Menu
Čapek Karel (*09.01.1890 - †25.12.1938)
Život a dílo skladatele Foltýna (2)
Karel Čapek, novinář, redaktor Národních listů a Lidových novin, prozaik, dramatik, fejetonista, literární, divadelní, výtvarný kritik, autor knih pro děti. Významný představitel tzv. pragmatistické generace, která vstoupila do literatury těsně před první světovou válkou. Svými dramaty a romány dosáhl světového uznání, roku 1938 byl skupinou francouzských spisovatelů navržen na Nobelovu cenu.
Už za studií psal spolu s bratrem Josefem drobné fejetony. V letech 1911-1912 byl členem Skupiny výtvarných umělců, byl jedním z organizátorů Almanachu na rok 1914. Své první prozaické práce, Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916), Krakonošova zahrada (1918), vydal společně s bratrem Josefem. Prvními samostatnými díly jsou Boží muka (1917) a Trapné povídky (1921). Poslední Čapkova novela Život a dílo skladatele Foltýna (1939) zůstala torzem. Tato próza je založena stejně jako jeho dřívější trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život na vypravěčské technice proměnlivého hlediska. Je tu vždy několik pásem, pohledů, které události podávají vždy v jiném světle a hodnocení. Karel Čapek hledá často ve svých dílech, co je a co není pravda, jaké jsou možnosti jejího poznání. "Hledání pravdy je víc než pravda sama, největší hodnota pravdy je v jejím tušení a prožití." Román Život a dílo skladatele Foltýna je nedokončené. Je psané formou několika svědectví různých lidí, kteří se s panem Foltýnem setkali za různých okolností a v různých časových odstupech. Zároveň nám pomáhají odhalit pravdu, jaký Bedřich Foltýn ve skutečnosti byl. Nejprve na Foltýna vzpomíná jeho spolužák Šimon ze střední školy, nyní okresní soudce. Foltýna si pamatuje jako samotáře, ve třídě neměl žádné kamarády. "Poznal jsem Bedu Foltena - tehdy se ovšem na školních sešitech podepisoval Bedřich Foltýn - když mi bylo něco přes šestnáct let... Pamatuju se na sextána Foltýna, jako bych ho viděl včera: vytáhlý hoch jemné pleti a hustě, drobně vlnitých zlatohnědých vlasů, na kterých si zřejmě nadmíru zakládal... Pořád vypadal, jako by byl něčím uražen a odpovídal na to tichým a nedůtklivým pohrdáním. Na první pohled se mi příliš nelíbil... Vášnivě toužil vynikat a přitom byl beznadějný trémista." Školou opovrhoval a ani učitelé ho neměli rádi. "Mně ho bylo líto, když tam tak vedle mne stál s roztřesenou bradou...snažil jsem se mu napovídat. Byl tím zprvu bůhví proč uražen. Brzo si však na to zvykl...ba přijímal to ode mne jako samozřejmou službu, urazil se na mne smrtelně, když jsem mu někdy nenapsal úlohu, a vypadal přitom tak nadutě a nešťastně zároveň, že jsem ho div neodprosil. A tak jsem mu sloužil dál." Vzniklo mezi nimi zvláštní přátelství. Foltýn pocházel z chudé rodiny a žil u tetičky. Tvrdil o sobě, že je umělec, hrál na piano a dal si pseudonym Beda Folten. Přátelství mezi nimi nemělo dlouhé trvání. Foltýn si půjčil Šimonovy verše, ale nevrátil mu je, a brzy si pak našel jiného kamaráda - premianta třídy. Na závěr ho Šimon hodnotí. "Nevím, snad jsou mé vzpomínky na Bedřicha Foltýna zabarveny touto příhodou, která mě tehdy tak hrozně ranila a ponížila... Dnes bych řekl, že se snad Foltýn chtěl jenom dostat co nejblíž k svému primusovi, aby si od něho nechal ve škole pomáhat... Dnes bych shrnul své poznatky asi takto: přecitlivělý, ctižádostivý, zhýčkaný chlapec s uměleckými sklony