Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prvotina osmdesátileté autorky je mimořádným literárním objevem. Obsahuje ucelený cyklus povídek navzájem propojených jednotlivými postavami, jehož tématem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky. Autorčin popis těchto tvrdých, tragických osudů, pokřivených často velkou bídou a těsnými obzory malého světa, je krutě realistický a až mrazivě antisentimentální a současně poetický a plný pochopení a obdivu k lidské touze po svobodě, po nevědomém směřování k něčemu vyššímu, jež je jejím hrdinům vlastní.
Květa Legátová je pseudonymem autorky, která vystudovala fyziku a matematiku. Po krátkém válečném působení na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu, působila na jednotřídkách v zapadlých Beskydech. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Z této oblasti valašských i slováckých kopanic také čerpá náměty svých baladických povídek.
Kniha získala Státní cenu za literaturu 2002 a obsadila 2. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.

Želary - povídkový soubor donedávna zcela neznámé brněnské autorky píšící pod pseudonymem Květa Legátová.

Kniha je rozdělena na 8 kapitol, které probíhají paralelně a vzájemně se doplňují, až nakonec vytvoří obdivuhodnou skládanku lidských osudů.

1. kapitola začíná návratem Vojty Zálešáka z kriminálu do Želar. Poprvé se seznamujeme i se svéráznou kořenářkou Luckou Vojičkovou.

2. kapitola patří především Vratislavu Lipkovi. Ten se dostává do kláštera, protože jeho matka Lenka Lipková zemřela při porodu a strýc Michal, u kterého vyrůstal, ho bil. V klášteře se setkává se dvěma ženami, které znají Želary. První z nich - sestra Isabela – poznává v Lipkovi svého bratra Jana Šeldu. Jde proto za bratrem, aby se k malému Lipkovi přiznal, ale Šelda si nepamatuje na noc, kdy opilý znásilnil Lipkovu matku. Druhou ženou je sestra Andrea, ale její totožnost a životní příběh nám prozatím zůstává utajen. Lipka nakonec z kláštera utíká a při návratu už na něho v Želarech netrpělivě čeká malá Helenka Haláková. V této kapitole se objevuje také Joza – silný kovářský učen a ochránce chromé kovářovy dcery Madlenky (a také hrdina autorčiny druhé knihy Jozova Hanule).

3. kapitolu uvádí charakteristika místního učitele Zdenka Tkáče a popis jeho obtížného povolání v tak zapadlé vesničce.

4. kapitola je věnována Ženě, která od dětství trpěla komplexy kvůli tomu, že byla levák a koktala. V rodině ji neměl rád nikdo kromě sestry Cilky. Žeňa se chce co nejdřív osamostatnit, a tak jde na učení ke své tetě Andě a stane se z ní velmi zručná švadlena. Za ušetřené peníze si chce koupit louku, kterou miluje už od dětství a v touze po samostatnosti neodmítne ani podmínku majitelů louky, že si musí vzít jejich syna Rosťu, se kterým vyvdá i jeho dceru Jiřinku. Přesto, že už se osamostatnila, pořád mezi ní a její rodinou panují napjaté vztahy. Ty se vyhrotí ve chvíli, kdy odmítne vzít dědečka, který ji celé dětství terorizoval, k sobě a starat se o něj.

5. kapitola zachycuje Lipkův útěk z domova a jeho první setkání s Helenkou. Popisuje jejich čisté dětské přátelství a Helenčin pohled na svět plný fantazie. Tato kapitola končí tam, kde začíná 2. kapitola – posláním Lipky do kláštera.

V 6. kapitole je hlavním motivem láska, které nepřejí rodiče. Krásná Zuzanka Popelková, bohatá dcera ze statku, nemá nouzi o nápadníky. Rodiče jí vybrali manžela Adama, ale Zuzanka chce Marka Gorčíka. Rodiče jim odmítnout dát požehnání nejen kvůli tomu, že Marek je jen chudý pomocník na statku, ale také proto, že jsou evangelíci, zatímco Marek je katolík. Zuzanka odchází s Markem do Želar bez požehnání rodičů a bez věna. Zuzanka sice žije v chudobě, ale šťastná. Její štěstí jí závidí i její sestra Běta, která si sice žije v přepychu na statku, ale šťastná není. Také kdysi milovala, ale nikdy se neodvážila odporovat volbě rodičů. V závěru kapitoly chce Zuzanka říct Markovi, že s ním čeká dítě, ale Marka nachází mrtvého v lomu.

7. kapitola přestavuje Ing. Šeldu. Jeho manželka Aduše jednoho dne odešla a nechala Šeldovi dceru Lízu. Šelda odchodem své manželky nijak netrpěl - Aduše byla sice krásná, ale podváděla ho, kde mohla. Jako hospodyni k sobě vezme Pavlínu Lipkovou, kterou provází pověst běhny a vzpomínky na surového manžela Michala. Šelda Pavlínu miluje a chce si ji vzít, ale to Pavlína odmítá. O Vánocích Pavlína náhle zmizela a tuto záhadu začali vesničané spojovat s abatyší, která se v této době objevila v Želarech. (Pečlivému čtenáři neunikne, že sestra Andrea, se kterou se setkal malý Lipka v klášteře, není nikdo jiný než Pavlína.) Od té doby byly u Šeldů Vánoce spíše svátkem podivného smutku, než štěstí a radosti. O jedněch Vánocích se také udála podivná příhoda: Šelda odešel jako každé Vánoce do hospody a Líza se vydala za ním. Při návratu potkala u Lipků oslíka a ten s ní šel až k jejímu domu. Líza se rychle vrátila do své postele a ráno po probuzení uviděla na otcově tváři podivný šrám.

