutovláda třiceti v čele s Kritiem a Charmidem (jeho posluchači), podivil se, jací to jsou "pastýři, jež ničí svoje stádo". Když pak byli svrženi a nastala opět demokracie, Sokrates dále pokračoval ve "své pravdě". Lidu se to nelíbilo a nechtěli "další třicítku", proto Anytos zakročil a měl takto v plánu Sokrata vyhostit z Athén. Kupodivu to dopadlo jinak, než všichni předpokládali. Sokrates se dostavil k soudu, kde byl odsouzen k trestu smrti svou vinou i svým učením. To vše je podloženo na základě Platónových dialogů, Xenofanových Vzpomínek a jiných.

Autor, přesvědčen o alespoň částečném objasnění "případu Sokrates", řeší bez předpojatostí skoro celý Sokratův život. Rozebírá Platónovy rané dialogy a interpretuje Sokratovo učení. Snaží se Sokrata ukázat jako skutečného. Co dělal a proč to dělal. Poukazuje také na souvislosti Sokratova učení s jeho životem a zkušenostmi. (Proto, že neměl hezké tělo, dbal na duši atd.)

Ukazuje jeho nelehké mládí plné vzpoury proti okolnímu světu, na němž stavěl svou filozofii. Tou se pak snažil změnit všechny lidi v Athénách, aby se nakonec vzpouzely ony proti němu.

Autor se také snaží vysvětlit Sokratovu dialektiku, která vlastně spočívá na "osnování" diskuzí podle "předpokladu, že bonum, pulchrum, utile, verum convertuntur, tedy že dobro, krása, prospěšnost a pravda jsou navzájem zaměnitelné". (str. 90)
V rozhovorech pak tyto různě zaměňoval, aby se mol dobrat "svého" konce a tak vznikal "trik vítězství".

Chce objasnit Sokratovo daimonion spíše z hlediska psychologického než božského. Dochází k tomu, že to "je jedním z případů poruchy jednoty Já". (str. 125) Což vzniklo v jeho mládí z komplexů.

Nakonec chce poukázat na pravý důvod jeho obvinění, souzení a odsouzení k smrti. Totiž, že Anytos potřeboval najít vhodný důvod k vyhnání Sokrata z Athén, aby už nevznikla další hrůzovláda, a nikoli proto, že by jej měl v plánu nebo chtěl zbavit života pomocí zákonů. Ovšem dopadlo to tragicky, čímž, jak autor říká, "byla dokonána a ustavena sokratovská legenda". (str. 164)

VLASTNÍ NÁZOR:

Tato náročná kniha mi prohloubila znalosti o Sokratově životě a jeho učení. Rozbor děl se mi velice líbil a navnadil mě na přečtení dalších dialogů. Při něm autor používal úryvky, které určovaly přímo část, v níž se řešený problém objevoval. Přišlo mi to vhodné, protože jsem všechny dialogy nečetla. Pokud by napsal v "odstavcích těch a těch je to a to", moc by to neusnadňovalo orientaci v problému, a to nejspíš nikomu.

Zaujalo mě Sokratovo mládí, protože o něm opravdu Platón ve svých dialozích nepíše. Neuvědomila jsem si, že nevzhledný byl už jako malé dítě, a proto musel mít těžké dospívání. A jak to Fischer podává, narušilo mu to osobnost až do konce života.

Překvapivé jsou také spekulace o Sokratově vzdělání. Jde o to, že v Athénách bylo povinné základní vzdělání v muzice a gymnastice, které se podle Platóna Sokratovi dostalo. Na druhé straně Aristoxenes o mladém Sokratovi říkal, že je nevychovaný a nevzdělaný.

Protože jsem četla Platónovy dialogy, udělala jsem si o Sokratovi obrázek občana naprosto oddaného své filozofii, kterou chce pomoci probudit bdící Athéňany. Když však jsem si přečetla, že Sokrates prosazoval jako nejlepší politické zřízení militaristickou Spartskou ústavu - "protikulturní oligarchii" (str. 144), tak se mi tomu ani nechtělo věřit.

Ostatně jsem ani nechápala, proč Anytos vznesl žalobu, jakou vznesl. V knize Případ Sokrates jsem pochopila, že to vlastně byla žaloba pro dobro Athén, která se zvrtla v nechtěnou "vraždu". Ale z druhé strany si za to Sokrates mohl sám. Mohl utéct, mohl si dát jiný trest, ale neudělal to. Chtěl za každou cenu dodržet svoji filozofii, pro niž zemřel. Řekla bych, i když je to drastické, jeden z mála lidí, který věci dotáhne do konce.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydaly Lidové noviny v Praze roku 1994 (2. vydání). Počet stran: 170. ISBN: 80-7106-110-7.