Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

POLÁČEK, Karel. Hlavní přelíčení. 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 240.

FORMA:

Text je členěn na "hlavy" a ty ještě na očíslované části; 16 hlav.

OBSAH:

Hlava první
Starý Barchánek řekne svému zeti Josefu Maršíkovi, aby se od něj se ženou i dětmi odstěhoval. Barchánek totiž lpí na rozšiřování majetku a chce volné místo v domě nějak zpeněžit. Maršík se urazí a tvrdí tchánovi, že je mu to jedno, protože on si postaví svůj domek.
Maršík jde ve vzteku do hospody a vysní si tam krásnou vilu s besídkou, v níž hraje gramofon a na balkón mu nosí jídlo půvabná žena.
Barchánek chce svou rodinu vystěhovat také proto, že má v úmyslu vzít si jednu ze sester Rösslerových, které mají trafiku a nemalé jmění. Sestry o tom ví, přestože se nevyjádřil, a už se dohodly, že tou šťastnou bude starší z nich - Marie.
Je neděle. Maršík si jde zahrát karty se strážmistry Cechmajstrem a Týcem. Odchází spokojen, že se zalíbil četníkům a ti mu tedy půjdou na ruku. Ještě tu noc jej něco napadne, pečlivě to sepíše a další den podá do "Malého oznamovatele".

Hlava druhá
Alžbětě Válové je 38 let, od 14 let slouží a našetřila si 17.404 Kč a 38 haléřů. Myslí si, že je načase, aby se vdala, nejlépe za nějakého nenáročného vdovce. Proto odpoví na inzerát člověka, jenž hledá ženu s menším věnem.
Za několik dní jí přijde dopis od Vladimíra Podhorského, který si s ní sjednává schůzku. Ukáže se, že je to Maršík, který se přes ni chce dobrat jmění. Do boku ho ťuká pocit, že to není v pořádku, ale on ho odsouvá.
Marie si to byla prohlédnut u Barchánka a on jí (po značném nátlaku) ukázal svou vkladní knížku, nad níž jim oběma změkla srdce a vášnivě si šeptali cifry.

Hlava třetí
Maršík se s Alžbětou setká v Praze, dlouho spolu pobudou a pak se s příslibem další schůzky rozejdou. Maršík ještě beseduje s četníky a odchází od nich s pocitem, že si upevnil popularitu. Alžbětě se té noci zdá o muži se zvlněnými vlasy (jako má Maršík), který stále říká "ergo kladívko".
Při další schůzce s Alžbětou ji Maršík vezme na pouť, koupí si planetu, jíž jim vytáhne papoušek. Vane hnusný, nasládlý zápach karbidu a obchodník rozbíjí kokosový ořech. Maršík přiměje Alžbětu k slibu, že mu příště svěří svou spořitelní knížku. Pak má pocit, že provádí velkou lumpárnu, ale on ho odbude, že to je to, co dnes svět žádá.

Hlava čtvrtá
Maršík získá Alžbětinu knížku a vybere z ní všechny peníze. Část si jich nechá a větší bankovky schová v lese.
Po nějakém čase se znovu sejde s Alžbětou a někde na hromadě dříví se jí zmocní. Ona očekává svatbu, proto neprotestuje.
Barchánek a Marie oznámí zásnuby. Barchánek zvýší svůj tlak na dceru, aby se klidila z domu. Maršík si neví rady, nějak nedokáže Alžbětě prozradit, že ji vlastně tahá za nos. Ona už mu koupí prstýnek, jenž Maršík zahodí do řeky.

Hlava pátá
Maršíka pronásledují úzkostné sny, a proto přemístí peníze do jiné skrýše. Maršíková si dělá o muže starosti, je poslední dobou divný. Hodně utrácí, na slavnosti se opije a trhne si ostudu, když křičí na Barchánka a mává nad hlavou penězi.

Hlava šestá
Alžběta se šla na pana Podhorského ptát na dráhu, kde pracoval, protože se jí neozýval. Tam jí hlídač podle popisu řekl, že to bude asi pan Maršík. Alžběta je uražena, že k ní nebyl upřímný, ale Maršík ji na další schůzce uchlácholí. Také jí slíbí, že ji další den zavede do jejich společného bytu.
Maršík se lituje, protože je Alžběta taková neodbytná a on ví, že se schyluje k něčemu opravdu zlému. Znovu se bojí o peníze, a proto je schová do slamníku.

Hlava sedmá
Alžběta odchází ze služby a na její místo nastupuje jakási Julie. Alžběta si sbalí koš svých věcí a čeká na svého ženicha. Maršík zatím nakupuje nejrůznější věci včetně kufru, kladívka, pepře a papriky. Pak vyzvedne Alžbětu. Nastoupí do tramvaje a jedou až na konečnou.

