Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

HLAVNÍ TÉMA:

Děj je rozdělen do osmi povídek, které se navzájem prolínají postavami i časem. V jedné povídce je postava dospělá, v jiné dítětem, přesto jde o toho samého člověka. Všechny příběhy se odehrávají ve vesnici Želary, kdesi v Beskydech v době první republiky. Každá povídka má svůj vlastní příběh a celkově zapadá do všech ostatních - vše se na konci propojí a vytvoří tak jednotný ucelený příběh plný různých lidských osudů. Nazvala bych to rámcem, podobně jako je psaná například Škvoreckého Prima sezóna - pod jedním tématem se odehrává více samostatných příběhů.

CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV:

Stalo se přesně to, čeho jsem se obávala, v knize bylo tolik postav, že nejsem schopná napsat smysluplnou charakteristiku asi ani jediné. Důležitou postavou pro mě byla například Lucka Vojičková - kořenářka, jakási místní čarodějnice, před kterou měli všichni obyvatelé Želar respekt, působila dojmem, že ví o všem, co se ve vesničce děje. Opravdu nejsem schopná popsat všechny postavy, ale na druhou stranu si myslím, že to není podstatné a ještě bych popsala asi tak deset stran jen samotnou charakteristikou postav.

"Přilož do kamen, podívám se, jestli se Jiřinka neprobudila." Honza shodil košili zvlhlou Ženinými slzami a do kamen přiložil chrastí. "Řekni mi to Honzo." Nezvedl k ní oči. "Miluju Hedviku Vlkošovou." Hedvika patří Jurovi Machalovi. Minuta má šedesát, neuvěřitelně dlouhých vteřin. Lucka vešla jako na zavolanou.
Jen v tomto krátkém úryvku je šest postav, to jen tak pro představu, jak to asi vypadá v celé knize.

OBSAH:

Jak už jsem psala, děj je rozdělen do jednotlivých povídek, nepřijde mi důležité popisovat, co se v jednotlivých povídkách událo, takže se zmíním jen o několika. První dvě povídky (Zrcadlo ve větru, Miniatura) pro mě byly příšerné, absolutně jsem nebyla schopná se orientovat, kdo je kdo, natož v jakém jsou spolu postavy vzájemném vztahu.
Třetí povídka Pravidla hry už byla trochu lepší, věnovala s především želarskému učiteli Zdenku Tkáčovi, který zde hledá klid a snaží se vzpamatovat z nepodařené lásky, na druhou stranu s dozvídáme o jeho nelehkém povolání učitele v místních podmínkách.
Čtvrtá povídka Jako modrásek se věnuje dívce Ženě, která má velmi špatné vztahy se svou rodinou, jež ji odjakživa šikanuje, protože je levačka a má vadu řeči - koktá. Žeňa touží po osamostatní a stane se z ní zručná švadlena. Od dětství touží vlastnit svou oblíbenou louku, což se jí nakonec podaří přes podmínku majitelů - musí se provdat za jejich zmrzačeného syna Rosťu. Přestože se Ženě podaří osamostatnit, rodiny se nezbaví a vztahy se vyostří na maximum, když se odmítne starat o svého dědečka, jenž ji celé dětství omezoval a týral.
Pátá povídka Mít bratra mě příliš nezaujala, ta šestá již více. Muž z mlhy je povídka o krásné Zuzaně Popelkové, jež má bohaté rodiče, kteří jí sehnali nápadníka. Ona ho samozřejmě nechce, ale chce chudého pomocníka ze statku, s čímž rodiče samozřejmě nesouhlasí. Zuzana se vzepře a odejde bez věna i majetku, ale je šťastná se svým milým. Toto rozhodnutí jí závidí sestra, která se sama rodičům vzepřít nedokázala. V této povídce byl klasický příběh, řekla bych už tak trochu klišé, tento scénář je oblíbený u mnoha autorů.
Sedmá povídka Rosnička mě opět příliš neuchvátila.
Poslední povídka Barborka pro milého je příběhem Lenky Lipkové, která má přítele Viléma; během Štědrého dne je v podstatě omylem znásilněná a otěhotní. Celé Želary si myslí, že dítě je Vilémovo, ale ten tomu nevěří. Pravdu se nikdy nedozví, zanedlouho totiž zemře na tuberkulózu. Lenka dítě porodí, ale zemře ještě týž den.

NEJSLABŠÍ A NEJSILNĚJŠÍ MÍSTO KNIHY:

Nazvat celou knihu jedním slabým místem si nedovolím, přesto k tomu nemám daleko. Prvních sedmdesát stran pro mě bylo utrpením, pokud bych si ji chtěla přečíst sama pro sebe, vzdám to po přečtení několika málo stran. Přesto by se zde dala najít světlejší místa, jak jsem psala u obsahu, zaujaly mě více asi tak dvě povídky. Zajímavé bylo využití staré spisovné češtiny, nářečí (duša moja...) nebo krátkých, útržkovitých vět. - "V duši prázdnota. Srdce bije tiše, skoro těžkopádně, na míle kolem je pusto a mrtvo." Zaujaly mě také zvláštní jména postav, ať už Žeňa, Floryšek, nebo Sefka. Také zde byly náboženské motivy - "Bůh vám odpustil, velebný pane," ujišťuje ho děcko. "Bůh ano, Blaženko. Ale klidu nabudeme až si odpustíme sami." Tisíckrát omilostněn spravedlností boží i lidskou, nesl pokorně kříž, který si sám vložil na bedra.

CITÁT Z KNIHY:

Želary, Želary, popelavé skály, bílýma rukama vlasy rozplétaly, ach, vlasy rozplétaly.
Želary, Želary, dvore osamělý, sestry moje bílé, bílé ruce měly, ach, bílé ruce měly. (str. 64)

Svírá Lucčinu paži, zítra tam bude mít modřinu, chroptí jí do obličeje, smýká jí, strhává jí z hlavy šátek, ale při jejím prvním zavzlyknutí mu ruce klesnou jako uťaté.
Lenka utíká do dědiny. A vítr, ta pohotová plačka jí sípavě skuhrá do zad.

VLASTNÍ NÁZOR:

Můj názor už je asi úplně jasný, číst Želary pro mě bylo za trest. Kniha je možná zajímavě psaná díky prolínání časových rovin a její zastánci by patrně našly dalších spoustu argumentů, proč se jim kniha líbila. Mně se nelíbila vůbec. Nebyla jsem schopná pamatovat si jména postav, natož v jaké povídce a v jaké souvislosti už se objevily. Každopádně jedno je mi jasné, tuto knihu už znovu číst rozhodně nebudu.