Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedna z mých nejkrásnějších knih je Dívka s pomeranči, jejímž autorem je norský spisovatel Jostein Gaarder, který se narodil 8. srpna 1952 v Oslu v učitelské rodině.
Ústřední postavy této knihy jsou dvě. Mladý chlapec Georg a jeho 11 let zesnulý tatínek - Jan Olav. Georg je patnáctiletý chlapec, který žije se svojí maminkou Veronikou, sestřičkou Miriam a nevlastním otcem. Bydlí v Oslu a žijí si klidným životem až do doby, kdy Georgova babička najde dopis v dětském kočárku v kůlně...

Babička prozradila, že když Georgův tatínek umíral, řekl: "Ten dětský kočárek nikdy nevyhazujte. Prosím vás o to. Tolik pro mě a pro Georga znamená. Chci, aby si ho Georg nechal. Jednou mu to řekněte. Řekněte mu to, až bude dost dospělý na to, aby pochopil, proč jsem tolik stál o to, abyste ho pro něj zachovali." Všichni to věděli, a tak kočárek brali skoro jako posvátnou věc. Až jednoho dne se do něho babička podívala a v postranní kapse našla obálku, na níž stálo "Georgovi". Dopis předala do rukou adresáta a celá rodina netrpělivě čekala, až se Georg do dopisu podívá a přečte jej. Jenže on si dopis vzal a odešel do svého pokoje, kde se zamkl a nevyšel, dokud ho celý nepřečetl.
Tatínek začal synovi vyprávět poutavý příběh. Jednoho dne, když jel tramvají, potkal krásnou dívku. Měla v rukou sáček plný nádherných pomerančů. Tramvaj jezdila sem a tam a Georgův tatínek měl obavy, že se sáček dívce vysype. Když sebou tramvaj skutečně trhla, Jan Olav se rozběhl k dívce a sáček chytil. Ten by se byl býval nevysypal, ale dotykem cizích rukou se pomeranče rozkutálely po celé tramvaji. Lidé vrhali na Jana ošklivé pohledy a dívka se jen ušklíbla. Vzala mladíkovi pomeranče z rukou a na další zastávce vystoupila. Několik dní se snažil tuto dívku najít, ale marně. Přemýšlel, kde asi bere takhle krásné. Vydal se ji hledat na tržiště a po nějakém čase tam onu dívku skutečně potkal, když pečlivě zkoumala každý pomeranč a s přesností je vybírala. Povídali si, ale ona pak musela odjet. Párkrát se sešli a na "poslední" schůzce řekla, že když na ni Jan vydrží čekat půl roku, budou spolu moci být pak každý den...
Jan nechápal, proč zrovna půl roku. Napadaly ho všelijaké myšlenky o dívce s pomeranči. Třeba se stará o celou rodinu sama a kupuje jim pravidelně dostatek vitamínu. Třeba hodlá jet na výpravu do Grónska a pomeranče ji budou doplňovat tekutiny i vitamíny. Třeba... Možností bylo mnoho a Jan netušil, jaká je ta správná.
Když šel jednoho dne do schránky na dopisy vybrat poštu, i na něho čekal nějaký vzkaz. Byl to pohled od dívky s pomeranči. Stálo tam: "Myslím na tebe. Dokážeš ještě chvíli čekat?" Víc nic. Ani jméno, ani zpáteční adresa. Ale někdo tam namaloval obličejík, byla to její tvář. Vypadal, jako by ho namaloval nějaký umělec, dokonce velký umělec. Na přední straně pohlednice stálo "PATIO DE LOS NARANJOS" - "Pomerančová zahrada" ve španělštině. Razítko pohlednice bylo ze Sevilly ve Španělsku a tam se také Georgův tatínek až z Osla vydal. Našel onu Pomerančovou zahradu a celý den čekal, jestli tam dívku potká. Nepotkal. Nechal jí vzkaz na kašně: "Taky jsem na tebe myslel. Ne, už nevydržím čekat." Ze zahrady odešel, ale když se tam po chvíli vrátil, lístek byl pryč. Odešel tedy a procházel Sevillu. Posadil se do kavárny, u které rostl vysoký pomerančovník. Čekal tak dlouho, dokud dívku nepotkal. Čekal na ni 4 a půl hodiny a pak přišla. Šla s nějakým mladíkem a ten vykřikl: "Jan Olav!"
Jak se později ukázalo, byl to její kamarád ze školy. Ten mladý muž ho poznal podle portrétu, který dívka namalovala a nazvala jednoduše "Jan Olav". Jan na ni musel čekat půl roku proto, že odjela na studia do Španělska. Studovala malířství a v jednom období se učila malovat pomeranče. Proto pečlivě každý vybírala. Pak se zeptala Jana: "Jane Olave, skutečně se na mě nepamatuješ?" Tvrdil, že si ji opravdu nepamatuje, pouze ze setkání v Norsku. Dívka s pomeranči mu ale řekla, že když byli oba malí, hráli si spolu na dětském hřišti, neboť bydlela o ulici vedle než Jan Olav. V tu chvíli Jan Olav nahlas vykřikl: "Veroniko!"
Celý dopis tatínek vyprávěl o nějaké dívce s pomeranči a nakonec prozradil, že se jmenovala Veronika. Veronika... Stejně jako Georgova maminka. Nebyla to shoda jmen, tatínek skutečně popsal lásku ke své ženě a ke Georgově mamince.
Po přečtení dopisu šel Georg za maminkou a žádal ji, aby znovu pověsila do obývacího pokoje obraz s pomeranči, který tam kdysi visel. A maminka souhlasila.
V dopisu se Jan také ptá svého syna na různé otázky (kdo je nyní předseda OSN, jak to vypadá v Norsku, jestli už vědci ví, jak vznikl vesmír...), vypráví o Georgově dětství, o tom, co spolu zažili... Popsal mu vlastně celý svůj život...

Knížka je velice poutavá, chvílemi i smutná, ale mě se velmi líbala a patří k mým nejoblíbenějším.