Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

TÉMA KYTICE:

Kytice z pověstí národních obsahovala ve vydání roku 1853 celkem 12 balad. Teprve ve druhém vydání z r.1861 k nim přibyla ještě "Lilie". Nejstarší baladou byla "Polednice", započatá už r.1833. Kytice tedy podávala výběr z Erbenovy básnické tvorby bezmála dvaceti let, od studentského mládí až do zralého věku čtyřicátníka. Přesto má celá sbírka jednotný ráz. Nositelem této jednoty se stala právě balada. "Kytice" tak vlastně typizovala v české literatuře představu baladična.
Baladičnost "Kytice" podtrhuje i povaha času v něm. Není časem historickým, pociťovaným jako neustálý lineární průběh lidských dějin nebo postupné narůstání příběhu. Čas zde je pouhým uplýváním, kterým v lidském světě nic nenarůstá, nijak se nedotýká podstaty skutečnosti, jeho vlastností je stálost a neproměnnost přírodního řádu.
Erben v "Kytici" tematicky oživoval převážně národní pověsti, opřené o lidovou slovesnost. Její ideově filosofický základ je shodný s romantickou filosofií – celý svět a lidské konání se mění v mýtus, ve kterém vládne zákon neodvratného Osudu, proti kterému se člověk nadarmo vzpírá, v konfliktu s vyššími, nadpřirozenými silami vždycky podlehne. Ale člověk odevzdaný do vůle osudu se nemusí ničeho bát, protože nade vším vládne vyšší spravedlnost.
Každá z balad zachycuje význačný příběh ze života, vyjadřující v symbolech osudové drama lidí. Za jakýmkoli proviněním nutně následuje trest, často až neúměrný bezděčné vině. Každá balada se vyznačuje dějově dramatickým spádem a četnými dialogy, na malbu prostředí stačí obvykle jen několik sugestivních detailů. Jednající postavy jsou načrtnuty jen úsporně a jen několika výraznými rysy.

KOMPOZICE SBÍRKY:

Erben sbírku "Kytice z pověstí národních" uspořádal velmi promyšleně, podle symetrického modelu kytice, svázané do pomyslného kruhu z jednotlivých květů – pověstí. (U Erbena má název pověst širší význam než dnes a znamená každé lidové vyprávění, tedy i pohádku, legendu nebo pověru).
Celou sbírku tedy zahajuje alegorický obraz zemřelé Matky vlasti, v závěru pak neméně vlastenecky promlouvá "Věštkyně". Ostatních deset balad pak tvoří ve dvojicích navzájem ideový a tematický protějšek, sestavený od začátku a od konce sbírky.
V "Pokladu" a "Dceřině kletbě" hraje hlavní úlohu matčina vina. Ve "Svatební košili" a "Vrbě" ožívají upírské bytosti, umrlý ženich a mladá paní s dvojím bytím. "Polednice" a "Vodník" přicházejí ze světa lidově pohádkové fantazie, aby rozrušovali štěstí lidí. O pohádky se opírají také "Zlatý kolovrat" a "Záhořovo lože" s důrazem na provinění. Volněji vedle sebe pak stojí uprostřed sbírky bez vzájemné souvztažnosti jenom "Štědrý den" a "Holoubek". Vymykají se proto, že Erben původně zamýšlel, aby se "Kytice" místo ze 12 skladeb skládala ze 13 básní. Tak by "Holoubek" tvořil přirozený střed. Touto 13. básní, která měla být protějškem "Štědrého dne", měla být balada "Svatojánská noc", zůstala však pouze v náčrtcích nedokončena.
Souměrná stavba Kytice byla poněkud porušena, když v druhém vydání z r.1861 do ní Erben vložil baladu o "Lilii" s obdobným námětem jaký měla "Vrba". K druhému vydání připojil i oddíl "Písně", sestavený z jeho prvotin a z pozdější tvorby. Ale když komponoval "Kytici" pro první vydání, snažil se důsledně uplatnit a zachovat symetrický princip zvoleného symbolu.

