Karel Václav Rais vydal v roce 1895 úspěšnou knihu
Pantáta Bezoušek, ve které 70letý vdovec odjíždí z venkova na dva týdny vlakem poprvé v životě do Prahy, aby tam pobyl v rodině svého syna JUDr. Josefa Bezouška, jenž se stal pražským renomovaným advokátem.
Již při první večeři s rodinou nám Rais naznačuje, že mezi otcem a synem, který venkov vyměnil za intelektuální práci a život ve městě, se rozprostřela nepřeklenutelná propast. Pantáta popisuje, že obvykle nepije ani pivo, natož kořalku, jen vodu:
"Při práci na poli jsme už měli známé studánky, k těm jsme si doskočili, lehli na zem a pili zrovna z plného." Jeho syn to však komentuje:
"Taky jsem to dělal - dnes bych toho již nedovedl. Ta podhradská byla vyzděná a po stěnách v ní svítily duhové kapky, jako by byla drahými kameny vykládána - ale žáby v ní byly," smál se doktor. Tento malý a zdánlivě bezvýznamný útržek rozhovorů je možno chápat jako symbolické vyjádření Raisova záměru ukázat rozpor mezi dvěma generacemi. Jeho syn by se již "nenapil" ze stejného zdroje (poznání), již vyrazil jiným vlastním směrem.
Na vyprávění je možno pohlížet z několika aspektů, ten hlavní a nejvýraznější pohled, který se nám na povrchu příběhu hned nabízí, je zábavný, komediální. Vždyť i dnes je téma "venkovského balíka", který se v době politických či ekonomických změn ve společnosti všemu diví a věci komentuje s upřímností malého dítěte, čtenářsky respektive i divácky velmi vděčné.
A tak slyšíme poznámky o kavárnách:
"Jsou ti Pražáci blázni, oni chodí jíst kafe jinam..." O Praze:
"To je lidstva, kde se toho jen bere! Divím se, že je tak těší tady jen tak brousit; že by žádný neměl co dělat, skoro bych ani nevěřil!... No, je to spoušť, člověk se dívá omámen - to je kamene, to je kamene a trvalo ono léta, než to všecko bylo vystavěno... Inu, inu je to dálka, člověk vidí, že je v Praze. Ty haluzny kolem! To v tom jsou lidé zrovna u nebe, já bych tomu nezvyk. Naše chalupy jsou budky proti tomu, ale pěkně krásně se v nich zůstává." Chování paní domácí očastuje:
"Dáma! Inu, po té chodbě šustí a divže hvězdy nezobe..." Pantáta se podivuje vybavení synova bytu, do koberců by se málem zamotal a spadl, jídlo je pro něho neobvykle syté a luxusní. Úsměvná je jeho reakce na vynález fotografie, když spatří fotku své nebožky:
"Co jen ti lidé už dovedou - mámo, mámo, kdyby ses viděla! Jak živá tu je, jen promluvit!" Často ne ve zlém srovnává, jak to chodí skromně a šetrněji na venkově, kde je patrná přímá souvislost mezi práci a chlebem, a co se děje teď v rodině syna.
Jako penzista pantáta Bezoušek přirozeně hledá v rodině syna své uplatnění, svou užitečnost a záhy začíná "expandovat", třeba na úkor služebné, která práci jako je čištění bot či běhání po krámech považovala za svou. Bezoušek se v obchodech snaží navázat osobnější vztahy, než na jaké jsou v Praze pravděpodobně zvyklí.
Pantáta Bezoušek se snaží až s určitým spasitelským postojem příznivě zasahovat do osudů lidí a skutečně se mu to daří. Odpovídá to tomu, co se očekávalo od otcovské autority, od muže hospodáře, který byl skutečně za život své rodiny zodpovědný. Poněkud naivně působí ale jeho snaha přesvědčit v čekárně před advokátní kanceláří člověka, jenž se rozhodl přít se se svým sousedem, aby se vrátil domů a "nevyhazoval peníze". Jako by si pantáta neuvědomoval, že tím odloudí synovi klienta, že úkolem advokáta není ani tak přimět občany, aby své spory urovnávali kompromisy či jinak bratrsky bez pomoci právníků a soudů, ale spory ve prospěch svých klientů vyhrávat a koneckonců na konfliktech lidí vydělávat nemalé peníze. Pantáta se ptá syna, zda mu lidé chodí, zda je vše v pořádku, neboť
"každý advokát je tak trochu zlodějíček..." V tomto smyslu také došlo s nástupem kapitalismu k určitým hodnotovým posunům mezi dvěma generacemi. V okamžiku, kdy se pantáta z dopisu dovídá, že pole jeho hospodářství bylo přeměřeno geometry a zmenšeno o tři brázdy, syn právník mu dává zajímavou radu:
"Tady je nejmoudřejší jednati zcela jednoduše - mezník z pole vyhodit!"
