Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• napsal Karel Hynek Mácha, vydal Československý spisovatel v Praze roku 1987 jako svou 5525. publikaci, páté samostatné vydání v ČS, 64 stran
• lyricko-epická romantická báseň, skládá se ze 4 zpěvů a 2 intermezz, čímž připomíná hudební skladbu
• poprvé vyšel 23. dubna 1836 na vlastní náklad tiskaře Jana Spurného v počtu 600 výtisků; kritikou byl přijat velmi nelibě
• dílo je věnováno Hynku Kommovi
• v úvodu díla je zařazena tzv. dedikační (věnovací) báseň Čechové jsou národ věrný. Ve srovnání s Májem působí odlišně; patetická a v duchu vlastenectví
• Máji předcházel Výklad Máje, který byl určen pro tehdejšího cenzora. Je zde zdůrazněno, že děj básně nemá být považován za hlavní věc.
• odehrává se v krajině u Doks a pod Bezdězem (jezero); bez bližšího časového vymezení, noc před Vilémovou popravou a druhý den ráno, pak po sedmi letech
• hlavní postavy: Vilém ("strašný lesů pán" - loupežník), Jarmila, autor
• 1. a 3. zpěv - typická balada; 2. zpěv - filozofický; 4. zpěv - autostylizace
• využití kontrastu ("na tváři lehký smích hluboký v srdci žal")
• básnické prostředky: epiteton konstans (= básnický přívlastek konstantní) - např. blankytné nebe; epiteton ornans (= básnický přívlastek zdobný) - např. bělavá pára; přirovnání - např. co slzy lásky; metafora a personifikace - např. bledá tvář luny; metonymie - např. hrdliččin zval ku lásce hlas; pleonasmus - např. modrá blankyt; apostrofa - oslovování obláčků; gradace - např. temná noc, temnější než nastává
• zvuková stránka: onomatopoie (= zvukomalba) - např. řinčí řetězů hřmot
• typ verše: na začátku - jednoslabičná plnovýznamová slova na konci řádku (máj, hlas, ...) = jamb → zdůraznění; sylabotonický verš

1. zpěv
Jarmila čeká u jezera na Viléma, ale přichází zpráva o jeho uvěznění a blízké popravě. Jarmila páchá sebevraždu skokem do jezera.
Na začátku obraz májové přírody; rozhovor Jarmily s poslem = jediný dialog celé básně; 1. zpěv je zakončen zvoláním: "Jarmilo! Jarmilo! Jarmilo!"

2. zpěv
Dozvídáme se z Vilémových vzpomínek, že se poté, co byl otcem vyhnán z domova, stal vůdcem loupežníků. Zamiloval se do dívky (Jarmila) a teprve, když zavraždil jejího svůdce, zjistil, že to byl jeho otec. Vilém ve vězení přemýšlí nad otázkami viny (on není vinen, vinen je jeho otec a společnost), nad lhostejností světa k osudu člověka, nad existencí a podobou posmrtného života, kdy následuje představa prázdnoty, nicoty bez konce. Na toto téma zřejmě promluví i k strážnému, který si myslí, že je Vilém po smrti. Strážný se už dokonce života nezasmál.
Do těchto úvah zaznívají žalářní zvuky a zvuk padajících kapek, jež symbolizují plynoucí čas ("A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas.")
2. zpěv tvoří téměř třetinu celé básně.

Intermezzo I.
O půlnoci - sbor duchů na popravišti očekává svého mrtvého (Viléma)

3. zpěv
Tímto zpěvem báseň vrcholí.
Do protikladu je zde postavena krása přírody a lidský osud. Vilém je vyveden z města a lidé se sbíhají na malý pahorek blízko jezera. Vilém se naposledy dívá na krásy májové přírody, již má nyní opustit. Promlouvá s obláčky a žádá je, aby pozdravovali jeho zemi ("Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!").
Vilém je popraven, jeho tělo vpleteno do kola a hlava nabodnuta na kůl.
3. zpěv končí zvoláním: "Viléme! Viléme! Viléme!"

Intermezzo II.
Žalozpěv loupežníků nad ztrátou jejich pána.

4. zpěv
Po 7 letech, na Silvestra, přichází poutník (autor) na místo Vilémovy popravy a v hospodě se dozvídá příběh o Jarmile a Vilémovi. Odchází, ale 1. máje se sem znovu vrací. Závěrem celé básně je politování nejen nad hrdiny děje, ale i samotným autorem - zvolání: "Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!"
Oxymoróny (= vedle sebe slova, která nedávají smysl) - např. "mrtvé milenky cit", "umřelé hvězdy svit" → autor dává vyniknout "nic", které je po smrti.