Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Inultus (Legenda pražská)
Příběh se odehrává v Praze roku 1640. Sochařka Flavia Santini z Mediolanu je uchvácena sochařským dílem Properzie de'Rossia a snaží se její styl napodobovat. Od Španěla Baltazara dostala nabídku na koupi krucifixu. Flavia se snaží, ale nedaří se jí vymodelovat Kristovu tvář plnou bolesti, jak by to zvládla Properzie. Proto hledá vzor. Nachází ho při toulce večerní Prahou v mladém, krásném básníkovi Inultovi. Inultus je velmi oblíben chudými lidmi, i když on sám na tom s financemi není nejlépe, vždy je ochotný pomoci ostatním. Inultus tedy začne pravidelně docházet do Flaviina ateliéru a připoután ke kříži stojí modelem. Překonává čím dál větší bolest, ale pak ho uchvátí myšlenka, že se trpěním přibližuje Kristu a že má poslání spasit zemi. Když si toto uvědomí, zmizí mu z tváře výraz utrpení a nahradí ho výraz šťastný. Flavia se rozzuří a v návalu vzteku Innulta zabije. Na jeho obličeji tím dosáhne vytouženého výrazu agonie a zdárně dílo dokončí. Pak sejme Inulta z kříže a bezvládné tělo ukryje do sklepa. Španěl převezme sochu, nadmíru spokojen, a Flavia se stane známou. Flaviu ale tíží svědomí a spáchá sebevraždu. Téže noci zmizí krucifix ze Španělova oratoria. Flaviino služebnictvo sdělí lidem pravdu o smrti Inulta. Koná se básníkův pohřeb. Sejdou se tu chudí věřící lidé. V Inultovi viděli něco jakoby nadpřirozeného a chtějí se s ním rozloučit. Před jeho rakví spatří kráčet Krista a Davida s harfou.

El Cristo de la Luz (Legenda toledská)
Děj se odehrává v Toledu. Mladý žid Abisaín zabývající se alchymií plně nepochopil Krista a je silně proti němu. Od srdce nenávidí křesťany a přeje si jejich smrt. Abisaín miluje Rispu, dceru židovského přítele Meribála. Ten je však dceru ochoten provdat jen za člověka, který by byl ochotný proti křesťanům i bojovat. Tím popichuje Abisaína, který se rozhodne jednat. Před začátkem křesťanské mše se nepozorovaně přiblíží ke krucifixu a napustí prudkým jedem nohu sochy, kterou po skončení obřadu věřící líbají. Ukryje se v přítmí kostela a čeká na smrt svých nepřátel. Do věci ovšem zasáhne Rispa. Abisaína sice miluje, ale nemůže dopustit, aby byl spáchán takovýto zločin. Obětuje se. V dlouhém plášti s kapucí, aby ji nikdo nepoznal, jako první přistoupí ke Kristovi a chystá se políbit mu nohu. Její smrt by byla pro ostatní varováním. Ale náhle se stane zázrak. Z Kristovy nohy vypadne hřeb a jeho noha se vysune do takové výšky, aby na ni nikdo nedosáhl. Křesťané ale dospějí k závěru, že Rispa je nehodna k tomuto počinu, a když navíc zjistí, že je Židovka, myslí si, že se Kristovi přišla vysmívat a chtějí ji ukamenovat. Dívku naštěstí vezme pod svou ochranu jedna abatyše. Zkusí také políbit Kristovu nohu, po ní i kněz a zázrak se pokaždé opakuje. Rispa poví pravdu o svém milém a přizná, že ve volbě mezi ním a Kristem se rozhodla pro Krista. O nějaký čas později se Abisaínovi zjeví ve snu Kristus a dává mu šanci přejít na jeho stranu. Žid odmítá a naopak se naštve, vypraví se do kostela a sochu probodne dýkou. Potom ji vezme k sobě domů. Jde si lehnout, ale ze spánku je vytržen rozzuřeným davem křesťanů. Socha totiž z rány krvácela a krev označila cestu z kostela až do Abisaínova domu. Abisaína opět navštíví Kristus. Abisaín uvěří. A zatímco jeho tělo leží na zemi, rozdrápané lidmi, duši schvátí blaho.

Samko Pták (Legenda slovenská)
Samko Pták bydlel na samotě ve slovenských horách. Již v mládí přišel o oba rodiče a posléze i o jedinou prababičku. Samka zajal pán, který si chtěl nechat zbudovat velkou lesní pevnost. Samko spolu s dalšími zajatci musel vykonávat náročnou práci. Se šikanou se potýkal ze všech nejhůře, protože se mu vysmívali i spoluzajatci. Vyrůstal totiž sám v přírodě a naučil se hovořit řečí ptáků. Normální mluva mu dělala značné potíže a byl uzavřený. Tady také získal přezdívku Pták. Nakonec se rozhodl ze stavby utéct. Protože však dům, ve kterém prožil útlé mládí, je zabraný cizími lidmi, uchyluje se do přírody. Pak nachází vesnici. Utrží zde úraz a probere se až na podlaze v kostele, kde leží po boku dalších naříkajících raněných. Zjeví se tu Kristus. Ranění přestanou trpět silnou bolestí a Samkovi to pomůže nalézt v sobě další sílu. Chce se dostat po trnové cestě do nebe. Opustí kostel, vybere si cestu porostlou trním a bodláčím a vydá se po ní. Živí se jen lesními plody, občas mu někdo s úšklebkem nabídne kus chleba. Naprosto vyčerpán dorazí Samko do bohatého kláštera. Myslí si, že konečně našel ráj. Mniši se ho ujmou, přestože ho považují za blázna, a dají mu za úkol plnit drobné práce v zahradě. Samko je plní dobře a rád, dokonce si k nim přibere i další. Jednou najde ve staré neuklizené kobce zašlý dřevěný krucifix. Zhrozí se nad žalostným vzhledem Krista a začne se o něj starat. Tráví s ním všechen svůj volný čas, nosí mu jídlo a povídá si s ním. Je šťastný, že se mu podařilo přiblížit se Bohu. Mniši jednou zaslechnou Samka v kobce mluvit a vědí, komu jsou slova určená. Vejdou dovnitř a chtějí se chlapci smát, ale ztuhnou úžasem, když slyší Krista odpovídat. Kristus se rozhodne vzít Samka do opravdového ráje. Mniši si uvědomí, jak vysoko nad nimi ten prostý, věřící a milující chlapec stojí. Poslední Samkovo přání je, aby byl pohřben na křižovatce, bez jakéhokoliv hrobu či mohyly. Chce, aby se po jeho srdci šlapalo tak, jak mu po něm bylo šlapáno celý život.

CITÁT Z KNIHY:

"Což to, pane, nevidíte?" divil se kněz a odvrátil oči od jiskřícího se kříže ze smaragdů, který kardinálovi na zlatém řetěze na prsou plál, a sledoval zrakem opět ve svatém zanícení rakev.
"Nevidím nic než pohřeb nějakého žebráka. Kdo to byl?" tázal se kardinál.
"Nevím," odpověděl kněz. "Ale byl to zajisté člověk vyvolený Bohem! Což nevidíte, že před rakví jeho kráčí král David s harfou v ruce, a za ním spasitel, bos, s korunou z trní na hlavě?"
A klonil čelo v prach. Jak mohli to vidět ti hrdí, ješitností zpití, prázdnou slávou toho světa oslepení? Ne pro ně, ale pro nešťastné a opovržené, pro smutné a potlačené, pro chudé a prosté přišel Kristus založit své království, které nemá nic společného s tím, co sluje mocí a vládou toho světa. O těch, kteří prvními mezi lidmi slují, neví Bůh, těm však, kteří platí za poslední, zjevuje Spasitel někdy pro útěchu sladkou, umučenou, slunně jasnou svoji tvář.
(Legenda pražská, závěr)