Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Poklad
Žena s dítětem jde známou cestou ke kostelíčku, když narazí na skálu, která tu nikdy dříve nestále. Vstoupí dovnitř, kde je síň plná zlata. Žena neváhá, odloží pacholátko, do klínku mu hodí pár zlatých mincí, ať si hraje, a už si hrne zlato do zástěry. Zanechá dítě v síni a odnáší poklad do své chýše, vrací se ke skále a znovu nese zástěru plnou zlata do svého obydlí. Vtom se ale veškerý poklad promění v kamení a hlínu. Žena je celá vyděšená a běží pro své pacholátko, skála s dítětem však nikde. Najednou slyší hlas dítěte. Je hluboko pod zemí, nemá co pít, co jíst, ale hlavně že má zlato. Matka se strašně trápí nad ztrátou svého potomka. Po roce jde znovu ke kostelíčku a opět vidí skálu. Neváhá, vběhne dovnitř, popadne dítě a honem rychle ven. Doma ve skromné chatrči se v klínku pacholátka něco blýská - ryzí zlato, které mu matka loni dala na hraní.

Myslím, že tato balada poukazuje na chamtivost matky. Bylo jí přednější zlato než vlastní dítě. Hlas pacholátka, jenž k matce mluvil, mi připadá jako ironie, která říká, že bohatství není to nejdůležitější. Pro matku bylo velkým trestem, že o své dítě přišla a jen díky modlení ho získala zpět.

Svatební košile
Mladá dívka přišla ve vojně o svého milého a chtěla ho za každou cenu zpět - rouhala se. Když vtom jí zaklepal na okno, za kterým se vznášel a vylákal ji ven, ať jde s ním. Chytil ji za ruku a vznášeli se nad krajinou. Dívku čekala strašidelná noční cesta ke hřbitovu, kde si měli obléct svatební košile a duch milého ji měl pojmout za svou - "zavléci" ji do říše mrtvých. Vyděšené dívce duch cestou vzal a zahodil knížky modlicí, růženec a křížek po matičce. Když dorazili ke hřbitovu s kostelíčkem se slovy vojáka, že je to jeho hrad a sad, dívence vše došlo a zamkla se v onom kostelíčku. Pozdě však spatřila, že tam ležel umrlec. Voják ho zvenku ovládal svou řečí a chtěl, aby ho vpustil dovnitř. Děvenka se obrátila k Bohu a panně Marii a modlila se. To jí pomohlo, že živá přečkala až do rána. Umrlec byl zase mrtev, její zlý druh zmizel. Na konci balady se objevuje poučení.

Naivní dívenka se provinila rouháním se. Chtěla zpět svého milého, což nebylo možné. Trestem pro ni byla noc se svým zlým druhem a hlavně s umrlcem v zamčeném kostelíčku. Jediná možnost jak se trestu vymanit, byla pevná víra v Boha.

Polednice
"U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo" - tímto začíná známá Erbenova balada. Matku, která potřebuje přichystat oběd pro svého manžela, neustále vyrušuje a posléze i rozčiluje ukřičené dítě. Když už to nemůže vydržet, zavolá na něj v amoku Polednici. To se však stane skutečností. Polednice vchází do dveří a chce dítě, matka dostala strach, prosila o odpuštění a své pacholátko kryla. Stařena vztahuje na dítě ruku, matka upadá do mdlob, když vtom odbila třetí hodina. Polednice zmizela a do domku přichází otec na oběd. Svou ženu vzkřísil, dítěti však už nebylo pomoci. Matka ho tak horoucně k sobě tiskla, až ho udusila.

Hlavní matčinou chybou byly její nervozita a spěch. Neměla na dítě náladu a "ztratila nervy". Trestem pro ni byla smrt dítěte. Svůj čin, kterého posléze litovala, už nemohla nijak odvrátit.

Zlatý kolovrat
Král jednou v lese narazil na pěknou mladou přadlenu a chtěl ji za svou pojmout. Její macecha mu nabízela svou vlastní dceru, ale on chtěl tu nevlastní. Druhý den se všechny tři ženy vystrojily a směřovaly na zámek. Macecha s dceruškou však v lese nevlastní Doru zabily a rozsekaly na kusy. Její ruce, nohy a oči vzaly s sebou na hrad. Tam se nevlastní sestra Dory, velice jí podobná, za ni vydávala a s pánem se vdala. Zbytek těla Dorky našel stařeček s mladým klučinou, kterého, když pán odjel do bitvy, poslal na hrad. Pachole tam prodávalo zlatý kolovrat, ale chtělo za něj pouze nohy. Královna ke kolovrátku zahořela touhou a dala mu nohy Dory. Stařec je přiložil k beznohému tělu, pokropil živou vodou a tělo srostlo v jeden celek. Podobně získali i ruce a oči. Dorku oživili, jako by se jí nikdy nic nestalo. Po návratu chtěl pán, aby mu manželka upředla zlatou nit na novém kolovrátku. Ten byl však začarovaný a všechnu zradu od macechy a jeho ženy mu prozradil. Král vyjel hledat Doru, s níž se poté oženil. A macecha s dcerou - s těmi se "naložilo" tak, jak ony naložily s Dorkou tehdy v lese.