a snad i skutečným hudebním nadáním, ješitnost vyvinutá až velikášství, a přitom bolestně pociťovaná sociální a fyzická méněcennost." Druhé svědectví je psáno jeho první dívkou Jitkou Hudcovou, která se s ním seznámila v tanečních. Všem děvčatům se tehdy líbil. "Seznámila jsem se s panem Bedou Foltýnem, když byl v septimě gymnasia. Jak to na malém městě jinak nejde, zajímal nás žáby už dřív, třeba jen na dálku, nazývaly jsme ho 'ten krásný septimán' a povídaly si o něm, že děvčaty pohrdá a kdesi cosi. To ovšem bylo o důvod k zvědavosti víc." Jeho první otázka na ni byla, jestli má ráda hudbu. Hudbu sice nesnášela, ale předstírala, že ji zbožňuje nejvíc na světě. "Tak to si budeme dobře rozumět," zazářil pan Foltýn nadšeně a šlápl mi na nohu... Líbil se mi ohromně, jak tak houpavě, vážně vedle mne šel a mluvil bručivým hlasem. Naparovala jsem se před holkami, že jsem získala krásného septimána. Ráda se chlubila, že chodí s umělcem. Byla pyšná, že má svého chlapce, který je takový umělec a který s ní tak vážně a "literárně" mluví. Namlouvala si, že mu rozumí, pokorně poslouchala jeho úvahy o životě, plány do budoucnosti. Velmi ho obdivovala, ale přitom jí někdy připadal směšný, protivný. Beda chtěl neustále Jitce zahrát svou skladbu, ale nedokázal to. Rozešli se právě ten večer, když chtěl Jitku nemotorně políbit. "Brada mu rozčileně jektala a na tvářích mu vyskočily rudé skvrny. Bůh ví, byla jsem do něho zamilovaná, ale v tu chvíli se mi najednou zdál tak nehezký a ubohý - kdyby byl udělal ještě krok, byla bych ho jistě udeřila pěstí do tváře." Hodnotí Foltýna shovívavě: "On byl jistě umělec, byl jemnější, hlubší a citovější než já, obyčejné a povrchní děvče." Třetí svědectví vypráví Dr.V.B., jenž byl jeho spolubydlícím. Tato výpověď je velmi negativní. Foltýn mu byl od začátku nesympatický, vadilo mu jeho přílišné předvádění se, neustálá snaha ohromit. Dělal ze sebe génia, bohéma, rád se chlubil a často také lhal. "Obávám se, aby moje vzpomínka na Bedřicha Foltýna nebyla nespravedlivá. Měl jsem ho totiž nerad od prvního setkání. Byl to nosatý a vlasatý mládenec s ustupující slabou bradou... Snažil se mi zaimponovat, třeba tím, že se vrátil domů až ve čtyři hodiny ráno a kopal do nábytku, aby vypadal jako těžký flamendr. Nebo že v nějakou nemožnou hodinu začal hrát na klavír, jako by komponoval, ale bylo to jenom takové preludování nebo laciné variace na cizí themata." V.B. se mu nebál říci, co si o něm myslí. Foltýn ho začal nenávidět, dělal mu naschvály a zkazil mu také přátelství s Pavlou. Z bytu se V.B. nakonec odstěhoval. "Po čase jsem zaslechl, že se ještě jako nehotový právník oženil. Vzal prý si dceru bohatého truhláře s pěti činžáky. Musím říci, že mě to nepřekvapilo." Další svědectví je od jeho manželky Karly. Seznámili se na plese. "Byl to tehdy krásný, vysoký, modrooký mladý muž s kotletami..., já byla dvacetileté obtloustlé a nezkušené děvče vychované v pensionátě, víc taková domácí putička." Bedřich studoval práva a začal se Karle hned dvořit. Karla se do něho velmi zamilovala. Viděla v něm jemného, plachého, citlivého chlapce, který si na "světáka" jenom hrál. Otec si sňatek nepřál, protože Foltýn byl chudý a naopak jejich rodina byla zámožná. Nakonec si Karla svatbu prosadila. A po svatbě? Foltýn se místo studia začal věnovat hudbě. "Bylo na něm vidět, jak mu dělá dobře být bohatý, a ohromně v tom uměl chodit... I penězům přišel