Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Příběh dívky, která se nevrátila
• podle předmluvy je kniha vhodná i pro učitele základních škol, kteří ji mohou využívat při výuce dějin druhé světové války

Vyprávění o moravské židovské dívce Haně Bradyové, která byla zavražděna v Osvětimi pro svůj židovský původ.
V knížce se střídají kapitoly o šťastném dětství Hany a Jiřího Bradyových v Novém Městě na Moravě i o jejich deportaci do Terezína a Osvětimi s kapitolami o pátrání tokijského centra pro studium holocaustu po osudech majitelky dětského kufříku, který byl tokijskému centru zapůjčen z osvětimského muzea.
Publikace je provázena fotografiemi z tokijského centra a snímky z rodinného alba přeživšího Hanina bratra Jiřího.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Portál v Praze roku 2003 (1. vydání). Z anglického originálu Hana's Suitcase přeložila Dana Makovičková, úvod napsal Jiří Brady. Počet stran: 117. ISBN: 80-85608-70-7.

ÚVOD:

Knihu s podtitulem Příběh dívky, která se nevrátila jsem si přečetla proto, že hlavní postava celého příběhu bydlela prakticky kousek ode mne. Hana Bradyová, desetiletá židovská dívka, pocházela z Nového Města na Moravě. Zahynula v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim 28. října 1944.

OBSAH:

Příběh začíná u židovské rodiny Bradyových, kterou tvoří manželé Karel s Markétou a jejich dvě děti - Hana a Jiří. Nejprve si žijí relativně šťastně - rodiče vlastní obchod, děti chodí do školy, bruslí a hrají si venku. Jednoho dne se však vše změní - najednou je spousta věcí zakázána a ven mohou pouze se žlutou hvězdou na oblečení. Poté co jsou rodiče deportováni, zůstanou děti samy a musí se přestěhovat ke strýci Ludvíkovi. Ani zde nezůstanou na dlouho, přijde jim dopis, podle něhož se mají hlásit 14. května 1942 v deportačním centru Třebíč. Odtud jsou po několika dnech (Hana mezitím oslaví své jedenáctileté narozeniny) odvezeni do terezínského ghetta, kde je rozdělí. Zatímco Hana putuje do dětského domova L410, Jiří skončí v budově s označením L417. Jelikož Hana patřila mezi mladší děti, nesměla ze svého domova ven - zkoušela se tedy alespoň ptát starších dívek, jestli o jejím bratru něco neví. Nejvíce se spřátelila s dívkou z vedlejší palandy - s Ellou.

Hanin život v koncentračním táboře nebyl vůbec jednoduchý - trpěla hladem, zimou, nedostatkem soukromí a steskem po bratrovi. Prakticky jediným vytrhnutím z běžné rutiny byla práce na zahradě a tajné vyučovací hodiny v podkroví jejího domova. Právě z hodin kreslení se dochovaly některé obrázky, mezi nimi i Haniny malby. Někdy děti zachytávaly momentky z života v ghettu - čekání ve frontě na jídlo, zdi kolem ghetta, nemocné bité nacisty, ale povětšinou se alespoň skrze malbu snažily uniknout kruté realitě a zobrazovaly svou šťastnou minulost, své sny a představy.

Ve volných chvílích děti hrály hru, která se nazývala Šmelina. Vycházela ze hry Monopoly, kterou pro děti vymyslel inženýr Oswald Pock, jeden z deportovaných do Terezína. Při hře se mohli hráči dostat například na políčko odhmyzení a namísto hotelů budovali kumbály.

Jednoho dne nastala pro děti v ghettu velká změna - bylo vyhlášeno, že se mohou v mezích ghetta pohybovat až do osmi hodin večer. Hana té příležitosti hned využila a běžela hledat svého bratra, po němž se jí velice stýskalo a neustále na něj myslela - nakonec ho našla v jedné z koupelen, kde pracoval jako instalatér. Od té doby se scházeli častěji.

Do Terezína přijíždělo denně mnoho nových tváří, mezi kterými se děti snažily hledat svoje příbuzné a známé. Hana s Jiřím sice našli v táboře svou babičku, ale ta zanedlouho zemřela. Poté Hana zahlédla v houfu lidí svou vzdálenou bezdětnou příbuznou. Nejprve byla nadšená, že je jí někdo známý nablízku, ale když si uvědomila, že ji žena neustále pronásleduje, začala mít obavy. Ty se naplnily, když jí žena navrhla, aby jí říkala "maminko". Od té doby se s ní Hana již nikdy nesetkala.

Jelikož byl Terezín přeplněný, museli být někteří odvezeni do Osvětimi. Přijde řada i na Jiřího a o dva dny později (je 23. října) i na Hanu. Píše se rok 1944.

Když byla roku 1945 Osvětim osvobozena, vydal se sedmnáctiletý Jiří, jenž díky své houževnatosti a práci instalatéra nakonec přežil, zpět domů. Šel přímo do domu strýčka Ludvíka a tety Hedy. Prvotní nadšení ze znovu shledání vystřídalo zklamání, když se Jiří dozvěděl, že oba jeho rodiče zemřeli již v roce 1942. O Haně ale nikdo z nich nic nevěděl, a tak Jiří dále choval naději, že by se s ní někdy mohl setkat.

Po nějakém čase potkal v Praze na hlavní třídě mladou dívku Marii, která se s Hanou setkala v Terezíně. Jiří se toužil dozvědět, že jeho milovaná sestra ještě žije, ale namísto toho uslyšel, že zemřela v plynové komoře hned po svém příjezdu do Osvětimi.

Příběh malé Hanky zaujal ženu jménem Fumiko Išioka, zakladatelku tokijského centra pro studium holokaustu. Fumiko obdržela v roce 2000 z depozitářů koncentračních táborů malý kufřík, na jehož svrchní straně bylo napsáno Hanino jméno. Rozhodla se vydat po stopách majitelky kufříku a o rok později již vznikla v Japonsku putovní výstava s Haniným životním příběhem.

České vydání knihy je doplněno o předmluvu, kterou sepsal Jiří Brady, Hanin bratr.