Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Máj je lyrickoepická skladba vydáná roku 1836. Dílo spadá do českého národního obrození, avšak tématika je velmi romantická. V básni je zjevná fantastika v podobě duchů a polidštěné přírody.

OBSAH:

Úvod
Úvod je věnován opěvování českých zemí a Čechů samotných. Vlastenecký úvod byl k básni připsán později, aby mohlo být povoleno báseň vydávat.

Zpěv první
Příběh začíná tím, že Jarmila sedí na břehu jezera a čeká na Viléma, až se vrátí. Je zrovna večer, první máj. Najednou po jezeře přijíždí posel a zvěstuje jí, že Vilém byl zajat za otcovraždu. Jarmila je nešťastná a nechce Viléma ztratit. Nakonec se zoufale utopí v jezeře.

Zpěv druhý
Vilém je uvězněn ve vysoké věži a přemýšlí o svém osudu. Přirovnává smrt k naprostému souznění se zemí a myslí si, že po smrti není nic. Utápí se ve svých myšlenkách a ještě víc ho trýzní chmurná atmosféra jeho kobky. Přemýšlí o tom, že spáchal otcovraždu, avšak jen on ví, že nevěděl, že svůdník jeho Jarmily je jeho otec. Když byl ještě malý, jeho otec se ho vzdal a on vyrůstal s loupežníky a stal se z něho "Strašný lesů pán". V druhém zpěvu k němu také do kobky přijde strážný a Vilém mu řekne, co se mu přihodilo. Strážný s Vilémem soucítí, ale nemůže nic udělat.

Intermezzo I: Půlnoc
Duchové tančí na popravčím vršku a připravují se na přijetí Viléma do říše mrtvých. Společně s nimi pracuje i příroda a přikládá ruce k dílu. Duchové tancují a popěvují.

Zpěv třetí
Je čas odvést Viléma na popraviště. Rozednilo se a kat odvádí Viléma na kopeček, kde je připravena jeho smrt. Vilém se loučí s přírodou, s rodnou zemí a se svým životem. Kat mu utne hlavu a nechá ho navléct na kolo.

Intermezo II
Příroda hořce oplakává Viléma. Vzlyká a křičí, že její vůdce zemřel a nikdy se již nevrátí.

Zpěv čtvrtý
Uplynou roky a je opět večer první máj. Na scéně se objeví sám autor. Stojí na popravčím vršku a nalézá Vilémovu lebku. Mluví o něm a o sobě. Kouká na jeho kosti na kole. Přirovnává Viléma k sobě, jako smutného člověka se slzou v oku. Mluví o tom, že vše je pomíjivé a zmiňuje svá dětská léta.

SHRNUTÍ:

Často se zde opakují určité fráze a na konci prvního, třetího a čtvrtého zpěvu je zvolání na osobu: "Jarmilo, Jarmilo, Jarmilo!", "Viléme, Viléme, Viléme!", "Hynku, Viléme, Jarmilo!". Autor vždy zvolá jméno člověka, který právě zahynul. Jen Hynek na konci nezemře. Ale zařazení do této skupiny má možná značit, že i Hynka smrt brzy potká. Je to možná myšleno ve spojení s věčnou pomíjivostí všeho.
Z opakujících se frází vyplývají refrény.

CITÁT Z KNIHY:

Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.