JEDNOTLIVÉ SKLADBY:

Kytice
Svou sbírku z "pověstí národních" zahájil Erben básní nazvanou Kytice. Zkomponoval ji nově tak, aby tvořila ideový a programový úvod k celému souboru. Také tato báseň vychází z lidové pověsti, která se prý vypravuje v Klatovském kraji. Báseň také odůvodňuje, proč se celá knížka jmenuje Kytice. Sbírka je prý uvita ve skrovnou kytici z květů mateřídoušky, vyrostlé na matčině hrobě. Osiřelé děti pak z jejích kvítků čerpaly útěchu. Takovými květy mateřídoušky jsou i prosté pověsti naší vlasti, kterými Erben mínil získávat srdce osiřelých synů a dcer matky vlasti. Hned v úvodu tedy zazněl silný vlastenecký akcent.
Např. úvodní verše: "Zemřela matka a do hrobu dána, // siroty po ní zůstaly." - zde nemá Erben na mysli nic jiného než Matku vlast. Současníci tomuto symbolu velmi dobře rozuměli, protože se sami cítili sirotami a truchlili nad zmařenými nadějemi z roku 1848.

Poklad
Tato balada hluboce zaujala Františka Palackého sotva byla r.1838 uveřejněna tiskem. Zamyslel se nad její ideou matčiny viny a trestu a podivuhodnou uměleckou zralostí u tak mladého básníka.
Tato balada vypravuje o tom, jak žena odložila z dychtivosti po zlatě v podzemních síních dítě, a jak prožívala krutý žal, když dítě ztratila, a za jakých okolností je po roce šťastně zachránila.
Zejména v této baladě vystupuje souvislost mezi Erbenem a polským básníkem Slowackým, se kterým se znal. Oba měli k sobě blízko ve značné části svého umění, pokud se opírali o folklorní slovesnost. Z ní se inspirovali k obdobným námětům a motivům a volili podobné zobrazovací prostředky. To se právě projevuje na mnoha místech v baladě o "Pokladu".
Např. obraz vesnického kostelíka a lidu spěchajícího na pašijovou pobožnost se podobá analogickým obrazům u Slowackého. Stejně je tomu i u obrazu, kde Erben v mnoha verších vylíčil nesmírné bohatství, které spatřila žena v podzemních síních. Právě tato pasáž se velmi líbila Palackému, protože žádná z českých folklorních pověstí nevypravovala tak podrobně o tajemné podzemní sluji.

Svatební košile
I v této baladě, poprvé uveřejněné r.1843, je zřejmý vztah ke Slowackému.
Opuštěná dívka prosí Pannu Marii, aby jí vrátila milého, nebo zkrátila její život. Za svá slova je potrestána. Zemřelý milý přichází pro dívku. Dívka si na cestu bere modlicí knížky, růženec a košile, které zatím ušila. Cestou zakouší mnoho hrůz, prosí za odpuštění a schovává se do umrlčí komory. Když zakokrhá kohout, zjevení zmizí. Ráno dívku najdou lidé na hřbitově, kde je čerstvě vykopaný hrob a kousky košil po celém hřbitově.

Polednice
Tiskem vyšla poprvé až r.1840, přestože byla napsána mnohem dřív, v prvním náčrtku už r.1833 a pak do r.1836 dvakrát přepracována.
Jedná se o výjev mezi matkou a dítětem, které je krutě potrestáno za neposlušnost. Jeho smrt však nezavinilo náhodné neštěstí, ale pohádková bytost, tajemná Polednice. V poznamenáních ke Kytici k tomu Erben vysvětluje: "Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou polednice neb poludnice, aneb jen vůbec divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb že by divá žena na člověka poslala blud."

Zlatý kolovrat
Základní podnět k "Zlatému kolovratu" dala Erbenovi pohádka Boženy Němcové "O zlatém kolovrátku", uveřejněná tiskem r.1845. Němcová tehdy úzce s Erbenem spolupracovala a dávala mu předem své rukopisy, aby je upravoval jazykově a stylisticky. Erben četl i původní kratší koncept této pohádky a prosil mladou Němcovou, aby mu tento koncept půjčila, protože se tato krásná pověst může hodit k dobré básni.
Vypráví o krásné Dorničce, která se měla stát ženou krále, ale nevlastní matka s dcerou ji v lese zabily. Za zlatý kolovrat, přeslici a kužel pak se stařečkem vyměnily dívčiny ruce, nohy a oči. Stařeček pak dívku pokropil živou vodou a zločin vyšel najevo. Podvedený král obě zlé ženy potrestal stejně, jako ony Doru.
Erben pak v "Poznamenáních" vysvětluje, že živá voda znamená vlastně vodu letní, tekoucí, mrtvá pak vodu zimní, led.