na chuť... Jenom pan Foltýn začal někdy sám, že ještě není zdráv, že by ho študování zabilo." Karla ho ve všem podporovala, a přitom "jsem si ani nevšimla, že se ze mne stává jeho otrok." Foltýn pořádal každý týden umělecké dýchánky a nechával si říkat Mistr. "Hrůzu peněz to stálo, co se při tom snědlo a vypilo. Většinou to byli docela milí, skromní a prostí lidé...někteří potom zůstali trčet dlouho do noci a s odpuštěním se ožrali - jak ty koberce potom vypadaly, škoda povídat!" Foltýn předstíral, že pracuje na opeře jménem Judita. Nakonec utekl s nějakou zpěvačkou, ale za pár dní se vrátil a tvrdil jí, že ve zpěvačce našel inspiraci pro Juditu. Karla ho u sebe nechala, ale o svůj majetek se starala sama. Foltýn se začal stýkat s pochybnými umělci, začal znovu tvořit, utrácel peníze, často se opíjel, chtěl spáchat sebevraždu. Karla se s ním nakonec rozvedla, jinak by přišla o všechen majetek. Foltýn nakonec zemřel v Bohnicích. Karla svého bývalého muže hodnotí pozitivně, omlouvá ho: "Tak si někdy říkám - snad opravdu mohl něco vytvořit. Já jsem jistě nebyla žena pro umělce, to vím, ale poskytla jsem mu aspoň blahobyt a překážela jsem mu tak málo, jak jen může ženská překážet. Snad jsem mu dost nerozuměla..." Další svědectví je od divadelního kritika, profesora Strausse. Setkali se pouze několikrát a profesor mu poskytl materiály k jeho chystané opeře Abelard a Heloisa. Foltýna považuje za skutečného umělce. "Škoda přeškoda, že mladý, nadaný skladatel nedokončil, jak se zdá, operu..." Jiné svědectví je od Dr.J.Petrů. Jedenkrát se zúčastnil Foltýnova večírku. "Už dříve jsem o něm slyšel jako o nesmírně bohatém a při tom uměnímilovném mladém muži. Při prvním setkání na mne učinil dojem trochu afektovaného, ale srdečného mládence, nelíbily se mi jeho kotlety, jeho monokl, jeho navoněná elegance... Upřímně řečeno, myslel jsem si: snob." Měl posoudit jeho libreto k opeře Judita. Zjistil, že libreto mu psalo na zakázku pět lidí, a zkritizoval mu ho. Nakonec se rozešli ve zlém, Foltýn neunesl kritiku a nařčení, že libreto není jeho vlastním dílem. "Odešel ode mne hluboce uražen. Od té doby jsem pro něho nebyl než literární hnidopich, mrzácký pedant a nevím co ještě. To tedy je pravda: nenávidět uměl jako pravý literát. V tom si nezadal s nikým." Předposlední svědectví je od tří nadějných, chudých hudebníků, kterým Foltýn dělal mecenáše. Dával jim peníze a oni měli za úkol komponovat. Byli mu vděční, vážili si ho a snažili se mu vyhovět. Dával jim však náměty, které nebyly podle jejich vkusu, povahy, a tak si zadané úkoly mezi sebou vyměňovali. Skladby, které napsali, pak Foltýn vydával za svoje. Nakonec se s ním rozešli a na večírku, na který je pozval, se mu pomstili. Zahráli mu takový koncert, jaký ještě nezažil. "Najednou to zařinčelo, m-ca, m-ca, m-cárára, hezky od podlahy...ve dveřích se objevily zděšené tváře. Břinkali jsme tím ohnivěji..." Poslední svědectví je od operního korepetitora pana Trojana. Foltýn za ním přišel, jestli by se podíval na jeho chystanou operu Juditu. Pan Trojan odmítl, ale domluvili se, že si Juditu přijde poslechnout. Pan Trojan mu operu velmi zkritizoval. Byla vytvořena z úryvků děl jiných skladatelů a jednotlivé části do sebe nezapadaly. Zde končí text Karla Čapka. Na závěr knihy je vloženo svědectví autorovy ženy. V ní se dočteme, že Karel Čapek svůj román nestihl dokončit. Autorovi byl "ten, o němž psal, vždycky víc než živý člověk, on, málomluvný, o něm dokázal vykládat celé hodiny s planoucíma očima." Dovídáme se skutečnou pravdu o Foltýnovi. Foltýn se považoval za skutečného umělce, kterého okolí nechápe. Měl sice hudební nadání, ale nikdy nic nevytvořil. Operu Juditu "slepoval" z podvrhů, pomocí "uměleckých krádeží". Byl natolik posedlý svým snem - napsat operu, být slavný a všemi obdivován, že pro to byl schopný udělat cokoli. Jeho život byla ve skutečnosti samá lež, přetvářka, afektovanost. K.