Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze roku 1969 (1. vydání). Počet stran: 106.

O AUTOROVI:

Sám jako mladý venkovský učitel s krátkou zkušeností přešel do Prahy, kde pracoval v Ústavu pro výchovou narušenou mládež. Dále působil jako redaktor Československého rozhlasu, přispíval do dobových periodik a psal prózu (např. Pasťák; U nás je klid; Periferie). Zemřel v roce 1991.

OBSAH:

Novela s autobiografickými rysy je zasazena do 60. let 20. století do komunistického Československa. Čerstvý absolvent pedagogické vysoké školy dostává umístěnku do výchovného ústavu. Ve svých 26 letech není o mnoho starší než jeho svěřenci a se svými 1100 Kčs měsíčně ne o mnoho bohatší. Nápis nad dveřmi pasťáku zní: Já jsem pastýř dobrý; etymologie slova pasťák má prý původ ve slově pást, nikoliv past.

Podobné úvahy mladý učitel a vychovatel rozvíjí v průběhu celého svého pobytu v této instituci, která mu uštědří školu života. Začal jako nezkušený, naivní, idealistický vychovatel, od ostatních vychovatelů se lišil - svěřencům jako jediný vykal, neudílel přímé příkazy, bylo mu protivné chlapce na brigádách hlídat a raději směnu strávil v kavárně nad kávou s rumem. Svou slušností i představou, že každá lidská bytost má svou důstojnost, byl zranitelný. Přesto na svém způsobu přístupu k chovancům máloco změnil. Občas v ústavu musel řešit také případy nespravedlivého umístění, kdy například plachý zlodějíček, jenž kvůli špatné známce utekl z domova a nějakou dobu se snažil přežívat, byl vhozen mezi bezohledné a bezcitné násilníky. Nad jedním takovým vesnickým uličníkem držel ochrannou ruku a sledoval s hořkostí, jak osud tohoto chlapce potrestal až přespříliš, když jej umístil do tohoto prostředí a on tuto roli přijal.
Po roce z něj byl dávno jiný člověk, podobný ostatním delikventům.

Mladý učitel si svěřence začal rozdělovat do tří skupin.
Nejmocnější skupinou je několik "králů". Vychovatel o nich téměř nic nevěděl, ale v jejich přítomnosti vnímal čirý strach. Je to strach z jejich nepředvídatelnosti i neovladatelnosti a důvod k takovým obavám se potvrdil, když učitel náhodou objevil tyto chlapce ve sklepě, když nutili jiného svěřence jíst fekálie. Svému strachu se tehdy učitel postavil a zvládl situaci řešit.
Skupina druhá je nejpočetnější, jde o učně různých řemesel, šikovné a vynalézavé. S těmi se dalo o lecčem mluvit, mezi těmito bylo nejvíce útěkářů, právě takoví přišli na různé podvůdky a krádeže, kterými si vydělávali na cigarety.
Třetí skupinu tvořili tupí, ale silní chovanci. Jejich nebezpečí spočívalo v jejich zneužitelnosti kýmkoliv, kdo je ovládal. Sami o ničem nerozhodovali. Čím více své svěřence učitel poznával, tím hůře se se svým strachem a neklidem vyrovnával:

"A já se té noční víc a víc bál. Nebyl to už živočišný, biologický strach z fyzické srážky, jako někdy při prvních nočních službách, ale strach z kořene těch věcí - jejich i mých. Strach z neschopnosti rozumně jednat, strach z překážek, které nemohlo zdolat rozumné jednání. Strach z útěku do nerozumu, lži, lsti, krádeže a loupežného přepadení."
(str. 83)

Učitele zde často přemohl také pocit bezmoci a vlastní nesvobody, sám je vržen do tohoto prostředí bez možnosti vlastní volby, jsou mu udíleny úkoly, které plní nerad, nemůže změnit nic ze zažitých pravidel ústavu, těch oficiálních i těch nepsaných, zažívá bizarní situace, jejichž průběh nemůže ovlivnit...

"Byla to vazba k ústavu, která se den po dni, měsíc po měsíci utužovala. Začalo to těmi neslyšitelnými kroky, v jejichž šelestu a rytmu jsem předvídal nebezpečí, snažil se neposlouchat, ohluchnout, ale můj život bez rodičů, bez lásky, bez oněch čtyřech stěn, kam se většina lidí vrací, se stále točil a točil dokola. Do kruhu, v jehož středu byl pasťák a na obvodu já, a když jsem v důvěře natáhl ruku z kola ven, přijal ji jenom ten, kdo se jakoby v šíleném smíchu, v děsivém šklebu osudu se mnou jen zatočil, zmizel a nechal mě motat se na stejném místě s rukou tou v dobrotě srdce nabídnutou rukou, která zůstala trčet do prázdna. Já i pasťák jsme se stali spojitými nádobami. V každém nově přišedším delikventu nacházel jsem sama sebe, a osudy chovanců, jejich nekonečná bludná pouť se stávala i poutí mou."
(str. 56-57)

Dalším pocitem, s nímž je třeba se vyrovnat, je stud. Provází učitele při vycházkách se svěřenci do města, kdy je odpovědný za několik sprostých, drzých a nepředvídatelných mladíků, také ale v soukromí, kdy má být kupříkladu představen rodině své slečny, nemá ale pořádný oblek, takže si tajně vypůjčí civilní oblek cikána Štrombacha, ve kterém se stejně cítí trapně.

Stud, trapnost a zklamání se v učiteli hromadí, takže se rozhodne z ústavu odejít i přesto, že cítí, že je svěřenci oblíben. (Dávají mu to najevo svým způsobem, například když se na Vánoce dva ztratí, ale nakonec nejde o útěk, tito dva se vrací s pytlem kradeného ovoce. Učitel ale ovoce nepřijímá, právě proto, že je kradené, přestože ví, že je tím ranil.)

Jeho odchod je odchodem do svobodného života. Svoboda ale znamená odpovědnost za sebe samého. Tak, jako odcházeli dříve chovanci, kterým uplynul trest, a často se brzy vraceli zpět, visí otazník i nad budoucností učitele, navždy už poznamenaného...

"Jít? Vpravo? Vlevo? Kam vlastně mohu jít?...Domů? Položit se na čistý, našimi dětskými kroky pošlapaný práh, oznámit dvěma rodičům, že nedovedu žít? A dál? Dál už nic. Racek mi odletěl, klíč, ta zlatá rybička ze dna oceánu, vrhl mě do pasti nové..."
(str. 90)

Odchodem z ústavu za přihlížení bývalých svěřenců novela končí.

"A ty mi taky vyliž prdel!" zavolá učitel na rozloučenou, aby tak rázně ukončil jednu etapu svého života a vykročil do nového neznáma.

HLAVNÍ HRDINA:

Dobrácký učitel s důvěrou v člověka, respektující lidskou osobnost, svobodu i důstojnost. Naráží na řadu problémů v pracovním i soukromém životě a vyrovnává se s nimi často po svém - nad skleničkou alkoholu a posléze střízlivěje v prázdném pokoji č.6. Jeho přirozenost mu velí v různých situacích riskovat, takže např. cestou z lékařské prohlídky svěřencům dopřává návštěvu hospody, jindy zase prospí dozor nad brigádníky, protože odmítá "dohlížet". Bytostně cítí všudypřítomnou trapnost a marnost a rozhodne se jí uniknout, protože bojovat s ní nelze.

FILM:

Próza Pasťák byla pod stejným názvem zfilmována Hynkem Bočanem roku 1968.