Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Máchova romantická báseň, či možná balada je rozdělena do sedmi (šesti částí) - úvodu, 4 zpěvů a 2 intermezz. Oslavuje v ní krásu přírody, i nesvobodu mladého člověka. Zabývá se láskou (Jarmila a Vilém), i její ztrátou (Jarmilina zrada a následná Vilémova poprava) a zoufalstvím nevědomosti (Vilém nezná svého otce)... Máj se pohybuje na rozhraní lyriky a epiky. Rámec zůstává epický (podle staršího vzoru) a děj je více lyrický. Důraz klade na cit a pocity hrdinů, čímž se podobá dílům evropského romantismu.

DĚJ A HLAVNÍ MYŠLENKA II. ZPĚVU:

Děj se odehrává v máji, měsíci lásky. Jarmila nadarmo čeká svého milého na břehu jezera, na vysoké skále.
Už ani nedoufá, že se Viléma dočká, když se objeví plavec, aby jí řekl, že Vilém bude příští den ráno popraven. Vyčte jí její vinu - zhřešila, když se nechala svést. Vílém ji pomstil, a tak nevědomky zabil svého otce, Jarmilina svůdce. Jarmila se nešťastná vrhne do jezera (I. Zpěv). Stejného dne večer se Vilém oddává snění a vzpomínkám na mládí a krásné časy mezi zbojníky. Vzpomíná také na Jarmilu a svého otce, který ho jako malého vyhnal a on se stal "Strašným lesů pánem". Během noci blouzní, má strach z popravy a nechce opustit svět. Vilém rozjímá o životě a smrti, nad osudem, láskou a zradou. Vinu přikládá otci, ne sobě. Nemůže pochopit, proč zrovna on byl dohnán k takovému činu, za který právě nese odpovědnost (II. zpěv).
V intermezzech nejdříve duchové připravují pohřeb a hrob pro Viléma, a pak krajina, les i dávní druhové vzpomínají na svého dobrého vůdce, Viléma.
Noc končí a následuje krásné jarní ráno, příroda jen kvete, ptáčci zpívají, vše je radostné, jen Viléma vedou na popraviště. Vilém se naposlede rozhlíží po krajině, kterou tolik miloval a loučí se s ní. Lituje svého mladého života, tak brzo ukončeného. Je popraven (III. zpěv).
Do krajiny kolem Bezdězu se vracíme po sedmi letech a do děje vchází sám autor, aby si poslechl příběh o Vilémovi, Jarmile a jejich nešťastné lásce. Ztotožňuje se s postavou Viléma a vrací se do svého dětství ("Tím se dílo stává zrcadlem básníkovy osobnosti.") (IV. zpěv).

MÁCHŮV VZTAH K HRDINŮM A JEJICH OSUDŮM:

Projevuje se hlavně ve čtvrtém zpěvu, když poutník vzpomíná na oba hrdiny, nenaplněnou lásku, své dětství... Vinu za Vilémovu smrt nese zrada jeho nejbližších, jeho vyvolené a nepoznaného otce. Propracovává myšlenky na smrt, posmrtný život, ale vlastně v něj nevěří. Chce ještě zůstat na zemi a užít si mládí, i krásu přírody, jeho rodné země. Obdivuje jarní krajinu, zpěv ptáků... Nechápe, proč by měl za hříchy jiných pykat jen on sám. Často se objevují protiklady, kontrasty - "Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj..." Hrdina prožívá noc ve vězení - Mácha tak vyjadřuje spoutanost pod nadvládou cizích národů. Pohrdání společností, plnou nespravedlnosti a křivdy...

VERŠE, KTERÉ MĚ ZAUJALY:

"To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne - slza slzu stíhá -
ještě jednou - posledně - vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
...
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! -

VLASTNÍ NÁZOR:

Máj se mi jako dílo líbí, i když se mi nelíbí právě řešení "hromadného" hříchu. Přijde mi, že nejlíp se měl svůdce-otec, když byl zabit v souboji. Ani Jarmila neskončila nejlépe, ale nejhůř na tom byl Vilém. Vydán napospas zrádným myšlenkám poslední noci života. Musí být strašný pocit vědět, že další den je poslední, že nikdy neuvidí znovu místa, která má rád, neuvidí kvést květiny, neuslyší ptačí zpěv. Nikdy nenavštíví les...