Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Julius Fučík psal ve vězení na Pankráci celý svůj příběh a posílal ho na motácích své ženě Gustě Fučíkové.

Vykresluje nám zde otřesné svědectví z pankrácké věznice. Přibližuje nám způsoby vyslýchávání, které používalo gestapo v Petschkově paláci, nazývaném vězni též "biograf".

Fučík byl zajat náhodou 24. dubna 1942 při jedné tajné schůzce jejich výboru u rodiny Jelínků. V té době měl vystavenou legitimaci na jméno Horák. Ani při nejtěžším mučení neprozradil žádného svého spojence.

Na cele se seznámil s Josefem Skořepou, jemuž dal přezdívku "táta". Skořepa, "Kolín" - český dozorčí a Hora v uniformě českého strážníka byli právě ti, kteří zprostředkovávali spojení Fučíka s okolním světem a vynášeli motáky.

Zanedlouho po zatčení Julia Fučíka byl zatčen jeho pobočník Mirek, který všechna jména prozradil, a tak se Fučík shledával na "čtyřstovce" - místnosti, kde se čekalo na výslech - se známými tvářemi, mimoto i se svou ženou. Gustě hrozili smrtí svého muže, ale ona prokázala svou tvrdost a statečnost. Později byla odvezena transportem.

Fučík popisuje osoby, které mu připomínaly figurky hrající jen o svůj život. Například ředitel věznice a "figurky" dozorčích. Na druhou, protikladnou stranu stavěl skutečné postavy-hrdiny, kteří se pod rizikem smrti nebáli spolupracovat. Byli to "táta" Skořepa, dozorčí Kolínský, dr. Miloš Nedvěd, Arnošt Lorenz, Lída - jeho spojka, Vysušilovi, Jelínkovi a tisíce nejmenovaných, kteří však jméno měli.

I když na Pankráci byli všichni izolováni stěnami, tvořili jeden pevný a obrovský kolektiv, jenž věřil a bojoval za své vítězství. Reportáž končí slovy:

"I má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!"