Enefa Podhajská žije v malé chaloupce na úpatí tajemné hory Ještěd jen se svým bratrem a moudrým dědečkem. Mezi svými vrstevníky je nazývána Kantůrčicí, protože se ve všech ohledech vymyká ostatním vesnickým dívkám. Je pracovitá ale nikdy ne unavená, už od mala umí báječně šít a svými výrobky zásobuje celé okolí. Je moudrá, po dědečkovi převzala rodinné řemeslo přírodního léčitelství a zaříkávání, je svéhlavá, pevná ve víře v Boha, nechodí na tancovačky a i přes svoji krásu kašle na všechny chlapce v okolí, protože duševně jí nesahají ani po kotníky. K dědečkovi jako ke studnici všeobecné moudrosti chodí přes rok mnoho sedláků na radu ohledně sklízení, úrody a hlavně počasí. Mezi takové patří také hospodářka Mrákotová, velmi bohatá ale hodná žena, která se s Enefou přátelí, protože mají mnoho společného. Enefa jako dítě ztratila oba rodiče, selka po smrti manžela syna, který byl odveden strýcem do Prahy a zde vychováván. Studoval a na matku si ani nevzpomněl. Když ji však pozval k promoci, matka jej přesvědčila, aby se za ní přijel na pár dní na venkov podívat. Přichystala mu pokoj se vším pražským vybavením a pohodlím, se kterým se musela Enefě hned pochlubit. Dívka přišla, aby Mrákotové donesla košile, které si u ní pro Otíka objednala, a když je ukládala do truhly, našla zde chlapcovu podobiznu a knihu s jeho verši. Okamžitě se do něj zamilovala a chovala k němu takovou úctu, že když jej po jeho příjezdu potkala nečekaně při procházce lesem, klaněla se mu málem k zemi. On při pohledu na ni nechápal, co se s ním děje. Tak ho očarovala svojí krásou a prostotou, že pak celý týden předstíral různé nemoci, jen aby za ním chodila, dívala se na něj a dotýkala se ho. Sblížili se... Časem se pan doktor vypracoval k tomu, že byl přijat i dědečkem, který mu z počátku nedůvěřoval. Tak mu bylo umožněno, aby svou milou vídal každý den. Ke konci jednoho takového dne se mu Enefa tak horoucně vyznala ze své nekonečné lásky, že zapomněl na Prahu, na své známé plné předsudků a výsměchu, který ho čekal a požádal ji o ruku. Doma ho však čekali dva jeho přátelé, kterým bylo divné, že tak dlouho zůstává na venkově a kteří se ho jali okamžitě zpovídat, co se děje. Styděl se za to, že miluje a koho miluje, snažil se zapírat, aby v jejich očích neztratil svou báječnou pověst, svou hrdost... Tak zapřel svou lásku v nejhorším slova smyslu a dívku, kterou tak ctil, označil za hloupou venkovanku. Její bratr Jeník, který na statku sloužil a dostal za úkol odnést pánům do pokoje víno, všechno slyšel. Doktora neměl od jejich prvního setkání v lásce a všechno Enefě a dědečkovi řekl. Na druhý den se Otík odhodlal dát všechno do pořádku, i když si byl vědom své chyby a beznadějnosti jeho situace. Bylo to však ještě horší než předpokládal. Dívka ležela na zemi světnice jako mrtvá, nechtěla nic slyšet a nenechala si nic namlouvat. Na oplátku tomu domýšlivci udělila takový zásah do jeho zhýčkaného ega, že se sebral a okamžitě odjel do Prahy. Tam dělal všechno na truc Enefě, protože si myslel, že se jí tak pomstí, vyrovná se její moudrosti a především jí ublíží. Chtěl se ženit a odříkal jednu nevěstu za druhou, ze své malichernosti chtěl být nejprve zemským radou, pak mravokárcem svých přátel. Trvalo to, ale přece jen mu došlo, že život co vede, nemá smysl. Vrátil se zpět k matce, doufaje, že mu dívka ihned všechno odpustí. Stará Mrákotová jej nadšeně přijala a on se neprodleně vrhl na hospodářství. Svědomitě se staral, aby se kantůrčici doneslo, jak je čestný, poctivý a se všemi dobře vychází. Když byl v horách už několik měsíců a stále neměl příležitost ji vidět, protože nechodila ani do kostela, vydal se pod záminkou lovu na Ještěd, kde stála modlitebna. Dívku tam našel, donutil ji, aby s ním komunikovala a vzájemně si vyčítali svá trápení. Zranil se střelou z pušky a nechtěl jí dovolit, aby mu ošetřila ránu. Vydal se po nebezpečné cestě dolů z hory a ona plna strachu o jeho život ho následovala. Skončila v jeho náruči.