Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• pro čtenáře od 11 let

K.V.Rais v povídkách realisticky popisuje bezútěšný, těžký, ale přece rázovitý život na vesnici i vztahy mezi lidmi, mnohdy velmi pokřivené.
Velký realista české literatury konce devatenáctého století je zastoupen v tomto výboru pro mládež samostatnými povídkami i úryvky z větších prací, ve kterých je pravdivě, realisticky zachycen život české vesnice za kapitalismu. Rais nám ukazuje tento život v nejrůznějších jeho projevech a na nejrůznějších hrdinech. Najdeme tu povídky o chudých dětech (Školáci; Když se připozdívá) i příběhy ze života starých venkovských lidí, jež po celoživotní lopotě čeká nejtrpčí osud výměnkářů (Do Prahy na pouť). Jinde spisovatel odhaluje rozpory, které vyvolává majetek na lidech sobě nejbližších - rodičích a dětech (Pes; Otcův hřích), ukazuje nenávist, kterou v sobě živí venkovští dříči proti těm, kdož se - podle jejich soudu - ve městě při řemesle nebo v kancelářském prachu povalují a lenoší (Po letech doma), vypráví o obtížích, s nimiž dříve vesnické děti zápasily o vzdělání (Z vlasařských pamětí), ale nezapomíná ani na pokrokové proudy, objevující se v českém venkovském lidu (Pro číslo; Cesta do Borové).

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v Praze roku 1956 (2. rozšířené vydání). Výbor sestavila a poznámkami opatřila Jana Štefánková. Doslov napsal Josef Štěfánek. Ilustroval Mikoláš Aleš. Počet stran: 232.

OBSAH VÝBORU:

1. Pro číslo
2. Cesta do Borové
3. Z podhorských pamětí
4. Školáci
5. Do Prahy na pouť
6. V parnu
7. Otcův hřích
8. Z vlasařských pamětí
9. Matka a děti
10. Pes
11. Přišlo psaní
12. Po letech doma
13. Když se připozdívá

STRUČNÝ OBSAH POVÍDEK:

Pro číslo (ze sbírky Horské kořeny)

Ač bylo sněhu, že lidé raději zůstávali doma, krejčí Sejkora se vypravil v letním oblečení pro noviny. Čtení pro něj bylo vším a jeho žena ho za to, že ví tolik o světě, obdivovala. Ač chudý krejčí s pěti dětmi a spoustou práce, vždy si našel čas na četbu.

Cesta do Borové (výňatek z knihy Čtení o Karlu Havlíčkovi)

Tatínek vzal chlapce za odměnu do borovského kostelíka. Měli to pěkně daleko, cestou obdivovali tamní přírodu a otec vyprávěl synovi o všech vesničkách a městech, co viděli. Otec také synovi povídal cestou všechno, co věděl o Karlu Havlíčkovi. Oba k němu chovali úctu a obdiv.

Z podhorských pamětí (ze sbírky Potměchuť)

Jedná se o příběh, ve kterém četníci pátrali u lidí po Havlíčkových novinách a knihách, které matou lidem hlavy, ale lidé je měli dobře schované a drželi při sobě, nikdo nikoho neudal.

Školáci (ze sbírky Potměchuť)

Děj této povídky se odehrává v tuhé zimě, kdy se chudé vesnické děti brodily sněhem do školy, ale i si ve sněhu hrály a povídaly.

Do Prahy na pouť (ze sbírky Výminkáři)

Staré Pilařce přišlo psaní od syna, aby se za ním vypravila do Prahy na pouť. Byla velice šťastná, i tři zlaté měla na cestu, ale chtěla ještě s sebou upéci buchtu. Syn, u kterého žila na výměnku a u kterého pracovala, ji však nepůjčil peníze na to, aby mohla nakoupit suroviny na buchtu. Chtěl dokonce cestu matce vymluvit. Ta se však nedala. Další její dcera jí však také nepůjčila, ale zato jí alespoň dala kuře, sice s nechutí, ale dala. Až čeledín jí půjčil, a tak šťastná se vypravila s buchtou do Prahy, kde se o ni syn se svou nevěstou převelice pěkně starali. Zůstat tam však nechtěla, protože na ni doma čekala práce.

Příběh o tom, že staří pro své děti dělají první poslední, ale ti si toho neváží, považují to za samozřejmost a na rodičích škudlí a chtějí, aby pro ně jen pracovali.

V parnu (ze sbírky Mezi lidmi)

V Mendlíkových sadech seděl pod stromem vypravěč, když tu holčička Mendlíková přinesla staré Zezulce jídlo za to, že hlídá jejich sad. Ač měla Zezulka dvě dcery, které měly již rodiny, žádná z nich se jí neujala a Zezulka spávala v boudě v sadu. Po chvilce, co mluvila s vypravěčem, za ní přišla vnoučata a pak jejich otec. Dala jim všechno jídlo a sama jedla padané ovoce ze sadu.