Čapek o hlavním hrdinovi řekl: "Možná, že v něm něco bylo, co ho tak posedlo, ale zabila ho prolhanost, vlezl do světa životní lži a nikdy se už odtud nedostal ven." Jednou si z Foltýna udělali lidé legraci a přichystali mu slavnou "premiéru" jeho opery. Celá akce byla pouhou "habaďúrou". "Nevěděl, že už ho dávno nikdo nepokládá za normálního člověka, že nalítl strašlivé hře, že čas z něho udělal blázna, tajtrlíka a komickou figuru... Ovšem, že premiéra měla bouřlivý úspěch." Ale najednou "viděl svůj svět tak, jak vskutku vypadal odtud z divadelní rampy...viděl jasně a zřetelně, že se mu celý ten tleskající dav vysmívá... Celý život jsem se rval a trápil, sežíral a platil, abych se dočkal tohoto dne! Celý život jsem sloužil něčemu, co jsem pokládal za své poslání." Tak se nakonec přece jen dočkal "slavné premiéry", premiéry hry, která nebyla jeho vlastním dílem. Na pohřbu mu hrál profesor konzervatoře na varhany - jako kdyby umřel slavný muzikant. Foltýn se nakonec přece jen jakési slávy a uznání dočkal. Je složité posoudit, nakolik si to zasloužil.
Dílo je psané formou výpovědí několika osob, kteří znali Foltýna. Tím získáváme ucelený obraz o jeho povaze, charakteru. Tato próza je založena stejně jako Čapkova dřívější trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život na vypravěčské technice proměnlivého hlediska. Je tu několik pásem, pohledů, které události podávají vždy v jiném světle a hodnocení. Skutečnost je totiž "vícevrstevná" a každý ji může vidět jinak. Povaha člověka je tak osvětlována "zvenčí", díky vyprávění jiných. Novela je psaná velmi živým, jednoduchým jazykem. Tím, že od začátku neznáme pravou povahu a konečné osudy hlavního hrdiny, působí román dynamicky, "napínavě". Jazyk má sklon k hovorovosti.
Ve Foltýnovi můžeme vidět sobce, usilujícího prosadit se za každou cenu. Kladl si velmi vysoké cíle, jichž nebyl schopný sám dosáhnout. Vytvořil si svůj snový svět, uchyloval se k hudbě, kterou nade vše miloval, což ho alespoň částečně omlouvá. Foltýn nakonec není v knize zobrazen zcela negativně. Spíše v něm vidíme chudáka. Chudáka, který nikdy nedovedl milovat, vždy byl příliš zmítán vášněmi. Nedokázal se postavit životu a nikdy si nedokázal přiznat, že není umělcem, za jakého se vydával. "On sice nebyl umělcem, ale nakonec na to shořel. Tak si přece leckdo z nás namlouvá úkoly, které pro něho nejsou a z toho je pak vždycky tragédie. ...víte, s tím Foltýnem je to podivné. Takový plagiát, ubohost a šmíra, ale přece jen v něm bylo několik krůpějí. Pravda, je toho málo na celý život, žalostně málo, ale před posledním soudem se nesmí ztratit ani zrnko zlata." Do světa umění má právo vstoupit jen ten, kdo má co říci. A to Bedřich Foltýn neměl. Za operu, která byla ve skutečnosti podvodem, sklidil podvod - domnělý úspěch. V románě vyjádřil Karel Čapek myšlenku, že umělecké nadání nestačí, pracuje-li umělec bez vědomí tvůrčí a mravní odpovědnosti.
