Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Básnická sbírka, jejíž název symbolizuje jednotnost, obsahovala původně dvanáct básní. Později ji autor obohatil ještě o jednu baladu. Sbírka se dočkala roku 2001 televizního zpracování. Celkový počet 13 básní tvoří tyto balady: Kytice; Poklad; Svatební košile; Polednice; Zlatý kolovrat; Štědrý den; Holoubek; Záhořovo loze; Vodník; Vrba; Lilie; Dceřina kletba; Věštkyně.
Kytice vychází z motivů lidových pověstí, pohádek, legend a písní. V básních jsou znázorněn vztahy mezi živými a mrtvými (Svatební košile), mezi světem lidí a démonů (Polednice, Vodník), mezi smrtí a životem (Zlatý kolovrat).
Ústředním tématem je láska. Láska k vlasti, láska milenecká, manželská a především mateřská, zahrnující v sobě princip životadárný i jeho popření, smrt. Erbenovy balady jsou charakteristickými protiklady v jednotlivých básních, např. nevěsta - utopenec, dítě - stařec, chatrč - palác, ...

POJEM BALADA:

Balada je epická báseň s pochmurným dějem a zpravidla tragickým koncem. Vznikla v raném středověku v Itálii. Původně slovo balada označovalo lidové písně milostného rázu. Balada má vyhrocený děj, který vyplývá z hrůzného činu, jehož se někdo dopustil a jímž porušil základní lidské povinnosti a mravy.

OBSAH:

Úvodní báseň Kytice pojednává o matce, která zemře a zůstanou po ní sirotci, kteří každičké ráno navštěvují její hrob. Matce se dětí zželí, a proto se změní v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznávají svou matičku a nazývají ji mateřídouškou.

"Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly, i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek, duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jimž mohylu svou pokryla. Poznaly dítka matičku po dechu, poznaly ji a plesaly, a prostý kvítek v něm majíc útěchu, mateřídouškou nazvaly."

Ve zbývajících verších této skladby mluví Erben o vlastenectví Slovanů.

Povídka Poklad vypráví o vztahu matky a dítěte. Na Velký pátek jdou vesničané do kostela na mši. Jde s nimi i matka s dítětem. Tam, kde dřív býval kámen, stojí skála s otevřeným vchodem. Matka po chvíli váhání vchází dovnitř a je zaslepena stříbrem a zlatem a zapomíná na své dítě, které odloží, aby si mohla nasbírat co nejvíce pokladů. Všechny se ale s jejím příchodem domů mění na kameny a hlínu. Běží tedy ke skále, kde zanechala své dítě. Dítko ani skála tam už ale nejsou. Po roce utrpení a pokání se matka vrací na místo, kde stávala skála. Opět tam stojí, ale nyní již matka poklady obchází a jediné, co ji zajímá, je její dítě. Poukazuje se zde na to, že vztah k dítěti je hlavní povinností i v okamžiku naděje na lepší život.

Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků, veliký čněl kámen v cestu, co se nyní jeví oku? Jeví se tu ženě, jeví vchodem vršek otevřený - vysvětliti sobě neví - kámen v cestu postavený, postavena celá skála jak by od věků zde stála. Jeví se tu, jeví ženě chodba pod zemí, co síně vyklenutá ve křemeně; a tam, klenba kde se tratí, ve tmavém pahorku klíně, jakýs plamen znamenati. I hoří to jasnoběle, jako v noci svit měsíčka; i zaplává rudoskvěle, jak by západ to sluníčka.

Svatební košile vypráví o dívce čekající na svého milého, který je v cizině. Už ušila svatební košili, ale její nastávající se ještě nevrátil. Dívka se rouhá k Panně Marii. Její milý v cizině zemřel a k dívce se vrátí jeho duch. Odvede ji na hřbitov. Před mrtvým ji zachrání modlitby kání.

"Dobře ses, panno, radila, na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala, tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile!"

Zde je důležité, abychom si nebrali život kvůli někomu, kdo je mrtvý.

