Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze roku 1959. Výbor připravil a doslov napsal Josef Štefánek, text k vydání připravil, ediční poznámkou a vysvětlivkami opatřil Ladislav Janský. Počet stran: 576.

OBSAH POVÍDEK:

Uvádím zde jen obsahy povídek Konec života, V tiché chalupě, Vnouče a Odstrčený. Ostatní povídky naleznete v Povídkách K. V. Raise.

Konec života
Starému Stříhavkovi nabídla jedna z jeho tří dcer, Málka, aby se k nim nastěhoval. Žena mu již zemřela a žil na malém výměnku u Tynysů, kterým prodal svoji chalupu. Stříhavkovi se nechtělo opustit místo, kde strávil celý život, ale Málčin bohatý manžel, Toník Morák, ho přemluvil. Nastěhoval se tedy k nim (a ještě k jejich dceři Báře, která tam žila se svou pětiletou Baruškou). Již první den poznal tvrdý a lakotný režim Morákových. Neměli žádné pracovníky, na hospodářství pracovali jen oni dva a Bára, která tím pádem neměla čas na dcerku. O tu se teď staral Stříhavka, jenž v noci spával v maličké a pěkně studené komůrce. Nechápal, proč jsou rodiče tak tvrdí na Báru a nechtějí ji provdat za otce Barušky, Václava Břízka. Sice není bohatý, ale mají se rádi, a to dokonce tak, že čekají druhé dítě. Když Stříhavka zjistil, že je Bára opět v očekávání, nemohl se na to již dívat a šel za Břízkem a dal mu peníze, které po Břízkových Morák vyžadoval za svatbu. Když ale Morák zjistil, že tchán nemá již žádné peníze, poslal psaní ostatním dvěma Stříhavkovým dcerám, ať si ho vezme zas některá k sobě. Lakotná Nanka nechtěla, ale nejchudší Katka si ho ráda vzala. Pomoc churavějícímu otci, který se u Moráků rozstonal, však již nedokázala a brzy zemřel.

V tiché chalupě
Toník Koutecký si přivezl domů svoji ženu, švadlenu Pavlu Pozdníků. Byla to velice hezká a pracovitá dívka. Sice do nového hospodářství mnoho peněz nepřinesla, ale měli se s Toníkem rádi a Pavla se převelice snažila, aby se starým Kouteckým odvděčila. Ti však na všem, co Pavla udělala, našli "mouchy", což Pavlu velice mrzelo. O hospodářství se starala velice pěkně, dřela, ani se nezastavila, a starým chtěla dopřát. Oni jí však každý den za něco hubovali. Když na ni zas starý Koutecký spílal, nevydržela to a odešla ke svým rodičům Pozdníkům. Cestou vysílená a nešťastná, porodila. Chlapeček byl však zesláblý jako ona a zemřel. Od té doby ani Pavlínka ani Toník ke starým Kouteckým nepřišli. Vyměnili si hospodářství s Toníkovou sestrou Kačkou a žili teď sami a šťastně, po dvou letech dokonce s dcerkou. Zato starým se teď s novým hospodářem dařilo zle. Nový hospodář si nedal totiž nic líbit, a jak špatně se staří chovali předtím k mladým, tak špatně se choval nový hospodář ke starým.

Vnouče
Starý Malivánek byl skoupý na slovo. Obě jeho dcery šly do světa, jedna ovšem ztropila ostudu tím, že si začala s pánem, vyhodili ji tedy a ona zanedlouho přivedla na svět chlapečka. V jeho prvních letech však zemřela. Stará Malivánková si chtěla vzít vnouče k sobě, ale starý Malivánek, starý bručoun, nechtěl. Až sousedé, kteří na něj naléhali, a vzpomínky v podobě psaní přiměli ho vzít si vnoučka Vášu k sobě...

Odstrčený
Škaloudovi měli tři dcery a jednoho syna. Dvě z dcer se po svatbě odstěhovaly ke svým mužům, kde hospodařily. Třetí a nejmladší ze všech dětí, Tonča, se provdala za Móra a spolu zůstali v hospodářství u Škaloudů. Tam zůstal i syn Antonín, jemuž říkali Mariján. Mariján byl již od dětství špatného fyzického vzhledu i duševního zdraví. Nikdy se tedy neoženil, ale doma zastal všechnu práci. Když v jeho čtyřiceti letech otec umíral, bylo mu líto, že Marijána neoženili a že byl odstrčený. Přitom tak tvrdě pracoval. Před smrtí mu otec řekl, jak ho má rád a aby si na něj vzpomněl vždy, když půjde do polí. Také mu určil pěkný výměnek. Žena mu pak slíbila, že se o něj postará. To taky po dvanáct let dělala. Po její smrti začaly všechny Marijánovy sestry chodit za ním, aby se mu vypovídaly, respektive si mu postěžovaly na lopotný život. Mariján v tom ale cítil, že ho mají rády a že za ním teď chodí místo za maminkou. I hospodářova Tonča mu teď s jídlem začala podstrojovat a byla na něj milejší. Chtěla od něj totiž plnou moc, aby za něj vyřídila pozůstalost po mamince, a co mu náleží, si nechala. Když Marijánovi hospodář připomněl, že má Mariján ještě u dvou sester peníze po otci, které by od nich měl žádat, kdyby třeba skonal, aby bylo na pohřeb, nejprve se urazil a přestal pracovat, ale pak si uvědomil, že je mu stále zima či horko, že je stále více shrbený, spát mu nejde a že možná smrt opravdu přichází. U sestry Manči však nepořídil. Pouze si postěžovala na těžký život a připomněla mu, že ho nikdo nemá rád. Druhá sestra, Kačka, si také postěžovala na trpký život, a tak jí ani o peníze neříkal. Cestou zpět se jen trápil, že je na světě sám a nikdo ho nemá rád. Nikdo kromě jeho hrdličky a kočky. Hrdličku teď ale omylem vypustil a nemohl ji už najít. Aby už měl od života pokoj, rozhodl se jít za maminkou a tatínkem a skočil do potoka...