Už za studií psal spolu s bratrem Josefem drobné fejetony. V letech 1911-1912 byl členem Skupiny výtvarných umělců, byl jedním z organizátorů Almanachu na rok 1914. Své první prozaické práce, Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916), Krakonošova zahrada (1918), vydal společně s bratrem Josefem. Prvními samostatnými díly jsou Boží muka (1917) a Trapné povídky (1921). Poslední Čapkova novela Život a dílo skladatele Foltýna (1939) zůstala torzem. Tato próza je založena stejně jako jeho dřívější trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život na vypravěčské technice proměnlivého hlediska. Je tu vždy několik pásem, pohledů, které události podávají vždy v jiném světle a hodnocení. Karel Čapek hledá často ve svých dílech, co je a co není pravda, jaké jsou možnosti jejího poznání. "Hledání pravdy je víc než pravda sama, největší hodnota pravdy je v jejím tušení a prožití." Román Život a dílo skladatele Foltýna je nedokončené. Je psané formou několika svědectví různých lidí, kteří se s panem Foltýnem setkali za různých okolností a v různých časových odstupech. Zároveň nám pomáhají odhalit pravdu, jaký Bedřich Foltýn ve skutečnosti byl. Nejprve na Foltýna vzpomíná jeho spolužák Šimon ze střední školy, nyní okresní soudce. Foltýna si pamatuje jako samotáře, ve třídě neměl žádné kamarády. "Poznal jsem Bedu Foltena - tehdy se ovšem na školních sešitech podepisoval Bedřich Foltýn - když mi bylo něco přes šestnáct let... Pamatuju se na sextána Foltýna, jako bych ho viděl včera: vytáhlý hoch jemné pleti a hustě, drobně vlnitých zlatohnědých vlasů, na kterých si zřejmě nadmíru zakládal... Pořád vypadal, jako by byl něčím uražen a odpovídal na to tichým a nedůtklivým pohrdáním. Na první pohled se mi příliš nelíbil... Vášnivě toužil vynikat a přitom byl beznadějný trémista." Školou opovrhoval a ani učitelé ho neměli rádi. "Mně ho bylo líto, když tam tak vedle mne stál s roztřesenou bradou...snažil jsem se mu napovídat. Byl tím zprvu bůhví proč uražen. Brzo si však na to zvykl...ba přijímal to ode mne jako samozřejmou službu, urazil se na mne smrtelně, když jsem mu někdy nenapsal úlohu, a vypadal přitom tak nadutě a nešťastně zároveň, že jsem ho div neodprosil. A tak jsem mu sloužil dál." Vzniklo mezi nimi zvláštní přátelství. Foltýn pocházel z chudé rodiny a žil u tetičky. Tvrdil o sobě, že je umělec, hrál na piano a dal si pseudonym Beda Folten. Přátelství mezi nimi nemělo dlouhé trvání. Foltýn si půjčil Šimonovy verše, ale nevrátil mu je, a brzy si pak našel jiného kamaráda - premianta třídy. Na závěr ho Šimon hodnotí. "Nevím, snad jsou mé vzpomínky na Bedřicha Foltýna zabarveny touto příhodou, která mě tehdy tak hrozně ranila a ponížila... Dnes bych řekl, že se snad Foltýn chtěl jenom dostat co nejblíž k svému primusovi, aby si od něho nechal ve škole pomáhat... Dnes bych shrnul své poznatky asi takto: přecitlivělý, ctižádostivý, zhýčkaný chlapec s uměleckými sklony a snad i skutečným hudebním nadáním, ješitnost vyvinutá až velikášství, a přitom bolestně pociťovaná sociální a fyzická méněcennost." Druhé svědectví je psáno jeho první dívkou Jitkou Hudcovou, která se s ním seznámila v tanečních. Všem děvčatům se tehdy líbil. "Seznámila jsem se s panem Bedou Foltýnem, když byl v septimě gymnasia. Jak to na malém městě jinak nejde, zajímal nás žáby už dřív, třeba jen na dálku, nazývaly jsme ho 'ten krásný septimán' a povídaly si o něm, že děvčaty pohrdá a kdesi cosi. To ovšem bylo o důvod k zvědavosti víc." Jeho první otázka na ni byla, jestli má ráda hudbu. Hudbu sice nesnášela, ale předstírala, že ji zbožňuje nejvíc na světě. "Tak to si budeme dobře rozumět," zazářil pan Foltýn nadšeně a šlápl mi na nohu... Líbil se mi ohromně, jak tak houpavě, vážně vedle mne šel a mluvil bručivým