Polednice - matka přivolá na své dítě v afektu polednici. Ta doopravdy přichází. Matka své dítě ve strachu o jeho život přitiskne k hrudi a děcko udusí.

"Tu slyš: jedna - druhá - třetí - poledne zvon udeří; klika cvakla dvéře letí - táta vchází do dveří. Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté; matku vzkřísil ještě stěží, avšak dítě - zalknuté."

V této básni zdůraznil autor hlavně vztah matka - dítě. Nejdřív jak matka dítěti nadává, ale pak se ukáže, že ho má moc ráda a chce ho zachránit.

Zlatý kolovrat pojednává o tom, jak pán, který zabloudil v lese při lovu, přišel k chaloupce žádat o vodu. Dornička podala s ochotou vody a královi zalíbí. Matka ale chce, aby se bohatou paní stala její vlastní dcera. Proto Dorničce usekne nohy a ruce a vypíchne oči. Dívku najde stařeček a vymění oči a nohy za zlatý kolovrat. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Jakmile začala příst, začal kolovrátek zpívat. "Vrr - zlou to předeš nit! Přišla si krále ošidit, sestra tvá v lese, v duté skále, vrr - zlá to nit!" Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce.

"Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán. Na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám..."

Dává důraz na skutečnost, že cesta za slávou a přepychem nemůže vést přes smrt druhé osoby.

Báseň Štědrý den popisuje zvyky lidí. Sestry Hana a Marie chtějí poznat osud, a tak vysekají díru do ledu. Hana vidí svou svatbu a Marie pohřeb. Co dívky v jezeře viděly, to se do roka vyplnilo.

"Na těle kabát zeleni temné, klobouk na stranu - znám jej znám! Na něm kytka, co dostal ode mne - můj milý bože! Václav sám! 'Něco se černá mezi bílými - Však se mi rozednívá již: - jsou to družičky, a mezi nimi proboha! Rakev - černý kříž!'"

V básni Holoubek žena otráví svého muže a vdá za jiného. Nad hrobem otráveného muže houká holoubek tak žalostně, že žena jeho nářek nemůže vydržet a utopí se. Jako vražednice je pohřbena na křižovatce.
Báseň je velice podobná Zlatému kolovratu, neboť je založena na stejném principu.

"Na pahorku tráva, u hlavy mu doubek, na doubku sedává běloučký holoubek. Sedává, sedává, přežalostně vrká: každý, kdož uslyší, srdce jemu puká. Nepuká tak jiným, jako jedné ženě: s hlavy si rve vlasy, volá uděšeně: 'Nehoukej, nevolej, nehuč mi tak v uši: tvá píseň ukrutná probodá mi duši! Nehoukej, nežaluj, hlava se mi točí: aneb mi zahoukej, ať se mi rozskočí!'"

V baladě Záhořovo lože se dozvídáme, jak jde mladý hoch do pekla a po cestě potkává loupežníka Záhoře. Ten ho pouští pod podmínkou, že mu pak věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, vypravuje Záhořovi, jaké tam pro něj mají připraveno mučící Záhořovo lože. Záhoř se lekne a činí pokání. Po devadesáti letech je mu odpuštěno a dostává se do nebe.

"A hle, pod tím dubem na mechovém loži čí je ta postava veliká, hrozná? Zvíře či člověk v medvědí koži? Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná! Tělo jeho - skála na skále ležící, údy jeho - svaly dubového kmene, vlasy a vousy vjedno splývající s ježatým obočím tváři začazené; a pod obočím zrak bodající, zrak jedovatý, podobný právě zraku hadímu v zelené trávě. Kdo je ten člověk? A to mračné čelo jakými obmysly se jest obestřelo? Kdo je ten člověk? Co chce v této poušti?"

V baladě Vodník Erben poukazuje na vztah matka - dítě - nadpřirozená bytost. Dcera se i přes matčin zákaz vydá k rybníku. Vodník, kterému povije dítě, ji za rok pustí podívat nahoru na svět za matkou. Matka však dceru již nepustí zpátky a vodník v zlobě zabíjí jejich malé dítě.

"Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: 'Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu.' 'Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven. Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem k tobě oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven. Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven.'"

Vrba vypráví o ženě, která je ve dne zdravá a v noci mrtvá. Její muž se jde poradit k babě a ta mu řekne, že duše jeho ženy je v noci ve vrbě. Když muž vrbu pokácí, zahubí tak nevědomky svou ženu. Báseň je příbuzná s básní Svatební košile, protože i zde rozmlouvají živé osoby s mrtvými.

"Paní moje, paní milá, vždycky upřímná jsi byla, vždycky upřímná jsi byla - jednohos mi nesvěřila. Dvě léta jsme spolu nyní - jedno nepokoj mi činí. Paní moje, milá paní, jaké je to tvoje spaní? Večer lehneš zdráva, svěží, v noci tělo mrtvo leží. Ani ruchu, ani sluchu, ani zdání o tvém duchu. Studené jest to tvé tělo, jak by zpráchnivěti chtělo. Aniž to maličké dítě, hořce plačíc, probudí tě. - Paní moje, paní zlatá, zdali nemocí jsi jata?"

Jedna z méně známých básní sbírky je Lilie. Vypráví o tom, jak na hrobě mrtvé dívky vyroste bílá lilie. Pán si ji odnáší domů, kde se z květiny stává překrásná dívka. Po pánově odjezdu lilii pánova matka zahubí.

"Lilie bílá - kdo ji uviděl, každého divný pojal srdce žel; lilie vonná - kdo jí pocítil, v každém se touhy plamen roznítil. 'Hoj, moje chaso, vraného mi stroj! Chce mi se na lov pod zelenou chvoj, chce mi se na lov pod jedlový krov: zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!'" Halohou! halou! v chrtů poštěkot, příkop nepříkop - hop! a plot neplot: pán na vraníku napřaženou zbraň, a jako šipka před ním bílá laň. 'Halohou! halou! vzácná moje zvěř, nespasí tebe pole ani keř!' Zdviženo rámě, jež ji probije, - tu místo laňky - bílá lilie."

Dceřina kletba pojednává o rozmluvě matky s dcerou. Dcera, která zabila své nemanželské dítě, vyčítá matce, ze jí dopřávala příliš mnoho volnosti a prokleje ji. Za svůj čin je oběšena na popravišti.

"A co vzkážeš hochu tomu, dcero má, a co vzkážeš hochu tomu, jenž chodíval k nám do domua s tebou se těšíval? 'Vzkazuji mu požehnání, matko má, vzkazuji mu požehnání - červa v duši do skonání, že mi zrádně mluvíval!' A co necháš svojí matce, dcero má, a co necháš svojí matce, jež tě milovala sladce a draze tě chovala? 'Kletbu zůstavuji tobě, matko má, kletbu zůstavuji tobě, bys nenašla místa v hrobě, žes mi zvůli dávala!'"

Závěr tvoří báseň Věštkyně, ve které se dozvídáme o věštkyni, jež přináší národu lepší časy. Tato báseň je čistě vlastenecká.

"Když oko vaše slzou se zaleje, když na vás těžký padne čas, tehda přináším větvici naděje,
tu se můj věští ozve hlas. Nechtějte vážiti lehce řeč mojí, z nebeť přichází věští duch;
zákon nezbytný ve všem světě stojí a vše tu svůj zaplatí dluh.
Řeka si hledá konce svého v moři, plamen se k nebi temení; co země stvoří, sama zase zboří:
avšak nic nejde v zmaření."

VLASTNÍ NÁZOR:

Kytici jsem četla jako povinnou četbu na základní škole a už tehdy se mi její balady velice líbily, proto jsem sbírku četla ještě několikrát. Televizní zpracování Kytice bylo pojmuto velice výstižně. Z mnoha slavných herců jsme zde mohli vidět například Bolka Polívku a jeho mistrné podání Polednice nebo Karla Rodena v roli milence-umrlce.