Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prostředí, v němž se tato velice podivná historka odehrává připomíná fašistický stát, kde občanská práva jsou zastřena závoji lží a vymyšlených obvinění. Určit přesnou dobu, v jaké se děj odvíjí je téměř nemožné. Autor použil popis prostředí i osob z doby počátku dvacátého století, ale to se překvapivě mísí s pasážemi cestování metrem a životem lidí na Měsíci. Fuks se snaží poukázat na genialitu lidí, jenž dokázali vytvořit betonové silnice, stavět domy, přežít ve vesmíru, avšak na druhou stranu je až groteskní, že si nedokáží poradit s vyhubením myší. Musím říct, že obsah knihy na mě působil velice zvláštním dojmem, nebyl vlastně ani nijak extrémě zajímavý a jen některé odstavce mě dokázaly vtáhnout do děje naplno, každopádně za přečtení určitě stojí, protože závěr je jedním slovem "šokující". Nebudu však předbíhat a obsah ve stručnosti nastíním chronologicky, jak jej i autor uvedl.

Hrdinkou je, jak je patrno z názvu knihy - Natálie Mooshabrová, čtyřiasedmdesátiletá vdova po kočím z pivovaru, žijící dlouhá léta ve schátralém činžovním domě, kde je její nejlepší přítelkyní správcová. Vše začíná na svatební hostině Natáliiny dcery a okamžitě nás seznamuje s děsivým vztahem paní Mooshabrové a jejích dětí - dvacetileté Nabule a pětadvacetiletého Wezra. Oba dva ji neustále ponižují, nešetří ani vulgaritou, jsou to lidé bez soucitu, úcty a je kolem nich opředena spousta záhadných situací spojených s krádežemi, věznicí a neustálými podvody. Důležitý fakt hraje v životě hlavní hrdinky způsob, kterým si přivydělává ke svému nízkém důchodu. Pracuje dvacet let pro "PÉČI", což je něco jako sociální úřad, bere svoji práci jako velice důležité poslání a proto se také ve vyprávění téměř v každé kapitole setkáváme se situací, kdy ukazuje svůj identifikační průkaz, který dostala v péči a hrdě vypráví, jak se za dva groše měsíčně stará o tři hroby. Tento úřad jí také díky její obětavosti a oddanosti občas pověří zjišťováním rodinných situací u problematických dětí. Tím se dostáváme k větě, týkající se její vlastní rodiny, kterou právě těmto neposlušným dětem vypráví jako odstrašující případ: "Když zlobíš, víš, co z tebe bude? Přijdeš do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník, nádeník a nakonec skončíš v krimi"
Důležitou úlohu hraje v povídce i předseda Albín Rappelschlund, který nespravedlivě a jen pro svůj vlastní prospěch zemi vládne po boku kněžny Augusty thálské, ale kněžnu nikdo již skoro padesát let neviděl, proto se v městech jak lavina šíří pověry, že ji předseda vězní, nebo ji už dávno zabil. Trochu záhadně a nevysvětlitelně na čtenáře působí dvojice policistů neustále navštěvujících paní Mooshabrovou, vyptávající se na její dětství, rodinu a spousty pro nás zbytečných detailů. Děj se v průběhu nijak výrazně nemění. Skoro se zdá, že je to jen popis identicky strávených dní jedné obyčejné ženy, která neměla snadný život.
Dostáváme se k poslední zlomové části knihy. Paní Mooshabrová přijímá pracovní nabídku dohlížet tři dni v týdnu na čtrnáctiletého Oberona - syna bohatého kupce Felsacha, který byl neustále na pracovních cestách na Měsíci, kde prodával televize a rádia. Právě tento chlapec se ke konci knihy projeví jako nejdůležitější zdroj řešení všech nevysvětlitelných situací. Již samotný jeho popis je nezapomenutelný. Takhle nás s ním seznamuje již zmiňovaná správcová:

"Představte si, že má dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty, na malíčku se mu kroutí a je i mlsný. Do školy se neučí, protože už všechno zná. Bere si černý plášť a toulá se. Studuje i nějaký záhadný vědy."