Závěrečná 8. kapitola doplňuje celou galerii postav o osud Lenky Lipkové, která žije u babičky a stýká se s Vilémem Svojsíkem. Jednoho Štědrého večera nalezne svého oslíka Baryho ubitého před domem. Stopy vedou k Šeldům a Lenka se po nich vydá. Zraní Šeldu obojkem od Baryho a Šelda, té noci silně opilý, uvidí v Lence svou ztracenou Pavlínu a znásilní ji. Zanedlouho se přijde na to, že je Lenka těhotná a celá vesnice věří, že otcem je Vilém. Ten však ví, že otcem není on, ale Lenka mu odmítá prozradit, čí dítě nosí. Nedlouho na to, se Vilémův stav velmi zhorší a brzy na to umírá na TBC. Lenka už mezitím porodila malého Vratislava a umřela ještě v den porodu.

VLASTNÍ NÁZOR:

Když se řeknou "Želary", každému se hned vybaví nedávno natočený film s Aňou Geislerovou v hlavní roli. I já jsem si tuto knihu vybrala, díky vrcholící "želarománii" - chtěla jsem přijít na to, proč takový povyk pro jeden film. Začala jsem číst Želary a zjistila, že s filmovými Želary má tato kniha společný opravdu jen název, že je mnohem lepší a kouzelnější!
V této knize jde velmi těžce popsat děj. Ten je totiž rozdělen do osmi kapitol, které na sebe nenavazují a probíhají spíše paralelně, zachycují tytéž osoby a události, ale pokaždé z jiného úhlu pohledu. Na začátku se před Vámi objeví jen mlhavé obrysy, ale postupně začínají mít příběhy jasnější kontury, až nakonec dostanete dokonalou mozaiku osudů, které do sebe najednou krásně zapadají. Květa Legátová nás zasvěcuje do složitého propletence osudů, aniž bychom měly pocit, že se nacházíme uprostřed překomplikované zápletky jakési laciné telenovely. Musím přiznat, že právě tímto pomalým skládáním detailů, postupným odkrýváním kousíčků pravd a náhle jakoby samozřejmým a jasným závěrem, mě tato kniha naprosto dostala.
Postupně se setkáváme s celou galerií postav, kterým brání ve štěstí různé předsudky nebo společenská nerovnost. Nejdůležitějším tématem Želar jsou tedy sociální otázky. Ženy jsou hrdinkami, které jsou svou odvahou a životní sílou rovnocenné svým mužským protějškům, i když jejich postavení ve společnosti je podřadné. Jasným příkladem je Žeňa, která se z pozice outsidera vypracovala na samostatnou a sebevědomou ženu, nebo Zuzanka, která se vzdala pohodlí domova a zajištěné budoucnosti kvůli své lásce. Její manželství s Markem trvalo sice jenom jeden rok – ale byl to jeden rok štěstí, který většina žen nezažije za celý svůj život. Takových postav s velmi silným životním příběhem je v celé knize mnohem víc a všechny do této knihy patří – nejen proto, že jsou vzájemně propojeny, ale také proto, že všechny působí opravdově. Snad je to způsobeno i částečnou autobiografičností. Většina děje se sice odehrává ve fiktivní vesnici Želary, ale ta je pravděpodobně inspirována Starým Hrozenkovem, kde Legátová strávila část svého života, a kde se mnohé z těchto příběhů mohly klidně odehrát.
Želary nejsou silné jen dějem, ale i zpracováním a jazykem. Poetický jazyk použitý při popisech romantické valašské krajiny silně kontrastuje s lidovou řečí vesničanů (především Lucky Vojičkové) a jejich drsným životem.
Dlouho jsem přemýšlela, co o této knize napsat, kde začít, co vynechat a na co určitě nezapomenout. Minimálně stejně dlouho mi trvalo samotné psaní, protože jsem pořád měla pocit, že jsem toho nenapsala dost a že nedokážu popsat, jak velký dojem ve mě tato kniha zanechala. Proto závěrem jen jedna věta – nemá cenu číst o této knize, ale rozhodně stojí za to si ji přečíst.

CITÁT Z KNIHY:

"Seděli u okna světnice a širá krajina jim vanula vstříc, ledy a skály, všechno bylo součástí domku po Markových tetách, i slunce, i jasné nebe, všechno tu zelo dokořán jako voňavý květ.
Bětka měla pocit, jako by mrzlo.
Vyzvala sestru, aby vyšly před dům, sedla si na lavici s proutěným opěradlem a nastavila prokřehlé tělo teplu.
Původně se chtěla pochlubit výčtem své výbavy, nyní jí připadají ty hromady, co tarasí její světničku, jako draze zaplacený brak. Po cestě domů ji bude provázet pocit, že o cosi přišla.
Zuzanka je totiž viditelně šťastná."