Jestliže na venkově u pantáty je používán "zdravý selský" rozum, ona schopnost pohotově reagovat na situace a přijímat určitá rozhodnutí zejména v souvislosti se zemědělským cyklem, u jeho syna se ustálil jiný životní způsob, při němž se nehledí už jen na obživu, ale také na životní "styl", do něhož ho tlačí městská společnost, konkrétně od advokáta se navíc už očekává, že bude mít alespoň jednu služku, nosit vousy a "skla se zlatými obrubami", že se občas objeví v nóbl restauraci nebo na divadelním představení. Malou váhu má tu pak rada pantáty, jehož zájem o náklady v synově domácnosti může připomínat auditora:
"...hospodář má mít oči všude. A šetřiti se musí na všech stranách, jináč - zle!"
Prostředí Prahy není pantátovi přirozené třeba v tom, že se lidé z jednoho činžovního domu ani neznají a často se stěhují.
"Bože, bože a nenapadne jim, že potom ty jejich děti nemají nikde opravdu doma, a když přijdou do světa, nevědí ani, na který koutek vzpomínat." Jeho duši schází pole a louky, horizont krajiny, jeho oku neunikne, že park je umělá příroda, že petrklíče tam nevyrostly samy od sebe, ale že je zasadila ruka zahradníkova. Pantáta Bezoušek si nikdy ani nezvykl na svůj pokoj v bytě syna:
"Zdálo se mu, že je zde zavřen jako pták v kleci a že by marně křičel. Smutno tu bylo, ani vítr nezahučel, ani kohoutek se neozval - u nich doma po celé vesnici zpívali."
Přestože tedy pantáta Bezoušek se v Praze úplně nevzhlédl, to město se mu "líbí, i nelíbí" a jednoduše nerozumí životnímu stylu většího výdělku a větších výdajů a jednoznačně u něho vítězí životní způsob a hodnoty sedláka, Rais ho nestaví do opozice vůči synovi a jeho světu, ani ze syna nedělá cynika vůči otcovu sedláctví. Nejspíš je to tím, že v opozici se ani ocitnout nemůže, neboť pantáta Bezoušek sám je svým způsobem konstruktérem onoho "nového životního způsobu", také on je za něj zcela jasně zodpovědný, a sice coby rodič, nebo to nebyl nikdo jiný, než on, kdo se obětoval, kdo dřel, aby mohl financovat jeho studie, aby se jeho syn měl "lépe", aby se z něho stál "pán". (Jindřich Šimon Baar ve svém
Janu Cimburovi však jde o krok dál k fundamentálnímu sedláctví a otevřeně odmítá vzdělávání nejstarších synků a domnívá se, že sedlák by měl poslat toho hloupějšího, "ať za něj myslí předpisy" a chytrého se "zdravým selským" si nechat.) Sice se tak stalo, ale v konečném důsledku za cenu určitého odcizení, deformace vztahů mezi otcem a synem, za cenu, že vlastní vnoučata viděl, až když jim byly 6 a 4 roky, za onu cenu, kdy se jeho životní hodnoty začaly zřetelně ocitat v konfliktu s hodnotami nové buržoazní třídy, do které byl jeho syn s jeho vlastní pomocí pantáty i matky katapultován. "Můj život, je můj vzkaz", řekl Gándhí a i zde můžeme přemítat na tím, zda pantátova zcela lidsky pochopitelná oběť (příklad jeho vlastního života) nenarušil jeho vztahy se synem a neuvedl je do nerovnováhy, neboť kvůli této oběti by se mohl pantáta cítit být vždy nad synem morálně nadřazený. Svým obětováním se mohl dát synovi (bez ohledu na synovu vlastní píli) signál, že život bývá dřina, anebo naopak - že do budoucna budou na nás dřít ostatní lidé...