Štědrý den
Tato báseň byla poprvé otištěna r.1848. Její základní námět štědrovečerních zvyků a pověr souvisí s obdobnými obyčeji u Slovanů vůbec, zvláště u Rusů, Poláků a Srbů. Erben v ní zachytil protikladný příběh dvou dívek, který jim přinesl osud za jediný rok, od vánoc do vánoc.

Záhořovo lože
Textově nejrozsáhlejší báseň v Kytici. Na této pohádkově legendární baladě pracoval Erben také nejdéle. Poprvé se o ni pokusil už r.1836, když zobrazil romanticky pojatou postavu loupežníka a otcovraha Záhoře, málo zdařený protějšek "strašného lesů pána" Viléma z Máchova "Máje". Za 6 let později přistoupil k záhořovské látce jinak: nešťastný otec se synu Markovi vyznává, že zaprodal při jeho narození ďáblu. Definitivní podoby nabyla báseň až v prvních měsících r.1851 za Erbenovy dlouhé nemoci, kdy byl zčásti upoután na lůžko.
Tato balada souvisí s mezinárodní legendou o pokání velikého hříšníka. S různými menšími obměnami vypráví o člověku v nesnázi, který za pomoc zaprodal syna ďáblu. Syn se vydává do pekla, aby ďáblovi osudný úpis vzal. Cestou ho ale přepadne loupežný vrah (Záhoř), který ho propustí jen pod podmínkou, že mu přinese z pekla zprávu, co ho tam čeká. Při zpáteční cestě mu mladík oznámí, že ho tam čeká lože, kterého se i ďábli děsí. Loupežník se tak dá na pokání a prosí mnoho desítek let o boží smilování. Dočkal se ho teprve, až když nad ním vyrostla zázračná košatá jabloň. Tehdy se k němu vrátil bývalý mladík, teď už stařec a vysoký církevní hodnostář, a udělil kajícímu zbojníkovi rozhřešení. Oba dřívější zaprodanci pekla pak krátce za sebou zemřeli.

Vodník
Také tato balada má blízko ke Slowackému. Erben napsal "Vodníka" pro Kytici r.1851. Námětem o pohádkové vodní bytosti, která se zmocňuje zákeřně lidí a osudově zasahuje do jejich života, navazoval Erben opět na bohatou tradici obrozenecké české literatury, spjaté s lidovou slovesností. V "Poznamenáních" Erben upozorňuje na obdobné pověsti u jiných Slovanů. Tematicky se shoduje česká báseň zvláště s lužickosrbskou a slovinskou pověstí o vodníkovi. Hodnotu této balady tedy nepředstavuje originalita příběhu, ale její umělecké ztvárnění.
Vodník zláká dívku k jezeru, nechá ji utonout, učiní z ní svou ženu a krutě se jí pak pomstí, když neuposlechla jeho příkazu a nevrátila se včas k dítěti do jezera.

Holoubek - Vrba - Lilie
Tyto tři Erbenovy balady se poněkud vymykají z dosahu poesie Slowackého. Svým celkovým pojetím směřují více k Mickiewiczovým "Baladám a romancím".
"Holoubek" byl otištěn v "Lumíru" počátkem r.1851 a souvisí s českými písněmi i s polskou romantikou. Skladba promítá příběh ženy vražednice, která zabila svého muže, znovu se provdala za jiného a stihl ji za to krutý trest – výčitky svědomí ji dohnaly k sebevraždě utopením.
"Vrba" byla napsaná r.1851. Její námět, převzatý z české lidové pověsti bydžovského kraje, považoval Erben za obzvlášť důležitý. Nikde u Slovanů ani jinde totiž nenacházel ve folklórním materiálu představu, že by se člověk mohl dělit o život se stromem nebo s jinou věcí, aby byl zároveň tím i oním. Věděl, že existují pověsti, ve kterých bývá člověk proměněn ve strom nebo jinou věc, ale báseň o "Vrbě" zobrazuje zcela výjimečný případ.
Muž už dva roky žije ve šťastném manželství se svou ženou. Jenže jeho paní, ve dne zdravá a svěží, líhá v noci jako mrtvé tělo bez ducha. Přes ženiny námitky se muž poradí s bábou kořenářkou. Ta mu prozradí, že duše jeho ženy se vtěluje vždycky za noci do vrby nad potokem. Rozezlený muž vrbu podetne a v tomtéž okamžiku padne jako podkosena i jeho žena. Hlas vrby mu pak vzkazuje, aby z jejího dřeva udělal kolébku a až synek doroste bude vrbovými píšťalkami rozprávět se svou matkou.
"Lilie" byla napsaná na sklonku 50. let a otištěná teprve ve druhém vydání "Kytice" z r.1861. Její námět čerpal Erben ze slovenské pohádky B.Němcové "Lalija". Balada vypráví o zesnulé dívce, která se vtělila do květu lilie, stala se ženou šlechtice a znovu zahynula i se svým synáčkem, když ji zlá tchýně zákeřně vystavila žhavým paprskům slunce.

