Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Máj + Marinka, Praha: SPN, 1955. 76 stran

ŽÁNR:

Povídka, součástí knihy Obrazy ze života mého, otištěné v Tylových Květech roku 1834. Povídka vznikala v roce 1833, nejprve veršované složky.

NÁMĚT:

Příběh tragické lásky k umírající dívce.

DOBA A MÍSTO DĚJE:

• květen, srpen (?), září 1833
• časový rozpor v Máchově líčení: První dějství se odehrává v květnu, druhé podle jeho udání den poté, avšak až v srpnu. Pravděpodobně Mácha užil pro první dějství starší svůj popis Kanálské zahrady za květnového podvečera.
• Praha - Kanálská zahrada, čtvrt na Františku - prostředí pražské chudiny, Mácha jej dobře znal, neboť v blízkosti prožil několik let svého dětství. Proto také realisticky zachycuje bídu a chudobu nejnuznější pražské čtvrti a rozvrat Marinčiny rodiny. Staré ženy na lavičce, které si povídají, nadávají..., ukřičení uličníci

POSTAVY:

Márinka - černé prosté vlasy padaly v těžkých kadeřích kolem bledého, vyzáblého obličeje, který znak veliké krásy nesl, na bílý čistý šat, jenž nahoře až ke krku zapjat, dole až k malé lehounké nožce dosahoval, vysokou, štíhlou jevě postavu. Nic ale nedosáhlo krásy plamenných černých, hluboko pod čelem ležících očí; ten výraz smutku a touhy žádné péro nenaznačí. Márinka miluje hudbu, hraje na piáno.
Básník - nejspíš sám Mácha.
Márinčin otec - dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a v takovétéž, až po kolena sahající spodky oblečen. Obuv jeho, krátké široké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy. Dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozeny. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu + třírohý klobouk, slaměná mošna, housle, byl žebrák.
Márinčina nevlastní matka - polonahá ženština, jedinou sukni přes rozhrnutou košili a na hlavě plachetku proti slunci zavázanou majíc.

DĚJ:

Je tvořen čtyřmi obrazy:

1. Popis rušného květnového podvečera v pražské Kanálské zahradě (To hemžení lidstva rozličného? Strakatý ženský šat míhá se temným oblekem mužským. - Vpravo vlevo pozdravování a poklony. Kanálská zahrado! Tvá sláva znovu se zdvihá obživlými stromy; krásotinky pražské znovu k obvyklým se do tebe hrnou schůzkám... Tuto hrdě si vykračuje dáma v opéřeném klobouku po boku štíhlého jonáka, ...ohlížejíc se za davem študentů, který se za dlouhou řadou nastrojených dívek valí...jako jasný večer růžové červánky nad zelenými zahrady stíny po přešlém, parném dni... Nad polouschlou travou širokých mezí zní melancholické bzučení večerních much; slunce zachází za temnozesinalý Petřín...)
2. Básníkova návštěva v domě dívky, která umírá na souchotiny - v proletářské čtvrti na Františku
3. Druhá básníkova návštěva, kdy se přichází rozloučit s Márinkou, protože se chystá na cestu k nemocnému příteli do Krkonoš (Mácha sám cestoval pěšky - napsal také dílo Pouť krkonošská)
4. Na hřbitově, básník se vrací z Krkonoš a jakoby očekává Márinčinu smrt - zastaví se u hřbitova, Márinčinu rakev právě ukládají hrobníci do hrobu, je zde i její otec.

První dějství
V květnový podvečer roku 1833 prochází básník Kanálskou zahradou, míjí spousty lidí. Vidí na zemi sedět žebráka se slaměnou mošnou a houslemi. Všímá si, že lidé mu dají peníze pouze, když hraje na housle. Básník se zdráhá kolem něho projít, rád by mu dal peníze, ale žádné nemá. Když kolem žebráka prochází, žebrák ne něj zavolá jménem a dává mu dopis od své dcery Márinky. Márinka psala, že nadevše miluje hudbu, že se jí do rukou dostaly některé z básníkových písní a spisů a přeje si ho poznat osobně. Je již dlouho neuzdravitelně nemocná (souchotiny) a proto ho tímto dopisem zve zítra k sobě domů (čtvrt na Františku, za klášterem svaté Anežky). Je posmutnělý, dojatý Márinčiným dopisem, tu kolem něj prochází známí studenti mluvící německy, vtipkují o básníkově "milostném" dopisu a chtějí mu jej sebrat.