Pani Mooshabrová nastupuje do domu kupce Felsacha právě v den státního svátku, tedy v den kněžniných pětasedmdesátých narozenin. Ve městě začínají nepokoje, protože lidé chtějí vidět kněžnu. Brzy se v rádiu ozývá informace, že předseda Albín Rappelschlund byl zajat a odsouzen k smrti, spolu s ním i jeho dlouholetí komplicové Nabule a Wezr Mooshabrovi, kteří pracovali jako strážní ve věznicích, kde krutě zabíjeli vězně a okrádali je. V tu chvíli se ozve malý Oberon a začíná objasňovat situaci paní Mooshabrové:

"Váš muž nebyl Medard Mooshabr, kočí v pivovaře. Váš muž nikdy nebyl pochován v Drozdově u Etlich. Kočí Medard Mooshaber nebyl váš muž, byl to cizí člověk, který u vás později žil a převzal vaše přisvojené jméno. Nikdy jste s ním nebyla oddána na radnici, protože jste už tehdy byla vdova a nechtěla jste se vdát podruhé, měla jste to za hřích. A neměla jste tedy po něm ani penzi, neměla jste ani tu penzi po kočím v pivovaře. Žila jste celá ta předlouhá léta jen ze svých grošů ze hřbitova. Mooshaber padl ve válce a je pohřben v Drozdově, měl vás rád, ale váš muž to nebyl. A Wezr a Nabule Mooshabrovi nebyli vaše děti, nikdy jste žádné děti neměla. Byli adoptivní, úplně cizí lidé, a vy jste na ně strašlivě doplatila."

Když paní Mooshabrová, klidná a s úsměvem, jakoby ji Oberonovo vypravování ani nepřekvapilo, položí otázku: "A kdo byl tedy můj muž?" Chlapec s jistotou odpoví: "Váš muž zemřel za týden po svatbě, byl prasynovcem Karla Napoleona a je pohřben v knížecím paláci." Jen, co to dořekne vchází do dveří dav lidí, klaní se a venku je připraven zlatý kočár, aby odvezl kněžnu na zámek. Paní Mooshabrová dojídá koláč, který sama upekla, stoupá si před lid a oznámí:

"Nařizuji a uděluji. Pro Albína Rappelschlunda milost. Milost pro Wezra a Nabuli Mooshabrovy."

Poté požádá Oberona, aby zničil koláče, které přinesla, protože do nich namíchala jed. Pár vteřin na to padá k zemi mrtvá.
Poslední větu v knize určil spisovatel správcové: "Jak strašné nervy musila ta ubohá žena mít, jak velkou byla nucena být herečkou."

Tento velice nápaditý utopický příběh je Fuksovou šestou knihou, sepsanou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Autor, jak už bylo jednou řečeno psal chronologicky a jakoby vyjadřoval bolest nad slabostí člověka vůči hrůzám a nelidskosti fašismu. Spojování nejvšednějších věcí s tajuplnými a fiktivními patří k příznačným rysům všech jeho dosavadních knih. Vnímáme-li jeho styl psaní, je nutné upozornit na jeho umění popisu nejen postav, ale i okolí a situací, počasí nevyjímaje. Dokázal dokonce nastínit i pocity, které právě hrdina knihy prožívá, takže má někdy čtenář pocit, že jimi prochází také. Dílo je psáno velmi jednoduchou literární formou a dialogy jsou v hovorové češtině, s občasnými vulgarismy. Kupodivu se vůbec nesetkáváme s přirovnáním, což jen pomáhá Fuksově srozumitelné interpretaci.

Čtenářský deník	-	Myši Natálie Mooshabrové
	-	Nebožtíci na bále: Malá humoreska
	-	Pan Theodor Mundstock, Pan Theodor Mundstock (2), Pan Theodor Mundstock (3)
	-	Příběh kriminálního rady
	-	Spalovač mrtvol, Spalovač mrtvol (2), Spalovač mrtvol (3), Spalovač mrtvol (4), Spalovač mrtvol (5), Spalovač mrtvol (6), Spalovač mrtvol (7), Spalovač mrtvol (8), Spalovač mrtvol (9), Spalovač mrtvol (10), Spalovač mrtvol (11), Spalovač mrtvol (12), Spalovač mrtvol (13), Spalovač mrtvol (14), Spalovač mrtvol (15), Spalovač mrtvol (16), Spalovač mrtvol (17), Spalovač mrtvol (18), Spalovač mrtvol (19)
	-	Spalovač mrtvol (rozbor), Spalovač mrtvol (rozbor) (2), Spalovač mrtvol (rozbor) (3)
	-	Spalovač mrtvol (vlastní názor)
	-	Vévodkyně a kuchařka

Čítanka	-	Myši Natálie Mooshabrové
	-	Nebožtíci na bále: Malá humoreska
	-	Spalovač mrtvol, Spalovač mrtvol (2)