Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Torst v Praze roku 2016 (1. úplné, kritické a komentované vydání). Počet stran: 388. ISBN: 978-80-7215-527-9.

OBSAH:

V cele pankráckého vězení vzniká Reportáž psaná na oprátce, dílo, v němž vrcholí Fučíkova tvorba po stránce umělecké i ve vyjádření revolučního přesvědčení.

Tváří v tvář fašismu, přímo v jeho věznici, ve chvílích mezi výslechy píše Julius Fučík své svědectví, zmučený fašistickými výslechy, ukrádal pro ni tajné chvilky a přece nesměl ztrácet čas, protože neznal dne ani hodiny blížící se smrti. Psal na malé kousky papíru a ty byly z vězení přes ostré prohlídky vynášeny a po dobu okupace uschovávány na několika místech. Když se v květnu 1945 vrátila Gusta Fučíková z koncentračního tábora do osvobozené vlasti, hledala Fučíkův pankrácký rukopis. A tak se jí podařilo seskupit 166 pečlivě očíslovaných lístků, které se daly dohromady, jedno z nejvzácnějších uměleckých děl české literatury - Reportáž psaná na oprátce.

Málokterá kniha si získala tolik úcty své rodné zemi! Je v ní ukázáno, že není v životě takové situace, aby si v ní nevěděli rady lidé spojení jasnou myšlenkou míru. Její hrdinové nemají vymyšlené vlastnosti. Julius Fučík napsal, že hrdina je ten člověk, "který v rozhodném okamžiku dá vše, aby udělal to, co udělat má v zájmu lidské společnosti."

Hned na začátku Reportáže vidíme, že se Fučík svými slovy sám řídil. Když gestapo vtrhlo do bytu, kde byl Fučík na ilegální schůzce, mohl se bránit střelbou, protože byl ozbrojen ostře nabitým revolverem. Nebo mohl alespoň zastřelit sám sebe, aby ušel bití, mučení a popravě. Nic z toho neudělal. A proč? Protože devět gestapáků mířilo do pokoje, kde bylo mimo něho ještě několik neozbrojených spolubojovníků za mír... Přestřelka by znamenala jejich okamžitou smrt. Fučík uvažoval: "Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale zato obětuji zbytečně životy pěti soudruhů. Je to tak? Ano!"
Proto se rozhodl vystoupil z úkrytu a dal se zatknout. To bylo to jediné, co musel v tomto rozhodném okamžiku učinit opravdový hrdina. Od Fučíka k tomu bylo potřeba sebezapření, vůle a láska ke svým spolubojovníkům.

Hluboká pravdivost je dalším rysem Fučíkovy Reportáže. A v čem je tato fučíkovská pravdivost? Reportáž především potvrdila, že fašismus - každý, nejen německý - je největší nepřítel lidskosti, krásy, zdraví, radosti, lásky a mládí, všeho, z čeho jsme se narodili a pro co chceme žít. Lidé, které vychoval fašistický kapitalismus jen pro získávání peněz a obrovského prospěchu, přestávají být lidmi a stávají se zrůdami bez citu a bez myšlenek. To nejsou lidé jako my. Fučík je proto nazval figurkami, loutkami. Proti nim stojí komunisté, skuteční lidé a pokrokoví vlastenci. Proto Reportáž nezůstala jenom dokumentem o fašismu, ale je historií boje za národní svobodu a za spravedlivé uspořádání života.

Julius Fučík a ostatní soudruzi nikdy nepomysleli ani v boji, ani v žalářích na smrt, mysleli na život, na živé lidi a na budoucnost. Když gestapáci Fučíka bili, necítil hrůzu a strach, jeho myšlenky byly u těch, pro které v podzemí pracoval, pro které podstoupil mučení i popravu.

Jak přesvědčený o své pravdě musel být člověk, jenž po několikahodinovém výslechu měl hlavu ne plnou bolesti, ale něhy: "Boty dolů! - pravda chodidla ještě neotupěla. To cítím. Pět, šest, sedm, teď už jako by hůl projížděla až do mozku. Dvě hodiny. Praha spí, snad někde ze spánku zavrní dítě a muž pohladí ženu po bocích."

V této knize Julius Fučík několikrát opakuje, že láska k životu k pracujícím lidem je to nejdůležitější a jak naopak hluboko může klesnout člověk, který začne myslet jen na sebe. To byl případ zrádce Mirka - Jaroslava Klecana. Pak, ve chvíli nejtěžší, kdy J. Fučík i zrádce Klecan jsou v Berlíně odsouzeni k trestu smrti, sedí Klecan nehybně, mlčky, sklesle, protože ztratil naději na záchranu. Naproti tomu Fučík postává na lavici obžalovaných a pevně a nahlas říká: "Váš rozsudek mi nyní bude přečten. Vím, zní - smrt člověku! Můj rozsudek nad vámi je již dávno vynesen. V něm je krví všech čestných lidí světa napsáno: smrt fašismu! Smrt kapitalismu otroctví! Život člověku!"

Julius Fučík nás učí k tomu, že síla pravdy je spojena také s optimismem. Sám nikdy, ani před smrtí, neztratil svou lásku ke zpěvu, veselost a humor. Svou závěť z Reportáže končí slovy, která jsou pro nás nejvzácnějším duchovním dědictvím:

"Žili jsme pro radost, pro radost šli jsme do boje a pro ni umíráme. Ať proto smutek nikdy není spojován s naším jménem."
"I má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!"