Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze roku 1960 (3. vydání tamtéž). K vydání připravil, předmluvu, ediční poznámku a vysvětlení napsal Josef Špičák. Počet stran: 236.

ÚVODEM:

Jedná se o jeden z nejdramatičtějších ještědských románů této slavné ženské spisovatelky, která jej napsala ve vrcholném tvůrčím období svého života.

Je tomu již více než sto let, co vstoupily do české literatury velké románové skladby Světlé, označované právem jako její díla umělecky i ideově vrcholné: Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina, Nemodlenec a další. Tato díla byla již vyvolána i dobou a otázky, které v nich autorka řeší, byly dobové: revolta proti měšťácké konvenci, kritika zákonů soudobé společnosti, skeptické zkoumání otázek boha, náboženství a uspořádání světa, polemika s buržoazií a církevní dobovou otázkou - tyto otázky vyzněly jako pokyn dát se do boje za člověka nové doby a lepší, spravedlivější společnost.

OBSAH:

V tomto románu vykládá spisovatelka život na zcela nenáboženském, ale rozumovém základě a přitom zaujímá ostře kritický postoj k sociálním nespravedlnostem společnosti. Ve smýšlení a jednání ústřední hrdinky příběhu se proto nejvyšší měrou a snad i nejjasněji projevuje ideovost Karoliny Světlé. Básnická fantazie romanticky laděného motivu je tu kultivovaně zapracována spolu s výraznými ideovými prvky na svou dobu značně moderními. Kritika sociálních křivd, náboženská rovina textu, důraz na rozhodující silný intelekt, který je v rovnováze se skutečnou citovou hloubkou. Tím se tato venkovská hrdinka liší od ostatních jejích postav, že bojuje za konkrétní lidskou sociální spravedlnost. Za století svého působení na lidi neztratilo toto dílo napsané krásným jazykem svou kvalitu a právem patří do galerie nejlepších českých románů.

Frantina je (ostatně jako všechny hlavní ženské postavy románů a povídek Světlé) žena veskrze odlišná od běžného průměru. Byla vychována v samotě nedotčené přírody a vzdálena od společnosti ostatních lidí. Zachovala si tak svůj prostý rozum a cit pro spravedlnost. Je proto pobouřená (když jako dospělá přichází mezi ostatní do vesnice a stává se ženou mladého, ale nemocného statkáře Kvapila) tím, jak hrubě a nespravedlivě jedná vrchnostenské panstvo s těžce pracujícím, avšak neuvědomělým lidem. "Ráda bych přec věděla, kdo ty pány těmi pány udělal?"

Její odpor proti společnosti, v níž bohatý utiskuje chudého, je provázen odmítáním náboženských představ vesnického lidu, jak jej v něm záměrně pro své mocenské cíle vypěstovala církev. Když její přítel pacholek Bartolom (vypravěč příběhu) z jejího statku krotí její rozhořčení proti panstvu tím, že: "vrchnost je nad lidem od boha samého postavena," prudce jej odmítá, aby: "nesváděl vždycky na boha, co si tu lidé proti myslného ukutí." Proti všem náboženským představám se Frantina vždy ohrazuje logikou prostého rozumu: "Dělejte si se mnou, co chcete, v peklo vám věřit nebudu..."

Odpor Frantiny proti světu v té podobě, jak je nespravedlivě uspořádán, vede ji k činorodé práci ve prospěch ostatních (po smrti muže bere za něj funkci rychtáře vesnice). Nakonec se stává i vůdkyní zotročovaného lidu v jeho odporu proti světské i církevní vrchnosti. Nabádá lid k jednoduchosti a připomíná, že není rozdílu mezi pány a lidem, že "jen náhodou a násilím, se jim, pánům, dostala moc do rukou i panství."

Při návratu z jarmarku v Osečné, kde svým smělým vystoupením vymohla - alespoň pro ten den - lidu u panstva práva, pod vlivem svého milého z dětství, nyní pana Apolína, ze kterého se vyklubal vůdce lupičů a kterého v den svatební vlastní rukou zabila, utvrdí se v přesvědčení: "jen na lidu záleží, aby si od pánů pomohl." Obraz, jak by teď jaksepatří rychtařila, jak by lid vedla, "přestala panovat vůle pánů a milostivá jich libost, nýbrž rozum všech, pak by teprve nastal život radostný samého toho světa hodny; nezatoužil by člověk po nebi, poněvadž by ho poznal zde..."

Frantinina revoltující bojovnost Světlá výrazně dokresluje i na dramatickém konfliktu osobním: Frantina se setká s bývalým druhem z mládí, milovaným Apolínem. Pozná v něm však nepřítele lidu v roli vůdce loupežníků. A zde je postavena před rozpor mezi nejosobnějším, soukromým citem a mezi mravní povinnosti k celku. Nakonec staví šťastný život všech vysoko nad spokojenost soukromou, osobní, a stává se dokonce sama vykonavatelkou spravedlnosti proti muži, po kterém toužila a na nějž čekala celý život, když si sama připomínala, že "všichni lidé musí člověku platit, než z nich jediný."

A když se po dlouhé době vyznává svému dobrému příteli Bartolomovi ze své tragédie, a on označí její čin za vraždu, za hřích, odpovídá mu: "jen aby bylo řečeno po právu, štěstí moje sama jsem usmrtila, a to rukou tou, která nemohla mouše, ba ani bylině ublížit, i beze vší naděje, že štěstí zničí v nebi tím krásněji pro mne oživne, neb v nebe nevěřím."

A toto Frantinino přesvědčení je vlastní také autorce, která ji stvořila, byť na papíře. Frantina tedy jako typ hrdinky románů a povídek Karoliny Světlé stojí ideově nejvýše.