Dceřina kletba
Tato balada v "Kytici" zaujímá zvláštní postavení. Je to totiž jediná báseň, která nemá žádné nadpřirozené prvky a nevztahuje se k žádné lidové pověře. Na rozdíl od všech předchozích balad k ní Erben nepřipojil ani v prvním, ani v druhém vydání "Kytice" žádnou poznámku, kterou by objasňoval její původ nebo vztah k folklóru. Napsal ji r.1851 a otiskl jako ukázku z chystané sbírky "Kytice".
Tato balada podává dramatický rozhovor mezi matkou a dcerou, která se jen nerada přiznává, jakého se dopustila zločinu – zabila své nemanželské novorozeně. Svou vinu míní odčinit na konopné oprátce, ale napřed proklíná svou matku i svého svůdce.

Věštkyně
Tato skladba stojí na samém konci "Kytice" a svým celkovým pojetím se podstatně odlišuje od ostatních erbenovských balad. Je zkomponovaná ze 7 úlomků, ústy mýtické věštkyně promítá prorocké obrazy z české minulosti a přítomnosti. Tři její první zlomky byly napsány už před rokem 1849.
Věštkyniny monology zpracovávají obecně známé i méně známé látky, které se týkají ať už celonárodních přemyslovských pověstí (např. Přemysl a jeho nedooraná pole, bájné vojsko ve vlnách Vltavy) nebo pověstí lokálních (zlatý zvon z chrámu propadlého do země u Kostelce nad Orlicí, pověst o trojí bráně chrámu, pověst o soše tzv. Bruncvíka na Karlově mostě).
Erben ve svých poznamenáních vysvětluje, že si oblíbil prorocké náměty z české historie podle Kosmovy kroniky a podle několika starých prorockých knížek, zejména proroctví Sibylina. Prý už před mnoha lety sebral mnoho prorockých pověstí z různých míst Čech, ze kterých zamýšlel udělat jednu báseň s názvem Věštkyně. Ale srovnání jejího definitivního textu s původními náčrtky ukazuje, že Erben radikálně změnil a upravil celkové zaměření skladby. Tato změna ideové koncepce úzce souvisela s celkovou proměnou společenské situace u nás. První varianta "Věštkyně" vznikala před r.1849, tedy v ovzduší revoluce, které se i Erben sám aktivně zúčastnil. Ale po jejím nezdaru a s nástupem nového režimu zaměřil báseň jinak. "Věštkyně" měla dodávat odvahu utlačeným a zklamaným a všechny prorocké obrazy prolínala pevnou vírou, že nic na světě není věčné. Aby takto zaměřená báseň mohla vyjít za bachova režimu, musel se Erben vyrovnat s přísnou cenzurou. Proto vytvořil množství odborně učeneckých poznámek, ve kterých vykládal historický původ a smysl jednotlivých pověstí.

POUŽITÁ LITERATURA:

Červenka Miroslav a kol.: Slovník básnických knih, Československý spisovatel 1990
Dolanský Julius: Karel Jaromír Erben, Melantrich 1970
Kuncová Julie: "Kytice" Karla Jaromíra Erbena, Státní knihovna 1962
Polák Josef: Kytice nevadnoucí, Praha 1949
Storchová Barbara: Žena v Erbenově "Kytici", in.:Česká literatura 50, 2002

Výše uvedený text je výsekem z velmi obsáhlého referátu "Kytice z pověstí národních". Ten si můžete prohlédnout ZDE (Word)