Provinění je zde jasné. Matky s dcerou byly nepřejícné a chamtivé, proto byly schopny i vraždit. Poté oklamaly krále, ale vše se jim vymstilo. Čekala na ně stejná smrt, jako připravily nevlastní Doře.

Štědrý den
Dvě mladé dívky, Marie a Hana, se o půlnoci po Štědrém večeru šly podívat k jezeru, kde měly spatřit svůj osud. Jedna viděla ženicha, byla šťastná, jenže ta druhá viděla kostel a rakev. Led "říkal" pravdu. Hana se opravdu vdala a ubohá Marie zemřela. Příští rok na Štědrý večer už žádné dívky neběžely k ledu. Chtěly "...před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!"

Myslím, že dívky udělaly špatně to, že byly zvědavé a chtěly znát svůj osud, ovšem tím se provinily jen samy na sobě. Věděly totiž dopředu, že jedna z nich zemře a jedině to je mohlo zužovat. Byl to jejich osud, takže by se to stalo tak jako tak, ale vědomí smrti Marii možná neumožnilo užít si zbytek svého života naplno, užít si ho tak, jako kdyby o ničem nevěděla.

Holoubek
Mladá vdova otrávila svého manžela a zanedlouho po jeho smrti se znovu vdala. Neměla žádné výčitky svědomí. Po nějakém čase však na dubu u nebožtíkova hrobu sedával běloučký holoubek a přežalostně vrkal. Vdova jeho vrkání už nemohla vydržet, pukalo jí srdce, a proto se utopila.

Provinění ženy je jasné. Způsobila smrt svého muže a následně se znovu vdala, přičemž na nebožtíka ani nepomyslela. Mrtvý jako by jí její čin připomínal holoubkovým vrkáním. Byl to pro ní jakýsi trest. Vdova svoji vinu vzala na vědomí a potrestala se sama - spáchala sebevraždu.

Dceřina kletba
"Zabila jsem holoubátko, matko má!...opuštěné jediňátko..." - dívenka nezabila holoubátko, ale své nemanželské děťátko. Sama se chtěla potrestat, najít květ, který ji zbaví viny. Najde ho "...na tom sloupu se hřebíkem, na konopné oprátce". Ještě před tím než se oběsí, prokleje svého přítele, jenž ji opustil, a svou matku, která ji nechávala, aby si dělala, co chce.

Dívka je vinna smrtí svého dítěte, což pro ni bylo zároveň i trestem. Tím, že proklela své blízké, to vlastně dává za vinu jim. Žalost však nemůže dál snášet, proto si sama zvolí trest smrti.

Záhořovo lože
Poutník se vydal na pouť do pekla pro úpis psaný krví, který tam nechal jeho otec. Cestou potkal hrozného lesního muže, loupežníka Záhoře, jenž vraždil všechny kolemjdoucí, jen tohoto panenského mladíka nechal projít do pekla pod podmínkou, že mu pak řekne, jaké to tam je. Poutník svůj slib splní a když se vrací z pekla, vypráví loupežníkovi, že se tam všichni bojí Záhořova lože. Záhoř se vyleká, lituje svých činů a prosí mladíka o smilování. Poutník proto zarazí Záhořův kyj, kde má tolik zářezů, kolik zavraždil lidí, do skály a poručí mu kát se a modlit se k Bohu. Když se poutník k loupežníkovi po devadesáti letech vrátí, zjistí, že z kyje vyrostl strom se zlatými jablky a že se Záhoř poctivě modlil. Tím pádem je mu odpuštěno. Oba dva umírají a v podobě dvou bílých holubků jdou do nebe.

Připadá mi, že tato balada je trochu odlišná od těch ostatních. Záhoř na sobě nesl hroznou vinu - smrt mnoha lidí, ale litoval svých činů a chtěl to nějak odčinit. Úpěnlivým modlením a pokáním od sebe odvrátil trest. Stejně tak jako poutník, který získal z pekla ten úpis. V pekle se všichni báli Záhořova lože, ale myslím, že nikdo pořádně nevěděl, co to je. Věděli ovšem, jakých činů se dopustil Záhoř, a to bylo dostatečně odstrašující - horšího trestu nežli pro loupežníka nemůže být.

Tato balada je polemika s Máchovým Májem.

