Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• antiutopický sci-fi román

Nově objevený román líčí baladický příběh humanitně zaměřeného mladíka, jenž nemůže žít v přetechnizované Paříži šedesátých let minulého století.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Tichá Byzanc v Praze roku 1995 (1. vydání). Z francouzského originálu Paris au XX. siecle přeložila Růžena Steklačová. Ilustroval Janusz Marcinkiewicz. Počet stran: 162. ISBN: 80-902034-0-X.

HLAVNÍ POSTAVY A JEJICH CHARAKTERISTIKA:

Michel - nadaný, umíněný, oddaný literatuře
Quinsonnas - vyrovnaný, stoický
Huguenin - moudrý, milující

DĚJ:

Michel žil u svého strýce a tety. Rodiče mu zemřeli, a tak byl docela panovačný bratr jeho otce jediným východiskem. Michel neměl moc dobré výhledy na budoucnost. Po svém otci zdědil obrovský talent na jazyky a dostal několik ocenění za překlady do latiny. Sám poezii skládal, ale to byla schopnost v této době k uživení naprosto zbytečná.

Jednoho dne, když obcházel i ty nejmenší knihovny a antikvariáty, v nichž hledal své oblíbené autory, kteří byli skoro ze všech míst, kde je šlo ještě spatřit, vymýceni, potkal jakéhosi knihovníka. Po delším a zvláštním okoukáváni za ním muž zašel. Byl to jeho druhý strýc, druhý bratr Michelova otce, Huguenin. Mluvili několik hodin, které však uběhly jako vteřiny.

Strýc Huguenin také miloval literaturu, ale Michela se od ní snažil držet dál. Nakonec i jeho první strýc ho pro nepřívětivé výsledky ze strojírenských předmětů přihlásil do práce. Michel byl šťastnější. Nadobro se vystěhoval z jeho útrpných spárů. Pracoval jako úředník. Později si našel i přítele Quinsonnase, s nímž rád debatoval o umění. Školy v té době vyučovaly jenom techniku. Michel si však pamatoval na svého starého profesora. Jako jeden z posledních učil literaturu. Na jeho předmět však chodil bídný počet žáků - snad pod deset. Díky svému strýčkovi se s ním mohl znovu setkat. Uspořádali společnou večeři, kam přišla i profesorova vnučka. Michel byl jako omámený její krásou. Když tohle vše Quinsonnasovi v práci vyprávěl, od citů ho odradil. Prý že manželství je dnes jen pouhý papír. Od té doby, co ženy pracují stejně tak jako muži, by si ani jeden z nich na sebe nenašel čas. Michel byl zmatený.

Jednoho dne dostali v práci Quinsonnas i Michel výpověď. O Quinsonna Michel strach neměl, on se o sebe postarat dokáže vždycky, ale horší je to s ním.
Strýček Huguenin mu pomohl najít novou práci. Měl se stát režisérem v divadle. Několik týdnu jím skutečně byl, ale později z místa odešel. Strýčkovi to neřekl.

Jeho drahý přítel chtěl odjet do Německa. Nechal mu však byt a trochu peněz. Michel mu popřál hodně štěstí a za vše poděkoval. Začal psát, psal hojně. Z posledních peněz živořil. Co dát do pusy, to nebyla jeho volba stejně tak, jako co si obleče. Nic, protože nic nemá, ale mohl psát.
Několik měsíců takto bojoval. Už ani moc nenavštěvoval strýčka Huguenina ani pana profesora a jeho vnučku Lucy, kterou měl pořád tak rád.

Jednoho dne u sebe našel poslední minci. Neměl tušení, kde bude spát nebo co bude jíst. Šel koupit Lucy květiny. Za poslední minci mu prodavač dal jenom dvě seschlé fialky. Šel k bytu profesora. Vrátný mu oznámil, že zde již nebydlí. Vyhodili ho ze školy a musel se odstěhovat. Michelovi puklo srdce. Teď už je nikdy nenajde.

Bloudil Paříží sem a tam, až došel k velkému hřbitovu. Viděl své vzory, básníky a spisovatele. Poklekl a vzdal jim hold. Otočil se. Hleděl na to monstrózní a ničemné město. Vysoké domy, které převyšovaly ještě vyšší komíny tisíce fabrik a elektráren. Viděl tu nezastavující infrastrukturu, vlaky řítící se obrovskou rychlostí, auta a mezi nimi lidé malinkatí a proti strojům stejně tak bezmocní jako mravenci. U přístavu viděl obrovské bojové lodě. Vojsko vlastně zaniklo, teď převládali inženýři. Nebojuje se silou, ale hlavou. V zármutku Michel padl na zem a usnul do nejspíš konečného spánku. Snad se dostane lepšímu osudu příteli Quinsonnasovi a strýčku Hugueninovi, přál si...

MYŠLENKA:

Jules Verne do knihy promítá všechny jeho největší strachy hlavně ve směru zániku literatury. Nechává nahlédnout do konfliktu člověka a praxe, díky které se stává silným fyzicky i majetně, a člověka a jeho filozofie, díky níž se stává moudrým a pomalu odpovídá na otázku života.

Myšlenka postupného zániku knih se v dramatičtější a extrémnější podobě objevuje i v knize 451 stupňů Fahrenheita (r. 1953) od Raye Bradburyho. Ale jelikož román Paříž ve 20. století reálně vyšel až v roce 1994, dá se říct, že oba spisovatele napadla ta samá myšlenka s rozdílem půl století od sebe. Ale ať už byly knihy napsány ve století devatenáctém nebo dvacátém, pořád si v sobě zanechávají stejnou hodnotu, kvůli které si jich tak ceníme - fatální predikci budoucnosti, do jaké možná směřujeme. Díky nim bychom měli zachovat a přes generace předávat zdravé hodnoty, jež nezavrhují lidskou svobodu a největší sílu lidské existence a moudra - knihy.