hlasem. Naparovala jsem se před holkami, že jsem získala krásného septimána. Ráda se chlubila, že chodí s umělcem. Byla pyšná, že má svého chlapce, který je takový umělec a který s ní tak vážně a "literárně" mluví. Namlouvala si, že mu rozumí, pokorně poslouchala jeho úvahy o životě, plány do budoucnosti. Velmi ho obdivovala, ale přitom jí někdy připadal směšný, protivný. Beda chtěl neustále Jitce zahrát svou skladbu, ale nedokázal to. Rozešli se právě ten večer, když chtěl Jitku nemotorně políbit. "Brada mu rozčileně jektala a na tvářích mu vyskočily rudé skvrny. Bůh ví, byla jsem do něho zamilovaná, ale v tu chvíli se mi najednou zdál tak nehezký a ubohý - kdyby byl udělal ještě krok, byla bych ho jistě udeřila pěstí do tváře." Hodnotí Foltýna shovívavě: "On byl jistě umělec, byl jemnější, hlubší a citovější než já, obyčejné a povrchní děvče." Třetí svědectví vypráví Dr.V.B., jenž byl jeho spolubydlícím. Tato výpověď je velmi negativní. Foltýn mu byl od začátku nesympatický, vadilo mu jeho přílišné předvádění se, neustálá snaha ohromit. Dělal ze sebe génia, bohéma, rád se chlubil a často také lhal. "Obávám se, aby moje vzpomínka na Bedřicha Foltýna nebyla nespravedlivá. Měl jsem ho totiž nerad od prvního setkání. Byl to nosatý a vlasatý mládenec s ustupující slabou bradou... Snažil se mi zaimponovat, třeba tím, že se vrátil domů až ve čtyři hodiny ráno a kopal do nábytku, aby vypadal jako těžký flamendr. Nebo že v nějakou nemožnou hodinu začal hrát na klavír, jako by komponoval, ale bylo to jenom takové preludování nebo laciné variace na cizí themata." V.B. se mu nebál říci, co si o něm myslí. Foltýn ho začal nenávidět, dělal mu naschvály a zkazil mu také přátelství s Pavlou. Z bytu se V.B. nakonec odstěhoval. "Po čase jsem zaslechl, že se ještě jako nehotový právník oženil. Vzal prý si dceru bohatého truhláře s pěti činžáky. Musím říci, že mě to nepřekvapilo." Další svědectví je od jeho manželky Karly. Seznámili se na plese. "Byl to tehdy krásný, vysoký, modrooký mladý muž s kotletami..., já byla dvacetileté obtloustlé a nezkušené děvče vychované v pensionátě, víc taková domácí putička." Bedřich studoval práva a začal se Karle hned dvořit. Karla se do něho velmi zamilovala. Viděla v něm jemného, plachého, citlivého chlapce, který si na "světáka" jenom hrál. Otec si sňatek nepřál, protože Foltýn byl chudý a naopak jejich rodina byla zámožná. Nakonec si Karla svatbu prosadila. A po svatbě? Foltýn se místo studia začal věnovat hudbě. "Bylo na něm vidět, jak mu dělá dobře být bohatý, a ohromně v tom uměl chodit... I penězům přišel na chuť... Jenom pan Foltýn začal někdy sám, že ještě není zdráv, že by ho študování zabilo." Karla ho ve všem podporovala, a přitom "jsem si ani nevšimla, že se ze mne stává jeho otrok." Foltýn pořádal každý týden umělecké dýchánky a nechával si říkat Mistr. "Hrůzu peněz to stálo, co se při tom snědlo a vypilo. Většinou to byli docela milí, skromní a prostí lidé...někteří potom zůstali trčet dlouho do noci a s odpuštěním se ožrali - jak ty koberce potom vypadaly, škoda povídat!" Foltýn předstíral, že pracuje na opeře jménem Judita. Nakonec utekl s nějakou zpěvačkou, ale za pár dní se vrátil a tvrdil jí, že ve zpěvačce našel inspiraci pro Juditu. Karla ho u sebe nechala, ale o svůj majetek se starala sama. Foltýn se začal stýkat s pochybnými umělci, začal znovu tvořit, utrácel peníze, často se opíjel, chtěl spáchat sebevraždu. Karla se s ním nakonec rozvedla, jinak by přišla o všechen majetek. Foltýn nakonec zemřel v Bohnicích. Karla svého bývalého muže hodnotí pozitivně, omlouvá ho: "Tak si někdy říkám - snad opravdu mohl něco vytvořit. Já jsem jistě nebyla žena pro umělce, to vím, ale poskytla jsem mu aspoň blahobyt a překážela jsem mu tak málo, jak jen může ženská překážet. Snad