Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

In Sedmiramenný svícen. Legenda Emöke.. Vydalo nakladatelství Leda v Praze roku 2014. Celkový počet stran: 213. ISBN: 978-80-7335-377-3.

O DÍLE:

Povídkový soubor, jenž poprvé vyšel v roce 1964, vystihuje německou okupaci a život občanů různých národností v protektorátu. Složitá stavba díla vytváří chronologické a dějové prolínání příběhů; její rámec tvoří dialog vypravěče s židovskou dívkou, do které je bláznivě zamilovaný, Rebekkou. Jejich rozhovory, z nichž se dozvídáme hlavně o životě Rebekky, probíhají v Praze roku 1952.

Sedm více či méně samostatných povídek (Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass, Pan učitel Katz, Příběh pro Rebekku, Mifinka a Bob zabiják, Příběh o Kukačce, Eine kleine Jazzmusik) dostávají formu vzpomínkových monologů vypravěče a vypovídají o životě lidí v městečku K. od roku 1924 až po poválečné období.

Dílo začíná vyprávěním Rebekky o dni, kdy se zavazadly nuceně směřovala k transportu do Terezína a věděla, že už se nevrátí.

Následuje povídka o tetičce a strýčkovi vypravěče, odkrývá se tragický osud Židů za druhé světové války. Konec povídky se náhle střídá s pokračováním vyprávění Rebekky, a to zase pokračuje začátkem další povídky.

Systematické střídání monologického vyprávění jednotlivých povídek s dialogy mezi dvěma milenci vytváří pravidelnou strukturu textu, který končí stejně jako začíná - rozhovorem Rebekky a Dannyho.

Každá ze sedmi povídek má svůj začátek, průběh, konec, postavy, vlastní název a charakterizuje se vztahem vypravěče k v ní popsaným událostem, kdežto druhá linie díla tvoří souvislý děj. Můžeme hovořit o osmidílném souboru, kde osmý příběh vykonává funkci spojovacího článku, tj. spojuje povídky v tematický celek.

Důležitým aspektem tvorby Josefa Škvoreckého jsou pro něj typická vyprávění ich-formou, kde vypravěčem zůstává stejný hoch jménem Danny Smiřický, o němž se obecně mluví jako o autorově mluvčím či jeho alter egu. V Sedmiramenném svícnu se vyskytuje pouze křestní jméno Danny, ale čtenář, obeznámený se širším okruhem Škvoreckého tvorby, jej dokáže ztotožnit s Danielem Smiřickým.
Vypravěč vystupuje v roli zúčastněné postavy, je součástí děje, mluví z pozice očitého svědka událostí.

Rebekka je mladá žena židovského původu, která během války přišla o všechno - o rodinu, dům, peníze, ctnost, iluze a víru v budoucnost. Odvedena jako ostatní Židé do koncentráku, jako jedna z mála přežila a vrátila se do Prahy, kde ji ale nikdo nečekal. Zbitá životem a nešťastným osudem, vrhá se do náručí mnoha mužů v touze po jediném - už nikdy nebýt sama a vychutnávat život plnými doušky: "(...) polyandrie byla pro ni normálním stavem. (...) ji děsila blízkost smrti a ubíhavé nožky vteřin, ona prostě neměla čas věnovat šest nebo sedm drahocenných měsíců života výhradně jednomu špatnému tenorsaxofonistovi..."

Ostatní postavy souboru se většinou neobjevují ve více než jedné, maximálně dvou povídkách a zpravidla se rozdělují do tři skupin: Židé, Češi a příslušníci vyšší árijské rasy - Němci. Každou postavu autor jasně definuje podle národnostní identity, čímž o to více poukazuje na jím rozebíranou problematiku.

