Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nebo též Do středu Země

Dobrodružná výprava mladého Alexe a jeho strýce profesora Liddenbrocka v doprovodu islandského průvodce Hanse Bjelkeho po stopách alchymisty ze 16. století kráterem do nitra Země.
Příběh o dobrodružné cestě do středu Země vypráví šestnáctiletý Alex, synovec profesora mineralogie Otty Liddenbrocka. Jednoho dne profesor Liddenbrock objeví zašifrovaný dokument islandského alchymisty ze 16. století Arneho Saknussemma. Poté co se podaří profesorovi dokument psaný runovým písmem rozluštit, zjišťuje překvapivé věci. Saknussemm píše o tom, že sestoupil do středu Země jedním ze tří kráterů vyhaslé islandské sopky. Profesor na nic nečeká a vydává se na výpravu, nejprve na Island a poté kráterem sopky dolů. Jakýpak podivuhodný svět tito dobrodruzi naleznou v hlubinách Země?

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Dobrovský v Praze roku 2015. francouzského originálu Voyage au centre de la Terre přeložil J. Berger. Ilustrovali Édouard Riou a Jiří Miňovský. Počet stran: 273. ISBN: 978-80-7390-251-3.

HLAVNÍ POSTAVY:

profesor Otto Liddenbrock - znalý člověk; "organizátor výpravy"
Axel - synovec profesora
Hans Bjelke - Alexův a Ottův průvodce

DĚJ:

Příběh začíná tím, že Axelův strýc přinese domů starou knihu psanou v islandštině. Z ní vypadne starý zaprášený pergamen, který obsahuje text psaný runami. Po přeložení však text nedává smysl. Profesor si tedy umínil, že text z pergamenu za každou cenu rozluští. Rozhodne se, že dokud nebude s prací hotov, nikdo v domě nebude jíst, pít a dokonce ani spát. Šifra je však těžší, než čekal, a tak po nějaké době odchází z pracovny. Do ní vejde Alex a zprávu rozliší. Je na ní postup, jak se dostat do středu Země od Arneyho Saknussemma, islandského alchymisty žijícího v 16. století. Když si však uvědomí, že by strýc chtěl cestu podniknout, zkusí pergamen zničit. Jeho příchod mu však tuto akci znemožní. Navíc po zjištění, že Alex zprávu rozluštil, začal sám luštit ještě usilovněji. Celou noc ale nikam nepostoupil.

Ráno se však zadařilo. Ne proto, že by na to přišel sám, ale vyhladovělý synovec mu vyzradil klíč k rozluštění. Sice se mohl najíst, ale znamenalo to pro něj hlavně to, že se strýcem musel odjet na cestu. Vyrazili hned pozítří ráno, aby stihli dojet na Island k vyhaslé sopce Sneffelsjokull v době, kdy stín štítu Scataris ukazuje na vchod, který byl v textu.

Cesta na Island byla poměrně dlouhá. Vlakem do Kielu, poté parníkem do Korsoru a znovu vlakem do Kodaně. Alex byl nucen svým strýcem překonávat strach z výšek na vysoké věži. Konec závratí mu aspoň prozatím přinesl odjezd do Reykjavíku (hlavní město Islandu). Zde však mohl komunikovat s jediným člověkem, a to jejich ubytovatelem panem Fridrikssonem. Také se dozvěděli, že nejrychlejší cestou (po moři) se k sopce nedostanou, ale jejich hostitel jim zajistil vůdce. Setkali se s ním druhý den ráno, byl to Hans Bjelke, statný islandský lovec, jenž toho však mnoho nenamluví. Zbývalo jen domluvit výši platu a mohli se vydat na cestu...

Po několika dnech cesty došli k sopce. Bylo 25. června, ale slunce potřebné k určení správného vstupu se objevilo až o tři dny později. Již 30. června jim začala docházet voda a zbývalo jí sotva na jeden den. Zanedlouho jim životodárná tekutina došla a Alex z vyčerpání omdlel. Profesor si však pro jistotu schoval poslední doušek a tím svého synovce přivedl k životu. Ten ho ovšem znovu poprosil o návrat. Strýc odporoval. Řekl mu, že si dají ještě jeden den na nalezení vody. Netrvalo dlouho a profesor se rozhodl utábořit. Po chvíli už všichni spali. Hans je však v noci opustil a nalezl vodu za žulovou stěnou. Vytesal do ní otvor, jenže zjistil, že je voda horká. Z pramene se stal potok a ten pojmenovali Hansův.

19. července se rozhodli, že zítřek bude odpočinkovým dnem. Pokračovali tedy až 21. července.

Do 7. srpna se nic zásadnějšího nedělo, ale tento den se stal osudným pro Alexe. Nedával si pozor a ztratil se. Nevěděl ani, kde je potok, a tak šance na to, že ho naleznou, byla mizivá. Šel tedy dál a doufal, že jej najdou. Rozbila se mu i lampa, a proto šel jen slepě vpřed. Po chvíli omdlel vyčerpáním.
Když se probudil, zaslechl hlasy. Nikoho však neviděl. Objeví, že žulová stěna vede zvuk. Se strýcem zjistil, že jsou od sebe daleko 1,5 míle. Jeho synovec se tedy pouští za hlasem. Cesta se svažuje a nakonec Axel ztrácí půdu pod nohama. Padá. Ztrácí vědomí...
Po probuzení zjistí, že je se strýcem v jeskyni. Pokračují tedy dál v cestě.

10. srpna nalezli moře. Moře uvnitř Země! Pojmenovali ho Liddenbrockovo a rozhodli se, že ho přeplují. Již za tři dny měli hotový prám a vypluli.
Druhý den na moří chytili první rybu. Ta však neměla oči. Pátý den viděli bojovat dva dinosaury. Po týdnu na moři, dne 20. srpna, se zastavili na malém ostrůvku, který pojmenovali po Alexovi. O den později začala tři dny trvající bouře. Den po bouře konci ztroskotali. To jim však přineslo spásu. Našli dýku španělského původu, podle toho usoudili, že tudy musel jít Saknussemm. Našli také jméno islandského cestovatele vyryté do kamene. Domysleli si, že tudy musela vést chodba, která je však nyní zatarasená. Musí ji tedy odpálit. To si ale nechali až na zítra.

Po probuzení tedy přichystali zbytek střelného prachu a nálož odpálili. Po odpalu vznikla propast. Obří vlna je však vhodila do propasti. Hladina začala stoupat. Občas se zastavila, ale dolu neklesala. Nakonec byli oni i jejich prám vymrštěni do vzduchu. Ano, dostali se na zem pomocí sopečného výbuchu. Překvapilo je ale to, že nejsou na Islandu, ale na Sicílii.

Když se vrátili domů, už se nemuseli starat o rozhlašování jejich cesty. Upovídaná služka Marta to všem rozhlásila. Díky cestě do středu Země se stali slavnými.