jsem mu dost nerozuměla..." Další svědectví je od divadelního kritika, profesora Strausse. Setkali se pouze několikrát a profesor mu poskytl materiály k jeho chystané opeře Abelard a Heloisa. Foltýna považuje za skutečného umělce. "Škoda přeškoda, že mladý, nadaný skladatel nedokončil, jak se zdá, operu..." Jiné svědectví je od Dr.J.Petrů. Jedenkrát se zúčastnil Foltýnova večírku. "Už dříve jsem o něm slyšel jako o nesmírně bohatém a při tom uměnímilovném mladém muži. Při prvním setkání na mne učinil dojem trochu afektovaného, ale srdečného mládence, nelíbily se mi jeho kotlety, jeho monokl, jeho navoněná elegance... Upřímně řečeno, myslel jsem si: snob." Měl posoudit jeho libreto k opeře Judita. Zjistil, že libreto mu psalo na zakázku pět lidí, a zkritizoval mu ho. Nakonec se rozešli ve zlém, Foltýn neunesl kritiku a nařčení, že libreto není jeho vlastním dílem. "Odešel ode mne hluboce uražen. Od té doby jsem pro něho nebyl než literární hnidopich, mrzácký pedant a nevím co ještě. To tedy je pravda: nenávidět uměl jako pravý literát. V tom si nezadal s nikým." Předposlední svědectví je od tří nadějných, chudých hudebníků, kterým Foltýn dělal mecenáše. Dával jim peníze a oni měli za úkol komponovat. Byli mu vděční, vážili si ho a snažili se mu vyhovět. Dával jim však náměty, které nebyly podle jejich vkusu, povahy, a tak si zadané úkoly mezi sebou vyměňovali. Skladby, které napsali, pak Foltýn vydával za svoje. Nakonec se s ním rozešli a na večírku, na který je pozval, se mu pomstili. Zahráli mu takový koncert, jaký ještě nezažil. "Najednou to zařinčelo, m-ca, m-ca, m-cárára, hezky od podlahy...ve dveřích se objevily zděšené tváře. Břinkali jsme tím ohnivěji..." Poslední svědectví je od operního korepetitora pana Trojana. Foltýn za ním přišel, jestli by se podíval na jeho chystanou operu Juditu. Pan Trojan odmítl, ale domluvili se, že si Juditu přijde poslechnout. Pan Trojan mu operu velmi zkritizoval. Byla vytvořena z úryvků děl jiných skladatelů a jednotlivé části do sebe nezapadaly. Zde končí text Karla Čapka. Na závěr knihy je vloženo svědectví autorovy ženy. V ní se dočteme, že Karel Čapek svůj román nestihl dokončit. Autorovi byl "ten, o němž psal, vždycky víc než živý člověk, on, málomluvný, o něm dokázal vykládat celé hodiny s planoucíma očima." Dovídáme se skutečnou pravdu o Foltýnovi. Foltýn se považoval za skutečného umělce, kterého okolí nechápe. Měl sice hudební nadání, ale nikdy nic nevytvořil. Operu Juditu "slepoval" z podvrhů, pomocí "uměleckých krádeží". Byl natolik posedlý svým snem - napsat operu, být slavný a všemi obdivován, že pro to byl schopný udělat cokoli. Jeho život byla ve skutečnosti samá lež, přetvářka, afektovanost. K.Čapek o hlavním hrdinovi řekl: "Možná, že v něm něco bylo, co ho tak posedlo, ale zabila ho prolhanost, vlezl do světa životní lži a nikdy se už odtud nedostal ven." Jednou si z Foltýna udělali lidé legraci a přichystali mu slavnou "premiéru" jeho opery. Celá akce byla pouhou "habaďúrou". "Nevěděl, že už ho dávno nikdo nepokládá za normálního člověka, že nalítl strašlivé hře, že čas z něho udělal blázna, tajtrlíka a komickou figuru... Ovšem, že premiéra měla bouřlivý úspěch." Ale najednou "viděl svůj svět tak, jak vskutku vypadal odtud z divadelní rampy...viděl jasně a zřetelně, že se mu celý ten tleskající dav vysmívá... Celý život jsem se rval a trápil, sežíral a platil, abych se dočkal tohoto dne! Celý život jsem sloužil něčemu, co jsem pokládal za své poslání." Tak se nakonec přece jen dočkal "slavné premiéry", premiéry hry, která nebyla jeho vlastním dílem. Na pohřbu mu hrál profesor konzervatoře na varhany - jako kdyby umřel slavný muzikant. Foltýn se nakonec přece jen jakési slávy a uznání dočkal. Je složité posoudit, nakolik si to zasloužil.