• vina X trest - Vilém nepřiznává svou vinu, nekoná žádné pokání; vinu dává společnosti a cítí se ukřivděný (Mácha - aktivní romantik - je tu určitá vzpoura) => Záhoř svou vinu uzná a kaje se; snaží se dosáhnout vykoupení (Erben - pasivní romantik - nebojuje, snaží se s tím smířit)
• stejné motivy - loupežník; příroda; poutník (v Máji je to sám autor - přináší rozčarování a smutek) => v Záhořově loži navozuje poutník uklidnění a rozuzlení

Vodník
Dceruška i přes varování své matky, která měla zlý sen, šla k jezeru prát šátečky. Tam se pod ní prolomila lávka a vodník, jenž tam žil, si ji vzal za ženu. Měli spolu děťátko - bylo pro dívenku jedinou radostí tam pod vodou, jinak byla velmi nešťastná a stýskalo se jí po matce. Často prosila vodníka, aby ji za ní aspoň na chviličku pustil. Jednoho dne vodník konečně svolil, ovšem dal své ženě ultimátum, do kdy se má vrátit. Jako záruku si nechal jejího synáčka. Když se dceruška shledala s matičkou, byly obě šťastné. Jenže čas rychle plynul a dívenka už se měla vrátit zpět. Matka ji však nechtěla pustit, nechtěla o ni znovu přijít. Vodník se hněval a za jejím prahem volal ženu domů. Ta už se chtěla kvůli dítěti vrátit, matička ji z komory však nepustila. Vodník splnil své hrozby. Když matka po bouři otevřela dveře, to, co spatřila, byla "...dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy".

Celý tento tragický osud byl způsoben neposlušností dcerušky. Kdyby tehdy uposlechla svou matku, nic z toho se nemuselo stát. Důvodem byla určitě také mateřská láska, což ovšem jen těžko můžeme považovat za vinu. Tím, že dceruška nesplnila slib, který dala Vodníkovi, se vlastně potrestala - její malý Vodníček byl zabit.

Vrba
Dva manželé byli spolu téměř šťastni. Žena však měla jednu malou "chybu". Ve dne byla živa a zdráva, ale v noci ležela nehybně na posteli a duší byla někde jinde. Manžel z toho byl nešťastný, a tak se zeptal staré babky, co s ní je. Ta mu pověděla, že jeho žena má spřízněnou duši s vrbou. Ve dne je s ním a v noci je ve vrbě. S tím se muž nechtěl smířit a vrbu skácel, to však zavinilo i smrt jeho milované. Byl bezradný, ptal se vrby, co má dělat. Ta mu poradila, že z jejího dříví má nechat udělat kolébku a v ní houpat jejího syna, aby neplakal, a žluté proutí, které z ní oseká, má zasadit kolem vody - mladý hoch si z nich pak bude dělat píšťaličky.

Otec byl moc chamtivý, chtěl se vzepřít osudu jeho ženy a chtěl ji celou jenom pro sebe. Nechtěl žádnou vrbu, ale svou ženu. Smrt jeho ženy byla pro něj trestem. Možná mu ale částečně odpustila tím, že mu poradila, co má dělat, aby jejich dítě nebylo nešťastné. Matka už se nevrátí, přesto ale bude se svým synkem. Bude kolébka, bude píšťalička.

Lilie
Tato balada začíná smrtí mladé dívenky, která chtěla být pohřbena o samotě pod zeleným lesem. Po nějakém čase na jejím hrobě vykvetla krásná lilie, kterou si oblíbil místní pán. Lilii si proto nechal vykopat a zasadit na svůj dvůr. Vzácná květina se u něj proměnila v onu pannu, která byla pohřbena u lesa. Pán si ji vzal za ženu a měli spolu děťátko. Háček byl však v tom, že ji musel chránit před světlem - to by ji zabilo. Když muž musel odjet, dal svou milou na starost své matce. To ale neměl dělat. Matka jeho ženu brala jako obludu, nechala na ni svítit slunce, čímž způsobila její opětovné proměnění v lilii a smrt jejího dítěte. Po návratu pán svou matku za to, co udělala, proklel.

Špatného činu se podle mého názoru dopustila matka tím, že zabila milou svého syna. Nějaký velký trest na ni však nečekal, byla pouze prokleta.

ZÁVĚREČNÉ HODNOCENÍ:

Prostředí
Většinou se balady odehrávají mimo společnost na venkově - vesnické obyčejné prostředí. Je takové opravdovější, lidé se chovají přirozeně a nepřetvařují se. Jednání lidí je zde ovlivněno venkovskými tradicemi a různými pověrami a také přírodou, která se v baladách objevuje velice často. Prostředí vyvolává obraz tajemna, tajemství a nadpřirozena, zobrazuje strach a slouží k navození pochmurné atmosféry (hřbitov, smutný listopad a zimní roční období, život pod hladinou, ...).

Vina a trest
Velice přísně se trestá zanedbání povinností vůči dětem (Polednice, Dceřina kletba). Tresty jsou často velice kruté a neúměrné provinění (trest smrti).
U Erbenových balad vina vychází ze samotného člověka (chamtivost, zvědavost), právě on si může za to, za co je posléze potrestán X Mácha vše podává tak, že to, co se stalo, nezavinil člověk, že je to pouze "shoda náhod".
Jedinou možností vyhnutí se trestu je pokání, modlení a projevení lítosti hříšníka.

VLASTNÍ NÁZOR:

Erbenovy balady se mi velice líbí. I přestože používá "vyšinutí z vazby", jsou dobře srozumitelné a pochopitelné. Objevuje se zde zkratkovité vyjádření a zhuštění děje, ale ani tato skutečnost mi nedělala velké obtíže. Téměř vždy mi bylo jasné, co a jak se stalo. Za zhlédnutí určitě stojí i zfilmovaná podoba.