Hlava osmá
Po silnici se blíží k Barchánkovu domu. Když už není času nazbyt, začne Maršík Alžbětu škrtit. Ta se brání, co může, ale nedokáže ho odtrhnout. Maršík ji zabije a probere její věci. Pak se mu ale zdá, že ještě dýchá, a proto jí začne zuřivě bušit do hlavy kladívkem. Vybaví se mu přitom pach karbidu a obchodník, jenž rozbíjí kokosový ořech. Konečně skončí, schová Alžbětin koš a místo posype paprikou a pepřem. Na dvoře domu si smyje z rukou krev a jde si lehnout.
Další den je na tom Maršík bídně a vše klade za vinu Alžbětě. Prý že dolézala, měla si najít jiného. Ještě toho dne vyprázdní její koš a věci prodá vetešníkovi. Začíná ho ale pronásledovat Alžběta jako utkvělá představa. Nařizuje mu, aby užil jejích peněz.

Hlava devátá
Maršík dorazí domů a najde manželku, jak drží v ruce peníze, které schoval do slamníku. Tvrdí jí, že je vyhrál na burze a odejde. Znovu se mu zjeví Alžběta a vykládá mu, že by měl bankovky zrušit. On se opije v hospodě a Alžběta ho pak provází domů a vykládá mu o svém životě a taky o tom, jak se jí teď mouchy v hejnech lepí na obličej.
Těžce spí. Manželka Josefa přemlouvá, aby peníze vrátil. On je však odhodlán se s nimi utkat.

Hlava desátá
Strážníci zavolají Maršíka na karty, ze hry však sejde, protože někdo našel Alžbětu v příkopu. Celá obec je na nohou, všichni se chtějí podívat. Maršík se rozhodne, že si dokoupí nějaké věci a odjede do Ruska, kde jako voják sloužil. Už cestuje vlakem, ale popadne ho stesk a vystoupí v neznámém městě.

Hlava jedenáctá
Inspektor Fuksa musí přerušit svou dovolenou, neboť ho potřebují ve vyšetřování vraždy. U Alžběty najdou část dopisu od Maršíka. Taky se jim ohlásí Alžbětina bývalá paní. Alžběta jí měla poslat lístek, ale neudělala to, a tak, když paní četla o zavražděné dívce, začala se o ni bát. Inspektor vypátrá Maršíkův inzerát, získá Maršíkův popis i jméno.

Hlava dvanáctá
Muž s kufrem se uloží ke spánku ve stohu slámy. Vzpomíná na dny vojny, kdy rovněž přespávali všelijak. Druhý den ráno ho probudí chlad. Koupí si noviny a dočte se v nich o nalezení mrtvoly neznámé ženy. Četnictvo je údajně pachateli na stopě. Muž si pod četnictvem představí pana Cechmajstra a pana Týce. On sám je pachatel. Vybaven pocitem, že se mu nemůže nic stát, se rozjede zpět do Prahy. Je přesvědčen, že jeho staří známí se ho zastanou.
Pan Cehmajstr ho objeví a přátelsky ho odvede na četnickou stanici. Tam ho zdržuje, nabízí mu kávu a povídá si s ním.

Hlava třináctá
Cechmajstr a Týc z Maršíka tahají, kde přišel k penězům a on jim vykládá historku o farmářce, co se do něj zbláznila. Vejde inspektor Fuksa a Maršíka začne ostře vyslýchat. Když se Maršík konečně ke všemu přizná, je zatčen. Barchánek chce vystěhovat dceru, když se dozví, že jeho zeť je vrah. Jde to probrat s Marií, ale ta ho přivítá chladně a zruší zasnoubení.
Maršíka odvezou s pouty na rukou. Jeho žena ještě běží podél auta a chce mu hodit buchtu.

Hlava čtrnáctá
Maršík čeká ve vězení na svůj soud a lituje se, protože je na cele mimo jiné se zlodějem - takový kriminálník! Jeho žena za ním přijde na návštěvu a on vzkazuje pozdravení dětem. V cele si pak představuje, jak ho v procesu osvobodí, vždyť on přece není špatný člověk.
Ještě jednou ho vyvezou ven, aby jim zločin popsal na místě činu. Maršík je čím dál tím více přesvědčen, že za nic nemůže a že to on je obětí všech ostatních.

Hlava patnáctá
Začne soud. Maršík se chce hájit, ale slova od něj utíkají. Má sice schopného obhájce, ale ani ten mu nepomůže. Je odsouzen k trestu smrti. "Dostal provaz". Když Maršíková slyší rozsudek, nejraději by se šla utopit. Ale nemůže. Má přece dvě děti.

Hlava šestnáctá
Maršíková chodí prát, páni jsou na ni hodní. Barchánek zemře a jeho dcera zdědí všechen majetek. Rozhodne se, že dá syna na studia, jak jí radil muž.
Jistý dozorce trestního soudu sedí ve společnosti a líčí Maršíkovu popravu. Prý se hodně bál. Taky se dozorce ptal, jestli bude svět fungovat stejně i potom, co on zemře. Dozorce mu řekne, že nebude, protože ho trochu lituje. Společnost je líčením potěšena a dozorce odchází s pocitem, že si upevnil popularitu.
Koná se pouť. Kdosi zpívá píseň o vrahovi Maršíkovi a Alžbětě Válové. Jedna slečna se zamilovaně opírá o pána, jenž jí píseň koupí. Obchodník rozbíjí kokosový ořech a je cítit karbid.

ZNAKY:

První autorova "vážná próza"; námětem je skutečný soudní proces; nahuštěný děj; propracovaná psychologie postav; opakující se popisy a motivy (např. provinilé ťukání v boku nebo rozbíjení kokosového ořechu); hrdina je obyčejný, průměrný člověk a přece se dopustí napřed podvodu a potom i hrozné vraždy.

CITÁT Z KNIHY:

Maršík s díkem bere jednu cigaretu, kterou mu strážmistr zapálil.
Při tom říká lítostivě: "Maršíku, Maršíku, vy jste nám to vyved."
A závodčí se připojil: "Já se vám divím... Měl jste to zapotřebí?"
Maršík chtěl něco pronést na svou omluvu, ale nenalézá slov.
Potom pronáší tajemná slova: "Však ještě není všech dnů konec. Ono v tom je všelicos, co se neví."
A sliboval různá odhalení. Jakmile promluví, svět užasne. Jemu stačí říct slovo a všecko vezme velký obrat.
Již propadl romantice vězňů, kteří o samotě naslouchají hlasům svého nitra a přesvědčují se o své nevině. Svůj čin opřádají všelijakými okolnostmi, obraznost jim dosvědčuje, že se stali obětí jakéhosi neslýchaného spiknutí. Zločin uniká do dálky, rozplývá se a stává se nepravděpodobným. Zbývá jenom lítost nad sebou samým a rozhořčení proti neurčitým nepřátelům, kteří svými pletichami zahubili nevinného.
Strážmistr mávl rukou a závodčí Týc se pohrdlivě usmál. Maršík mlčí a dychtivě vdechuje kouř.
Průvod dospěl k borovému lesíku. Maršík poznává ono místo, kde tehdy v noci seděl s tou... Tenkrát nad obzorem visel ohromný měsíc, hněvivý a krvavý jako býčí oko. Zdá se mu, že se v háji ozval nějaký pták zvukem, jako když se natahují hodinky.
Vyšetřující soudce velí vězni, aby ukázal, jak tenkráte s tou osobou ležel na pokraji lesa. Maršík uléhá na zem a zdá se mu, že cítí kladívko za ňadry. Kouří cigaretu a myslí si: "Tak, teď jsem tam, kde jsem nechtěl být."
I vzpomněl si, jak se chystal té slečně říci, aby se namáhala s tím košem nazpátek, že to byl pouze sen a ten sen prchl v širou dál.
"Zapomeňte," chtěl jí říci, "na doby naší lásky, neb nesmělo to být."
Na rozkaz těch pánů musel demonstrovat, jak jí sevřel hrdlo.
Slyší, jak se zachychtla: "Ou! Ty mě škrtíš!"
A pak jí klekl na prsa a svíral hrdlo stále silněji. Ona zmodrala v tváři, tělo se prohnulo jako luk a pak kleslo. Údy se natáhly.
Vypravuje, jak jí chtěl prohledávat kapsy, ale seznal, že nemá kapes. Z kabelky vyňal její měsíční mzdu, přepočítal peníze strčil je do kapsy.
Bylo mu vysvětliti, proč jí rozbil kladívkem hlavu, když už byla mrtva. Nevěděl, že je mrtvá, a ulekl se klokotavého zvuku, který unikl té osobě z hrdla.
Musí těm pánům ukázat, jak rozbíjel kladívkem lebku. Dělá, jako by bušil kladívkem do hlavy té slečny. I zdá se mu, jako by ucítil odporný, nasládlý zápach karbidu a v plápolu acetylenové lampy uviděl pouťového prodavače, jak rozbíjí kladívkem kokosový ořech.
(Hlava čtrnáctá, str. 199-201)