Škvorecký popisuje přátelské vztahy mezi občany městečka K. před okupací a nervozitu a nejistotu po invazi německých vojsk. Náhlé zvraty politické a společenské situace jsou předzvěstí něčeho opravdu děsivého, něčeho, co navždy změní klidný život městečka. Uměle vytvořené napětí a nátlak matou lidi, kterým je najednou zakazováno komunikovat s jejich židovskými spoluobčany; mnozí na nedodržování nových pravidel tvrdě doplácejí. Patří k nim kupříkladu vypravěčův tatínek, který je považován za "židomila" a který je jednoho dne odveden do koncentráku. Od té doby ho nikdo neviděl.

Před začátkem příběhu autor uvádí ukázku z Kazatele: "Viděl jsem slzy křivdu trpících, ježto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříž je sužují..." a pokračuje věnováním:
Těm dávno mrtvým,
těm dávno zapomenutým.
Po přečtení celého textu rozumíme důvodům použití zmíněných slov: pohoršení, lítost a soucit jsou zřejmými předchůdci jejich zrodu; je to jistý úvod do světa utrpení a hrůzy, plného despotických zákroků lidstva proti lidstvu.

Josef Škvorecký je majitelem vynikajícího vypravěčského talentu, naplno využívá různé jazykové možností a prostředky. Zpravidla píše nespisovnou hovorovou či obecnou češtinou, zejména v dialozích volí slova ze širokého spektra slangových, expresivních, někdy vulgárních frází. Souvislý český text je mnohdy proložen slovy, větami, dokonce celými dialogy v němčině, což je také odrazem doby, zdůrazňujícím nebezpečí všechno prostupujícího živlu. Často se setkáváme i s anglickými pojmy, hlavně z oborů hudby, jako swing, blues, drum breaks, cow-bells, riffs, hot-jazz, scat, flex-a-tone atd. Vypravěč je mladý, proto v jeho výpovědích je zachycena mluva mladistvých, jejíž vývoj byl silně ovlivněn šířením jazzu, tehdy považovaného za hudbu černochů. Další příčinou častého používání slov v angličtině je tíha mladé generace spíše k západu než k bolševickému východu.

Vážnost rozebírané problematiky autor umí mistrně rozptylovat vtipnými hláškami, celý text se vyznačuje vynikajícím humorem, ironií, místy sarkasmem. Dokáže nacházet pozitiva na lidské existenci, popisem komických situací dovede čtenáře rozesmát. Příkladem může posloužit příhoda, kdy vypravěč, byť tehdy malé dítě, snědl celou bonboniéru rumových pralinek: "Cpu se a cpu a najednou se pokoj podivně nakloní a já spadnu ze tří polštářů na otoman, ale vydrápu se po sametové pyramidě vzhůru a cpu se a cpu se dál."
Na příkladu dané historky pozorujeme i jinou vlastnost tvorby Škvoreckého, a to využívání bohatých synonymických řad: "...pak se fialové tapety kolem mě rozhoupají, roztočí, zavíří a mně je veselo a blaženě a začnu padat, klesat, řítit se dolů..."

Škvorecký se nebrání ani vnitřním monologům a řečnickým otázkám: "Kolik milionů lidí denně? Kolik se jich dívá do obzorů smrti? (...) A svět sedí v biografu a chechtá se. Ano, protože je vystavěn na lhostejnosti. Jednou na ni možná zajde. Dobře mu tak."
Úvahovými odstavci odvrací naši pozornost od příběhu samotného a nutí přemýšlet, zastavit se, vnímat hloubku napsaného. Často se schyluje i k přímé komunikaci se čtenářem, odpovídá na pomyslně kladené otázky: "Kdo byla Rebekka? Byla, protože už není?" "Rozumíte?"

Židovská tematika je složitá a pro mnohé generace velmi bolestivá. Ve snaze přiblížit nám svět úzkosti, strachu z izolovanosti, samoty a bezpráví Josef Škvorecký se ukazuje nejenom jako výborný vypravěč, skvělý spisovatel, ale i jako veliký humanista. Své subjektivní pocity směřuje k soucitu s oběťmi zla a násilí, zajímá se o jejich psychický stav, vnitřní svět. Zavrhuje nesmyslnost sadistických počínání člověka a jeho degradaci v bezcitnou stvůru.