Intermezzo - báseň

Druhé dějství
Brzy ráno básník vstává a jde na smluvenou návštěvu k Márince - bylo to 10. srpna (!) 1833. Blíží se k domku Márinky, pozoruje uličníky hrající si s míčem a ženu, která se je snaží usměrnit - Márinčinu nevlastní matku. Básník se ptá po Márinčině domku, matka se podivuje "proč by takovýto pán, kterého pro neobyčejný oděv za cizince držela, se po té nedochcíplé děvce doptával." Básník se setkává s Márinkou, ta se mu velmi líbí, přirovnává ji ke Goethově Mignoně malované od Schadowa. Oba si povídají: její otec býval bohatý, ale zchudl a protože byl vdovcem a domníval se, že Márinka potřebuje péči ženy, oženil se s macechou, která Márinku neměla ráda. Jedinou Márinčinou útěchou jsou básníkovy spisy a piáno, které jí zůstalo z dob, kdy byl její otec ještě bohatý. Márinka hrála básníkovi na piáno a poté ho poprosila, aby ji ještě dnes přišel znovu navštívit.
Básník přichází ve stejný den opět k Márince, chce se s ní rozloučit. Zítra brzy ráno odchází ke svému nemocnému příteli. Slibuje jí, že za ní ihned po návratu přijde. Márinka mu odpovídá: "A cizí, neznámá tvář přicházejícího zarazí poutníka a podiví se, že hledá té, které již dávno není."
6. září večer se básník vrací od svého přítele, zastaví se u hřbitova, tuší, že Márinka zemřela. Vtom uvidí Márinčina otce, který kráčí za rakví. Básník myslí na to, že Márinka na něj čekala, čekala na poslední rozloučení. Za několik dní básník slyší o starém muži, který hrává na novoměstském hřbitově smutně na housle. Po měsíci se dozvídá, že tohoto muže našli utopeného.

Finále - báseň

POZNÁMKY:

• Neví se, zda se skutečně jedná o Máchův zážitek nebo se jedná o básnickou představu, pravděpodobně směšuje skutečnost s básnickou fantazií. Je možný vliv četby (Goethe - Viléma Mistera léta učednická, Schadowův obraz Mignony) a hudebních zážitků z operních představení.
• Kontrast: chudinská čtvrt na Františku X idealizovaná postava dívky, jemné, umělecky citlivé X Kanálská zahrada
• Máchova realističnost není jako např. v Nerudových Povídkách malostranských, místy hraničí až s naturalismem. Máchovi šlo patrně o využití protikladu umění a všední až drastické skutečnosti, v níž skutečná krása umírá.
• Básnické umění ještě nedosahuje mistrovství Máje: Márinka je více hovorová a více archaická
• Kritika přijala Marinku spíše odmítavě. V Máji vadil měšťácké společnosti hrdina loupežník, zde se jí nelíbí prostředí, které Mácha líčí. Toto nepříznivé přijetí Márinky bylo předzvěstí odmítnutí Máje. Mácha řekl o Marinčině otci, ve skutečnosti však o sobě: "Hrdost jest příčinou oddálenosti jeho ode davu cituprázdných měšťáků v tuto tichosti a citlivosti říši".

KOMPOZICE A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

• podobné hudebnímu dílu, zejména opeře
• Začíná ouverturou, pokračuje dvěma dějstvími, z nichž zvláště druhé obsahuje hudební prvky (básníkův rozhovor s Márinkou se střídá se zpěvem a hrou na klavír). Intermezzo mezi prvním a druhým dějstvím, zvláště teskné verše (Ach, a jen země je má) působí jako úvod, náznak tragedie, k níž má brzy dojít.
• Ve finále se opakuje stejný motiv jako na začátku povídky (opakuje se vícekrát) - popis Márinčina otce (Dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a v takovétéž, až po kolena sahající spodky oblečen. Obuv jeho, krátké široké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy. Dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozeny. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu + třírohý klobouk, slaměná mošna, housle)
• K hudebnímu dojmu přispívá i rytmizovaná próza - umělý slovosled působí muzikálně (po stezkách zapomenutí mého...v tak mladém věku tak krásnou opustit zem...v tuto tichosti a citlivosti říši....tak byla se mi zjevila ve snách mých, tak žila v duchu mém...je trudno jí, v tak mladém věku tak krásnou opustiti zem).
• Německé výrazy, kterými oslovují známí básníka a ve kterých si libuje soudobá pražská "lepší" společnost (Ei! Da haben wir ja unsern Malkontenten! Bei Gott! Ein Liebesbrief! Lass sehen!)
• Místy hovorový - úsilí o charakteristiku postav a prostředí, archaický jazyk