Dílo je psané formou výpovědí několika osob, kteří znali Foltýna. Tím získáváme ucelený obraz o jeho povaze, charakteru. Tato próza je založena stejně jako Čapkova dřívější trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život na vypravěčské technice proměnlivého hlediska. Je tu několik pásem, pohledů, které události podávají vždy v jiném světle a hodnocení. Skutečnost je totiž "vícevrstevná" a každý ji může vidět jinak. Povaha člověka je tak osvětlována "zvenčí", díky vyprávění jiných. Novela je psaná velmi živým, jednoduchým jazykem. Tím, že od začátku neznáme pravou povahu a konečné osudy hlavního hrdiny, působí román dynamicky, "napínavě". Jazyk má sklon k hovorovosti.
Ve Foltýnovi můžeme vidět sobce, usilujícího prosadit se za každou cenu. Kladl si velmi vysoké cíle, jichž nebyl schopný sám dosáhnout. Vytvořil si svůj snový svět, uchyloval se k hudbě, kterou nade vše miloval, což ho alespoň částečně omlouvá. Foltýn nakonec není v knize zobrazen zcela negativně. Spíše v něm vidíme chudáka. Chudáka, který nikdy nedovedl milovat, vždy byl příliš zmítán vášněmi. Nedokázal se postavit životu a nikdy si nedokázal přiznat, že není umělcem, za jakého se vydával. "On sice nebyl umělcem, ale nakonec na to shořel. Tak si přece leckdo z nás namlouvá úkoly, které pro něho nejsou a z toho je pak vždycky tragédie. ...víte, s tím Foltýnem je to podivné. Takový plagiát, ubohost a šmíra, ale přece jen v něm bylo několik krůpějí. Pravda, je toho málo na celý život, žalostně málo, ale před posledním soudem se nesmí ztratit ani zrnko zlata." Do světa umění má právo vstoupit jen ten, kdo má co říci. A to Bedřich Foltýn neměl. Za operu, která byla ve skutečnosti podvodem, sklidil podvod - domnělý úspěch. V románě vyjádřil Karel Čapek myšlenku, že umělecké nadání nestačí, pracuje-li umělec bez vědomí tvůrčí a mravní odpovědnosti.
Zdroj: Jana P., 16.09.2008
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k výpisku
Diskuse k výpisku
Karel Čapek - Život a dílo skladatele Foltýna (2)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Výklad
Karel Čapek - Válka s mloky
• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019 znělo Kniha, kterou si musíte přečíst a jednalo se o článek s prvky recenze, který představuje jednu z knih jmenovaných ve výchozím textu a doporučuje ji čtenářům webu Milujeme literaturu OSNOVA: I.Díla pro lid II.a) Zasazení děje...
Statistiky
Čtenářský deník:
8016 dělČítanka:
4763 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Štítky
Maturita 2016 Much pujmanová žádost o uvolnění kapky rosy pycha poetismy lady fuckingham jezdectví cestopisné črty Bronteová on the road první testament distanční Liščí oči Alfred de Musset Kouzlo Vánoc radůz a mahulena jan herben VIDEO dobytí charakteristika otce bertík mnohoznačné učení mučení přívlastek Jiří trnka vety SuperStar stíny
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 394 346
Odezva: 0.07 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí