Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Pro dětské duše dospělých a tázavé oči dětí
• Doc. PhDr. Karel Říha, SJ byl český katolický kněz, jezuita a filosof

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydala Matice cyrilometodějská, s. r. o. v Olomouci roku 1994. Ilustrovala Vladimíra Stratilová. Počet stran: 58.

Z ÚVODU:

Každá dobrá pohádka má pravdivé jádro. Ba některá pravda se nedá říci nežli v pohádce.
Dospělí ji někdy záměrně hledají, ale jen děti ji bezprostředně prožívají.
Kam se však podělo naše dětství? Přece se nemohlo ztratit.
Je stále přítomné, a stále nehotové: klade otázky, nedává odpovědi.
Tyto pohádky hledají stopy, jež naznačují směr.
Více od nich nežádejte, více vám dát nemohou, mizí v bezcestnu, cíle nedosahují.
Budete-li však v nich pokračovat, svým životem je rozvíjet, můžete doufat, že Pán vám zjeví Pravdu, krásnější než všechny pohádky.

OBSAH:

Pohádka o měsíčkovi

Lidem se zdá, že měsíc je tak trochu šibal a že ze svého místa by chtěl vzbudit všechno k životu, avšak bloudí mezi hvězdami a své světlo sype dolů na ztichlou krajinu. Tak rád by se potěšil s květinami, ale jemu blízké jsou jen cizokrajné orchideje a noční motýli, sem tam přelétne sova a netopýři rozčeří vzduch a honí noční hmyz. Měsíček však zůstává stále sám a je velmi nešťastný, to proto, že svůj nejlíbeznější sen zapomněl. A byl to právě takový sen, který byl klíčem ke všem jeho snům. Od té doby bloudí nocí a neustále jej hledá. Měsíček roste a čerpá svou sílu ze slunce, a když dojde k úplňku, střásá své sny na zemi. A když putuje spolu se sluncem po obloze, vidí krásu květin, širé dálky, lesy, louky, pole, hory jezera a moře a vše krásné, co země má, nerad by jim uškodil svým dotekem. Vegetaci nelze zastavit v čase. A měsíček je smutný, protože ví, že to všechno nemůže být pravý význam a smysl všeho. Pravda se zjevuje jen ve snu v básni nebo v modlitbě. A on tu pravdu věděl, ale svůj sen zapomněl. A tak se tento noční poutník dotýká čela spících lidí a budí je ze snů, které jsou však těžké, plné úzkostí a starostí, a když se proberou, jen se otočí a hned zase usnou. Takoví jsou dospělí. A s poslední nadějí se měsíček obrací k dětem, doufaje, že znají jeho sen, protože andělé v noci k dětem přicházejí a utěšují je ve spánku. A až i vás jednou měsíček probudí ze spánku, pomozte mu najít jeho sen, tedy pokud jste si zachovali něco ze svých dětských snů...

Pohádka pro malé a velké děti

Byli dva bratři - dvojčata, od sebe téměř nerozpoznatelní. Když byli jako skauti na letním táboře, poznali je vždy podle jejich rozličného chování - jeden neustále hleděl do dálky, jako by chtěl uhádnout, co se děje za obzorem; druhý, který byl mladší, rád pozoroval život drobných bytůstek v trávě, pod kameny anebo v tekoucí vodě.
Jednou oba zabloudili v lese, a když z houští vysvobodili plačící vílu/žínku, ta jim splnila jejich přání. Starší si přál být tak veliký, aby mohl jedním krokem stanout na nejvzdálenějším obzoru a pak ještě dále; to proto, aby mohl procestovat celý svět. I stalo se, malý skaut vyrostl nad stromy a hned se vydal na cesty.
Mladší bratr chtěl být naopak tak malinký, aby se skryl v trávě a měl účast na životě těch tvorů, které tak rád pozoroval. I stalo se a malý skaut se zmenšil tak, že stébla trávy byla jako stromy v lese. Ani jeden z bratrů však v nabyté výhodě nenašel to, co chtěl objevit. Velikého bratra fascinovaly pouze osvětlená okna lidských příbytků, zde si představoval touhy, vášně, starosti a bolesti i radosti prostých lidí, ale přiblížit se jim nedovedl, protože byl tak veliký. Malý bratr zase nemohl najít odpovědi na otázky, jež by mu Příroda zodpověděla, natož aby jej pochopila. Nedovedla totiž říkat "já", nevěděla nic o smrti. Tu zjistil tento malý človíček, že je sice i on součástí přírody, ale že v ní nemůže nalézt uspokojení.
Když večer přecházel v noc, setkali se oba bratři na mýtině, kde dříve potkali vílu, ta jim však nepomohla zbavit se jejich přání, ale poslala je zpět k lidem. Neboť naslouchat se dá jen srdcem a na některé otázky může dát odpověď jen hlas srdce. Víla však srdce neměla a nedovedla se modlit, proto ono poslání.
V táboře zní budíček a dva bratři poslouchají slova vedoucího, jenž se modlí: "Nepotřebujeme nic více, než přeměnit v modlitbu to, čeho je celá příroda a pro co ona nemá slov. Jen lidé nedovedou unést břemeno, kterým si jsou sami sobě."

Stavění betléma

Chlapec přisluhuje umělci, který staví scenérii betléma. Po dostavění dřevěné konstrukce již jeho pomoci není třeba, a proto chlapec přemítá o věcech, které se udály v této krajině betlémské. Vidí, jak se rýsuje jeskyně, kde se uchylují pastýři se svými stády před nepohodou. Ta jeskyně je zajímavá a chlapec ji touží prozkoumávat: vchod je malý a prostor dovnitř se rozšiřuje - je to mistrovské dílo. Všechny stěny jsou černě začazené; někdo zde pálil oheň. Zanedlouho odtud bude vycházet záře, až Maria vyjde zevnitř, aby položila do žlabu pod přístřeškem Dítě - dar nebes a plod země. Tam je lidé dobré vůle budou vidět a budou se mu klanět.
Umělec staví také orientální město stojící v náhorní planině, v ulicích jsou světla lamp, všude samé věžičky, arkýře a balkóny, nechybí ani spousta zaparkovaných aut. Teď je noc a není tu bezpečno, přesto po ulicích bloudí Maria a Josef. Malíř přistavil pozadí, v němž je noční obloha. Vše je již hotovo a připraveno, ale dva svatí poutníci nepřicházejí - Josef snad ještě se zbytkem naděje někde buší na okovaná vrata a dožaduje se přístřeší. V tuto chvíli chlapec přemýšlí o tom, proč se Syn Boží narodil v chudé stáji za Betlémem. Podle Rilkeho "Chudoba má velkou záři zevnitř." Příroda je čistá a nevinná, jen hvězdy zjevují Boží myšlenky. Bůh to místo narození vybral velice moudře, nalézají jej totiž všichni - lid, andělé i králové... Avšak stáj je stále prázdná, co by se stalo, kdyby Bůh nepřišel?
"Pane, ukaž nám svou tvář a budeme spaseni!"
Vtom se chlapec probouzí a vidí, že promeškal největší událost svého života, okamžik, kdy Maria vyšla z rozpuklé skály a kladla do jeslí Dar nebes a plod země. Ježíšek žehná všem, Josef klečí a Maria se modlí, pastýři přinášejí dary a betlémská hvězda svítí na obloze. Jen ve městě zhasla poslední světla a svatí králové bloudí kdesi za obzorem...

Muž bez tváře

Je to už velmi dávno, co žil v Olomouci Mistr, jenž ovládal všechna umění. Sami šlechtici a biskupové jej zvali, aby jim zhotovil podobizny. Byl malířem v klášterech, sálech a knihovnách, dokonce měl zhotovit kašnu, jež by se vyrovnala římským vzorům. Mistr pracoval bez oddechu a byl zahrnut mnoha poctami. Jedno však mu nedalo spát: chtěl vytvořit sochu ukřižovaného Krista v životní podobě tak, aby ke každému, kdo se na ni podívá, promluvila. Mnoho let chodil Mistr po ulicích, krčmách, chrámech a hledal mezi žebráky, starci a ztroskotanci, avšak tvář Kristovu v žádném z nich neobjevil. Když dělal pokusně sádrové modely, kdyby náhodou trefil tu pravou tvář, vše dopadlo nakonec tak, že tyto podobizny s hněvem rozbil. Byl na sebe roztrpčený a na všechny zanevřel. Pravil: "Nepodaří-li se mi toto dílo, pak jsem nadarmo žil!"
Nakonec se ocitl v temnu a cítil, že se něco děje. Té noci plakal a plakal sám nad sebou, nad svým marným a neplodným životem. Ve snu se mu zjevovaly různé obrazy utrpení a slyšel nářek, který dnem i nocí stoupá ze zmučeného stvoření jako žaloba proti Stvořiteli. Byl to nářek psa, dítěte, byl to nářek Krista, který k Otci volal z kříže, než zemřel: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"
Bylo to vše v jednom. Jako by to byl nářek země, která jinak němá povstává v protestu proti nebi. A v tom nářku byl i jeho - Mistrův hlas - najednou se stal hlasem v hlasu, nářkem v nářku. Učinil krok do světa, přestal se vzpírat a hned by na sebe dovedl přijmout cizí bolest. V tomto rozhodnutí nalezl nepohnutý pokoj. Tímto okamžikem přestal pociťovat těžkost svého těla, vše jako by jím prostupovalo, vše byla jediná živá Přítomnost, byl to On - Kristus. Opuštění od Boha najednou dávalo nový smysl - odevzdání se do Jeho milostiplné náruče. Konečně to pochopil: On byl člověk bez tváře, ochotný přijmout podobu každého člověka. Po probuzení jasně věděl tento Mistr, že jeho svatou povinností je dát Muži bez tváře tvář; a dal mu tvář svoji.
Když bylo dílo hotovo, mohli v něm lidé obdivovat a nalézat svou vlastní tvář, nikoliv strnulou masku pozemských tvarů. Toto byla zář Boží dobroty, touto tichou řečí mluvil Spasitel.
A Mistr? Ten již hleděl jen do tváře Kristovy. Nalézal ji nyní všude tam, kde ji předtím hledal a nyní na ni hledí ve věčnosti. Jeho dílo se však ztratilo, nenesete jej ve svém srdci právě vy?

Legenda velkopáteční

Krátce po stvoření byl tento svět mladý a nevinný. Když však první lidé zhřešili, celá příroda se postavila proti nim a její síly se dostaly do rozporu mezi sebou. Největší moci se domohlo Slunce, nechalo se dokonce uctívat jako božstvo, vše určovalo ono - den i noc, vše uspořádalo podle směru i délky stínu a podle tohoto vypočítávalo velikost i sklon a vzájemný pohyb předmětů v prostoru i času. Díky stínu každá bytost a věc ukazuje dvojí tvář. Tuto dvojí podobu skutečnosti přijali lidé také do svých srdcí, do svého nitra, tím se jejich vlastnosti staly těžce dvojznačné - dobré i špatné navzájem. Každý si byl však vědom jen té své lepší stránky a nevnímal svůj stín, tak se svět stal průzračný a člověk ovladatelný, protože vše bylo dáno stínem. Slunce však od jisté doby zneklidnělo.
V galilejské zemi se objevil člověk, jehož jednání bylo nevypočitatelné, neplatil pro něj tento zákon daný Sluncem. Byl velmi citlivý, a to u Slunce vyvolalo velký odpor a pohrdání. Dojímaly ho květy a hvězdy a věnoval se dětem, měl zvláštní energii, když šlo o cosi, co nazýval "vůle nebeského Otce." Jeho myšlení mělo básnický vzlet a praktické zaměření. Byl ochoten sloužit do krajnosti a byl nadlidsky sebevědomý, získával si lidi dobrotivým kouzlem a naopak je ztrácel, když lpěl na své nauce. Slunce s napětím sledovalo každý krok tohoto člověka, protože se vymykalo jeho vládě.
Na hoře Proměnění bylo Slunce přítomno jeho záře a bylo bezmocné a zahanbené. Nyní Slunce nemělo klidu, neboť mělo konkurenci na zemi. Když byl ten člověk ukřižován, Slunce bodlo u srdce, že nikdy nebyl pod jeho vládou a že byl přitahován mnohem větším a silnějším světlem, které však bylo skryté. Nic nešlo podle řádu Slunce až na konec tohoto člověka, který se vyvíjel přesně podle zákonů světla a stínu. Koncem byl totiž kříž. Slunce bedlivě pozorovalo onu hrůznou scenérii na Kalvárii, a když od dřeva kříže ubíhal dlouhý stín po svahu pahorku a dále do nedohledna, řeklo si Slunce: "A přeci jen je podroben mé vládě!"
Ale mýlilo se. Ten zmučený člověk najednou řekl: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."
Když to Slunce slyšelo, bodlo jej u srdce a cítilo náhle takovou touhu, přitažlivost tohoto světla, které bylo skryté a přece silnější. V srdci Slunce se odehrával vnitřní zápas, zoufalý odpor, boj. Nakonec se svému nepříteli poklonilo a přijalo úděl smrti, a to byl konec božského Slunce. Země se ocitla v temnotě, vše se hýbalo a už neplatily zákony jako dřív, hroby se otevíraly. Když to vojáci viděli, říkali: "To byl skutečně Boží syn."
Následující den, kdy byla sobota, Slunce nevylezlo zpoza mraků a plakalo. Když nastala neděle, vše vypadalo jako při stvoření světa, vše bylo mladé a hezké.
A Slunce? Už nechtělo panovat, protože Světlo velikonoc naplnilo prostor pod nebem. Také lidé, kteří mají srdce čisté, mají svůj stín, ale pokoušejí se jej překročit. Vlastní silou to však nelze dokázat. Musí přijít pravé Slunce = Kristus, který pronikne jejich srdce a promění jej.

Pohádka pro dospělé

Tato pohádka nám ve svém úvodu vypráví příběh Juliuse Zeyera: Radúz a Mahulena.
Mahulena coby strom přinášela Radúzovi úlevu a povznesení se nad všechno utrpení, kterým procházel. A tu ho něco vedlo k oslovení jeho milé: Mahuleno! To zlomilo kletbu zlé čarodějnice, která milence očarovala, a tak od sebe oddělila. A jak to v pohádkách chodí: dobro zvítězilo nad zlem. Byla to jen pohádka, ale i v těch bývá kus vědění, kus skutečnosti, tzv. pravdivé jádro.
I my býváme neklidní jako Radúz, cítíme neštěstí a nenaplnění našeho života. Zapomněli jsme jméno své První lásky. A tuto lásku jsme prožili, ještě než jsme dospěli, a proto v nás zanechala hlubokou stopu. Za vším dobrým cítíme jakýsi Zdroj až Osobu, která nás volá, a jsme tak přemoženi Láskou. Této Lásce jsme se odevzdali a necháme se jí vést. "Přísahali jsme na prapor, i když jsme nevěděli, pod jakým králem budeme sloužit."
A tak náš život dostal hlubokou dimenzi, vnímáme v něm mravní závaznost. Odtud totiž svítí světlo, které svítí do nejhlubších hlubin a událostí našeho života. Ale my se stáváme nevěrnými a zapomínáme.
Skutečnost je vzácnější než pohádka. Bůh nás hledá. Jemnými doteky nás chce vytrhnout z našeho zapomenutí. Volá nás do domova našeho dětství. To všechno se nám ztratilo naší ctižádostí a lnutím k tomuto světu. Musíme se tedy navrátit ke své První lásce! Potřebujeme se najít, najít sebe sama v oddanosti Tomu, po němž volá naše celá duše, celá bytost. A když v něm spočineme, On nás obdaří bohatstvím svého života.

"Žena oděná sluncem"

Pohádka o království, kde moc nesvítilo slunce, bylo neustále zataženo, vše živořilo. Všichni si na to už zvykli a natolik otupěli, takže to ani nevnímali.
Když ale slunce pořádně zasvítilo, všichni najednou ožili a s údivem hleděli ke slunci a chtěli jej napodobit. Jakmile se však podívali na zem, viděli, že každá věc i tvor/člověk má svůj stín, svou stinnou stránku. Chtěli proto překročit svůj vlastní stín, ale to již slunce zase zašlo za mraky a oni byli opět lhostejní.
Vlastní silou a ve vnějším světě to prostě nelze. Ale člověk má i vnitřní svět a v tom působí zázračné síly: city, vášně, touhy, naděje, zklamání, důvěra, oddanost a odvaha. Tento vnitřní svět má také své slunce a tím je Bůh. A tak člověk je nedokonalý a poznamenaný stínem, který vždy nahlodává to dobré. Jedině Bůh je světlo a v něm není žádná temnota, u něj nedochází ke změnám ani k zatměním. Kdybychom chtěli být celí světlí, museli bychom vyjít ze sebe a zcela se oddat Bohu. Tento sen lidstva se stal skutečností. A stalo se to v Nazaretě v Galileji v roce 0. Tu přichází k panně jménem Maria anděl a oznamuje jí, že počne a porodí syna, syna Božího. A co mu na to ta mladá dívka řekla? "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova."
Tím slovem Maria souhlasila, aby se stala Matkou Boží, aby zrodila světu Boha. Nenabídla jen tak něco... Nabídla sebe samu s tělem i duší. Vešla v Boha a Bůh ji přijal. Stala se celá světlá a nezůstal v ní žádný stín. Maria žila více v Bohu nežli v tomto světě. Její srdce přebývalo tam, kde byl její poklad. Musela pro to ale hodně trpět. Proto když nadešla její chvíle, Bůh ji přijal s duší i tělem do nebeské blaženosti. A my k ní voláme z tohoto údolí stínů a smrti v slzách, k "Ženě oděné sluncem." A v ní také vidíme svůj vzor a ideál k překročení vlastního stínu.