Otcův hřích (ze sbírky Mezi lidmi)

Vypravěč potkal v Praze Vince Šourka z rodného Lukavce. Stal se z něj bohatý pán oplývající šperky, doutníky a krásným oblečením. Dobře se prý vedlo i Vincovým sourozencům, ale žádný z nich se do rodné vesnice nechce kvůli otci vrátit. Matce pak posílají psaní i peníze. Byli ještě malí, když byl otec Šourek zatčen za krádež. Jednou totiž neodolal vzít si tam, kde bylo hodně, aby také měl něco pro své děti. Ty mu to však nikdy neodpustily. Vincenc se do Lukavce vypravil až na otcův pohřeb a chtěl si vzít matku do Prahy. Ta však nechtěla otce opustit ani po smrti.

Z vlasařských pamětí (ze sbírky Potměchuť)

Staré Pacačce z vesnice přišel dopis od syna z Prahy, že nemá peníze na závěrečné zkoušky studií. Když k ní tedy přišel vlasař s tím, že by odkoupil její krásné bílé a jemné vlasy, pro syna je obětovala.

Matka a děti (ze sbírky Výminkáři)

Stará Pařízková měla čtyři syny. Tři jí odešli do světa a u jednoho žila s manželem na výměnku. Syn hospodář byl však škudlil po otci. Toho si vzala Pařízková jen kvůli matce, ale byl to velký mrzout a nad všechny se povyšoval. Matce bylo smutno po dětech, co nevídala. Psala jim tedy dopisy, že by je ráda viděla a že se doma tuze trápí. Dvě z nich, které již měly rodiny, ji v dopise pouze osočily, že hospodáři dali nejvíc peněz. Když jim smutná odpověděla, že více jim dát nemůže, že sama nemá, již se od nich psaní nedočkala. Třetí, nejmladší syn, se oženil a chtěl po matce také peníze - tentokrát do začátku. Poté také nenapsal. Pařízková žila jen pro své děti, které jí ani na pohřeb nepřišly. Přišly až na pohřeb otci, protože tušily, že budou dědit...

Pes (ze sbírky Rodiče a děti)

Mladý Antonín Lubas se po deseti letech přišel podívat domů. Otec ani macecha ho už ani nepoznali a báli se, že si jde pro peníze nebo pro hospodářství. A on se šel za nimi jen podívat a potěšit se, ničeho od nich nežádal. Jediný, kdo ho poznal a kdo ho rád viděl, byl pes vořech. Když tedy Antonín druhý den řekl, že jde zas zpět domů a že od nich něco chce, zarazili se. On však chtěl jenom Voříška.

Přišlo psaní (ze sbírky Mezi lidmi)

Starému Jiřičkovi a jeho synu Vášovi, u něhož žil na výměnku, přišlo psaní od dalšího syna Lojzíka. Oženil se a žádá peníze do začátku, které mu Váša sliboval a které mu od otce náleží po matčině smrti, když i dalším dvěma dětem je dal. Všechny peníze však otec prohospodařil a nic neměl. Vášovi se také zrovna dobře nevedlo. Oba na ten dopis mysleli celý den a bylo jim to velice líto, že mu nemohli pomoci. Jejich ženy je přesvědčovaly, že pomoci nemají, a tak Váša napsal Lojzovi dopis, ať ničeho nežádá, a otec ho odnesl na poštu.

Po letech doma (ze sbírky Výminkáři)

Když za hospodářem přišel tatík Militký, že k nim má přijet nemocný syn Petr z Prahy, hospodář nebyl nadšený. Bál se, že si pražský pán jen vymýšlí, a myslil si, že je chce jen využít. To Petr tušil a mrzelo ho to. Ač nemocný až na smrt, hospodář k němu do výměnku ani nezašel, ani k němu nepustil děti, které by ho rády viděly. Nakonec ani na pohřeb nešel...

Když se připozdívá (ze sbírky Lopota)

Brzy ráno šel starý Lejhanec na náves, kde už na něj čekala děvčata i chlapci, které měl odvést do Vídně do učení či do služby. S nimi tam byly i rodiny, jež šly své děti a vnuky vyprovodit. Bylo slyšet mnoho pláče od dětí i dospělých, mnoho rad na cestu a mnoho poučení, jak se mají děti ve Vídni chovat. Doma by je rodiče neuživili a museli by žít ve velké chudobě a ve Vídni si snad přijdou k lepšímu.