Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. zpěv
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.

Na 1. máje sedí Jarmila u jezera a připlouvá k ní loďka s plavcem, který jí řekne, že je Vilém uvězněn za otcovraždu. Jarmila spáchá sebevraždu skokem do jezera. V kontrastu popis májové přírody.

2. zpěv
"Sok - otec můj! Vrah - jeho syn,
on svůdce dívky mojí! -
Neznámý mně. - Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! - V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? -
Časně i věčně? - Věčně - čas -"

***

Hluboké ticho. - Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní - hyne - zní a hyne -
zní - hyne - zní a hyne zas.

***

Tu k ústům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní - blíž a blíž,
až ucho s ústy vězně spojí.
Ten šepce tiše - tíš a tíš,
až zmlkne - jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. -
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice - dokuď ještě žil -
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navždy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.

Vilém v noci před popravou sedí ve vězení a přemýšlí. Nejprve si vzpomene na Jarmilu a ptá se sám sebe, jestli na něj myslí. Nakonec dochází k tomu, že nejspíš ne.
Na chvíli usne a pak přemýšlí o dětství, kdy ho otec vyhnal z domu a on se proto stal loupežníkem. Zamiloval se do Jarmily, když zjistil, že mu za ní chodí někdo jiný. Soka zabil a zjistil, že je to jeho otec. Vilém přemýšlí o tom, čí je to vina a dochází k závěru, že za vše může jeho otec. Nechápe, proč má zemřít, když za nic nemůže.
Poslední myšlenka patří zítřku a tomu, co bude po popravě. Nenachází odpovědi.
Přichází žalářník a dozvídá se o smutném osudu Viléma, od té doby se už nikdy nezasměje.

3. zpěv
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.

***

"Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
širou tu zemi, zemi jedinou!"

2. máje - den Vilémovi popravy. Vilém se loučí se svou zemí a životem.

4. zpěv
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ
a léto vzplanulo; - pak letní přešel čas,
podzim i zima též - i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.

***

Je pozdní večer - první máj -
večerní máj - je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!"

7 let po popravě přijíždí básník Hynek a dozvídá se o příběhu. Vydává se na místo popravy 1. máje a nachází Vilémovu lebku. Ztotožňuje se s Vilémem ve zvolání: "Hynku! Viléme! Jarmilo!".