Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

In Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1978 (7. vydání). Ilustroval Cyril Bouda. Počet stran: 165 + 150.

O AUTOROVI:

Prozaik, žurnalista, dramatik, esejista, autor knih pro děti, básník, překladatel z francouzštiny (např. Francouzská poezie nové doby), literární, výtvarný a divadelní kritik, filmový scénárista. Hlavní představitel tzv. školy Lidových novin (také Karel Poláček, Eduard Bass aj.). Bratr Josefa Čapka, s nímž publikoval řadu děl (Zářivé hlubiny, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), manžel herečky Olgy Scheinpflugové.

Proslavil se jako autor fantastických a utopistických románů (Továrna na absolutno, Krakatit) a dramat (R.U.R., Věc Makropulos). Schopnost pozorovat je příznačná pro "detektivní" příběhy (Povídky z jedné a druhé kapsy) i cestopisy (Anglické listy). Trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život ukazuje složitost lidské osobnosti. Ve 30. letech 20. století píše antifašisticky zaměřená dramata (Bílá nemoc, Matka) a romány (Válka s mloky).

OBSAH VYBRANÝCH POVÍDEK:

POVÍDKY Z JEDNÉ KAPSY

V první části série se mi líbily tyto příběhy:

Věštkyně
V Anglii bydlí policejní inspektor MacLeary, jenž má mladou ženu. Jedna žena, věštkyně, se mu zdá podezřelá, tak za ní pošle svou manželku, aby jí věštila. Paní MacLearyová se převlékne za mladou slečnu. Věštkyně jí věští, že se brzo vdá za bohatého muže, někdo jí v tom bude bránit a čeká jí dlouhá cesta. Věštkyně je nakonec zatčena za křivé věštění - vždyť paní MacLearyová je už několik let šťastnou manželkou!
Asi za rok potká MacLeary svého známého a postěžuje si mu, že se rozvedl se ženou. Bránil jí v tom, ale ona odjela do Austrálie s bohatým obchodníkem...

Modrá chryzantéma
Ve vesnici jménem Lubenec mají bláznivou dívku Kláru. Pan Fulinus zrovna zařizuje knížecí lichtenberský park v Lubenci. Jednou jde po ulici a náhodou potká Kláru. Co to ale nese! Vzácnou modrou chryzantému! Pan Fulinus se velmi zajímá o květiny a nemůže to nechat jen tak být.
Nejdřív do pátrání zapojí samotnou Kláru, ale ta s vozem málem nabourá a vůbec ho neposlouchá. S přáteli a sloužícími od knížete se rozdělí do skupin a hledají tři kilometry od vsi. Tři kilometry daleko, protože se Klára vrátila za hodinu a půl. Nic ale nenajdou.
Pan Fulinus je nešťastný, protože odjíždí z Lubence s nepořízenou. Ve vlaku se dívá z okna. Co to ale vidí! Zahlédne modrou chryzantému a okamžitě jako v pominutí smyslů zatahuje za záchrannou brzdu. Vlak se zastaví, ale pan Fulinus musí zaplatit vysokou pokutu. Jde po trati a doufá, že se mu to všechno jen nezdálo. Nakonec modrou chryzantému opravdu najde v zahradě vechtra. Ten mu nadává, že nesmí chodit po kolejích, ať si prý přečte ceduli. Pan Fulinus se posadí a nechce jít pryč. Vechtr odejde, aby se pan Fulinus mohl po kolejích vrátit. Ten využije příležitosti a mezitím mu modré chryzantémy ukradne. Jedinou nevýhodou je, že se s nimi teď vůbec nemůže pochlubit ostatním.

Šlépěje
Tahle povídka prý nepřímo navazuje na povídku Šlépěj ze sbírky Boží muka.
Pan Rybka se jednou vrací večer od přátel. Napadlo hodně sněhu. Co to ale pan Rybka vidí! Řádku šlépějí, které ale náhle mizí. Nemůže uvěřit svým očím, ale skutečně tam jsou. Okamžitě volá na policejní komisařství a chce komisaře Bartošku, svého přítele.
Ten přijede a prohlíží si záhadné stopy ve sněhu. Nemůže prý nic podniknout, protože na daného jedince nebylo podáno udání ani vyhlášeno pátrání. Pan Rybka se svěřuje s myšlenkou, že šel neznámý pozpátku. Komisař ale nesouhlasí - člověk se prý nemůže strefit přesně do svých stop a navíc potřebuje víc balancovat, když jde obličejem pozadu. Pan Rybka pozve pana Bartošku dovnitř, aby se zahřál. Napijí se čaje a přemýšlí o šlépějích dál. Každý člověk je podle komisaře záhadný, ale policie nemůže zasahovat, pokud něco neprovede. Jak něco ukradne nebo někoho zabije, přestane být pro policii záhadný - zavřou ho do vězení. Oba muži uvažují dokonce o Nanebevzetí, které by se prý mohlo považovat za únos, kdyby neproběhlo se souhlasem obou stran. Přijdou i na letící médium. Vidí ve všem záhadu - komisař Bartošek prý slyšel vzlykot, když šel k Bartoškovi. Nemůže ale nic se šlépějemi podniknout, tak se s panem Rybkou rozloučí.
Další den ráno jde strážník z pochůzky a skončenou řádku šlépějí doplní svými. Panu Bartoškovi se tak konečně uleví. Je po záhadě.

POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

Příběhy z druhé kapsy si vypráví mezi sebou skupina přátel. Z druhé části série povídek mě nejvíc zaujaly tyto:

Povídka starého kriminálníka
Vypravěč příběhu, muž české národnosti, strávil půl roku ve vězení v Palermu, kde se italské policii přihodilo něco zvláštního. Strážníci chytili zoufalého muže jménem Marco, jenž spáchal vraždu. Marco ale nechce prozradit, koho zavraždil - jen opakuje, že by to přineslo neštěstí dalším lidem. Marco se stále jenom modlí, tluče hlavou o zeď, pláče a strašně lituje svého činu. Policisté mu nevěří ani slovo a jeho dýku pošlou na vědecký rozbor. Dozví se, že dýkou bylo probodnuto lidské srdce. Z Marca nic nedostanou a bez mrtvoly ho nemohou soudit. Do vězení za ním pošlou pátera, aby ho vyzpovídal, ale ten se také nedozví nic důležitého pro vyšetřování. Marco touží po spravedlnosti a chce oprátku, nic jiného. Koho zavraždil ne a ne však prozradit. Nakonec se policie rozhodne, že se ho zbaví. Nezamykají jeho celu, posílají ho bez doprovodu pro pepř a nitě, nehlídají ho. Marco mezitím celý den běhá po kostelech, ale večer se řítí do vězení, aby se stihl vrátit včas. Jednou večer mu dozorce řekne, že spí v kriminále naposledy, když nechce přiznat, koho zabil. Pošle ho k čertu, aby ho potrestal. Té noci se Marco oběsil na okně své cely.
Muž, který příběh vypráví, hrál jednou s dozorcem francefús. Protože dozorce pořád prohrával, ve vzteku zavřel našeho Čecha do Marcovy cely. Od jeho smrti se tam totiž zavírali zlí zločinci, aby litovali svých skutků a káli se. Jenže Čech žádnou změnu necítí po celé tři neděle. Italští dozorci vynadají všem Čechům do kacířů a neznabohů a zavřou našeho hrdinu na tři dny do černé komory.

Povídka o ztracené noze
Svolává se do války. I muži nemocní nebo po operaci musí jít. Pan Dynda ale válce unikne. Když přijdou verbovat, musí všichni do pozoru. Pana Dyndu to přestane bavit a opře si pravou nohu o postel. Uznají ho za jednonohého a nemusí bojovat. "Jednonohý" se dokonce ožení a pobírá invalidní rentu. Jenomže co se nestane! Noha mu slábne a při chůzi musí používat berle. Rozhodne se jít na úřady a přiznat podvod. Od té doby má obě nohy zdravé. Jen ty peníze musel úřadům vrátit. Z povídky tak vyplývá jasné poučení - člověk nemá předstírat vážnou nemoc, protože zdraví je nejcennější, co máme.

Ušní zpověď
Tento příběh vypráví farář a je také pěkný.
Do kostela se přijde vyzpovídat neznámý muž, jehož trápí jeden skutek, který kdysi provedl. Nedozvíme se ale jaký. Muž nechce rozhřešení, potřebuje se zbavit viny tak, že tajemství předá dál. Chodí do kostela ke zpovědi, kněží mají přece zpovědní tajemství a nic nesmí prozradit. Po zpovědi vždy rychle zmizí. Asi za rok se zase vrátí a prosí o zpověď. Farář však odmítá, protože se dotyčný hříšník odmítá kát. Přesto ho muž naléhavě prosí, že to mu říkají všichni faráři. Duchovní ho odkáže na světskou osobu, jenže hříšník nechce do vězení. Uteče a od té doby ho už farář nikdy neviděl.
Advokát příběh doplní - prý za ním přišel podobný člověk, stejně zoufalý a vyprávěl mu také příšerný příběh. Když se totiž klient obrátí na právníka, že něco provedl, nesmí to užít proti němu. Neznámému hříšníkovi se uleví a odejde.
Také lékař se přizná, že zažil něco podobného. Měl pacienta s ošklivým zánětem ledvin. Trpěl křečemi a doktor mu chtěl pomoct. Nešťastný pacient mu vyložil svou děsivou historii. Od strašných vzpomínek měl pokoj, ale od bolesti ne. Medik mu tedy podával morfium tak dlouho, dokud se už neprobudil.

UKÁZKY Z KNIHY:

"Ale když už jsem seděl ve vagóně a vlak se hnul, já jsme se pane, dal do breku jako malý kluk, že už neuvidím nikdy modrou chryzantému a že ji nadobro opouštím. A jak tak brečím a koukám z okna, vidím hnedle vedle trati něco modrého. Pane Čapek, to bylo silnější než já: vyhodilo mne to ze sedadla a zatahalo to za poplašnou brzdu - já o tom ani nevěděl; vlakem to drclo, jak brzdili, a já jsme se svalil na protější sedadlo - přitom jsem si zlomil tenhle prst."
(str. 14 - 15, Povídky z jedné kapsy: Modrá chryzantéma)

Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede. Hlídač chvíli přemýšlel. Tak víte co, řekl potom, až tamhle zajdu za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati; já to nebudu vidět. Vřele jsem mu poděkoval , a když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky a jeho vlastním rýčem jsem vyryl obě ty modré chryzantémy. Já jsem je ukradl, pane. Jsem poctivý člověk a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; vždycky to byly kytky."
(str. 15, Povídky z jedné kapsy: Modrá chryzantéma)

...viděl [pan Rybka] že i ty šlépěje, které tu byly před ním, odbočují z chodníku a míří přes ulici k jeho vrátkům. (...) Bylo jich pět; a přesně uprostřed ulice se končily ostrým otiskem levé nohy; dál už nebylo nic, jen neporušený a nedotčený sníh.
To jsem blázen, řekl si pan Rybka - snad se ten člověk vrátil na chodník! - Ale pokud dohlédl, byl chodník hladce a kypře zasněžen bez jediného lidského kročeje. Inu safra, divil se pan Rybka, nejspíš ty další šlépěje budou na druhém chodníku! I odešel obloukem ten nedokončený řádek kroků; ale na druhém chodníku nebylo jediné šlápoty; a celá ulice dál svítila nedotčeným a hebkým sněhem, až se dech tajil nad tou čistotou; nikdo tudy nešel od té doby co napadl sníh.
(str. 106, Povídky z jedné kapsy: Šlépěje)

Teda jednou v noci viděli poldové - oni v Itálii vždycky chodí po dvou - jak po via Butera, co vede k tomu smradlavému přístavu, ze vší síly pádí jeden člověk. Tak ho čapli, a porco dio, on má v ruce zkrvavenou dýku. To se rozumí, odvedli ho na policii, a teď, chlapče, řekni, kohos to zapích. Ten mládenec se dal do breku a povídá: Zavraždil jsem člověka, ale víc vám neřeknu, kdybych řekl víc, byli by nešťastní ještě další lidé. - A víc z něho taky nedostali.
(str. 13, Povídky z druhé kapsy: Povídka starého kriminálníka)

To byste nevěřili, co dalo běhání, než Lojzíkovi úředně přiznali, že má obě nohy, ale to se ví, potom měl Lojzík potahování, že ošidil erár o invalidní rentu. (...) chudák Lojzík se naběhal od úřadu k úřadu, ale ta noha mu začala sílit. Snad mu zesílila od toho, že musel tolik běhat, ale já myslím, že to bylo spíš proto, že mu ji úředně přiznali (...) Nebo si myslím, že mu ta noha usychala proto, že ji měl vlastně neprávem, nebylo to s ní v pořádku, a to se člověku vymstí. Já vám řeknu, čisté svědomí, to je ta nejlepší hygiena, a kdyby lidé byli spravedliví, snad by ani nemuseli umřít.
(str. 87 - 88, Povídky z druhé kapsy: Povídka o ztracené noze)

Počkejte, tomu už je řada let, byl ukrutně horký den, a tak jsem si zašel do svého kostelíčka - víte, já si myslím, že tihle evandělíci mohli vzniknout jenom v severních krajinách, kde není ani v létě člověku horko. V takovém našem, katolickém kostele máš po celý boží den něco, mše, modlení, nešpory nebo aspoň ty obrazy a sochy, můžeš si tam kdykoliv zaskočit, ochladíš se a porozjímáš - k tomu ale pasuje, když je venku jako v peci. Proto máte berany v těch chladných a nehostinných zemích a nás katolíky v končinách teplejších, to asi dělá ten stín a chládek ve chrámech Páně.
(str. 95, Povídky z druhé kapsy: Ušní zpověď)