ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fuks Ladislav (*24.09.1923 - †19.08.1994)

   
­­­­

Nebožtíci na bále: Malá humoreska

Jednoho červencového dne oznámila městská nemocnice paní Brázdové v Růžové ulici 5, že její muž Jan Brázda, jateční podúředník v penzi, zemřel. Paní Brázdová byla strašně překvapená, protože manžel se léčil s žaludkem a nohou, a nic tedy nenasvědčovalo, že by to s ním bylo tak zlé. Nakonec jí tedy nezbylo nic jiného, než to říci synovi Pepíkovi, vyučenému pekaři u Františka Koberweina, a taky poslat telegram ostatním synům, kteří bydleli mimo město a začít zařizovat pohřeb. Z nemocnice pak ještě přišel balíček s věcmi p. Brázdy, které po něm zůstaly. Nějaké oblečení a jeho drahá plechová tabatěrka.
Po pohřbu, kde zazpívala slečna Kosselreiberová ze sousedního bytu, a kde se také ostatní obyvatelé domu přišli s p. Brázdou rozloučit, odjela p. Brázdová k jednomu ze svých synů na venkov, aby nebyla z počátku v bytě tak sama.
Tou dobou přinesl jiný posel z městské nemocnice staré paní Alžbětě Brázdové vzkaz, že její manžel Jindřich Brázda se již uzdravil, a zítřejšího dne ho propustí. Paní Brázdová spolu se synem Lukášem a vnučkou Aničkou byli velice rádi a druhého dne si pro dědečka do nemocnice šli a tam jim vrátný oznámil, že se s panem Brázdnou zrovna minuli. A tak si řekli, že se spolu shledají doma.
Z nemocnice sice propuštěn pan Brázda byl, ale pan Brázda z Růžové ulice 5. Myslel, že rodina nedostala vzkaz o jeho propuštění, a proto ho nečekají u nemocnice. Šel tedy domů sám. Jakmile ale vstoupil do domu, všichni obyvatelé, které cestou do svého bytu potkal, vypadali, jako když vidí ducha. Nejdivnější bylo, že nenašel doma ženu. Myslel, že šla nakoupit, a tak si šel udělat čaj, ale nenašel cukr, a proto si jej šel si půjčit k slečně Kesselreiberové. Ta doma měla zrovna seanci se slečnami a vyvolávala ducha arcivévody Františka Ferdinanda a v tom vešel p. Brázda. Slečna omdlela, a tak se Brázda vrátil bez cukru domů. Tam si všiml, že na stole leží spousta obálek, což byly kondolence. Předtím taky našel svou tabatěrku, kterou už skoro oplakal. A tak p. Brázda tedy zjistil, že nebožtíkem vlastně není nikdo jiný než on! Nemohl tomu uvěřit! V rozčilení se rozběhl na komisařství v Bolzánce a cestou potkal opět několik sousedů, kteří před ním v mírné panice utíkali zpět do svých bytů myslíc, že vidí ducha, kterého omylem vyvolala slečna Kesselreiberová místo Františka Ferdinanda.
Když se pan Brázda celý vyděšený přiřítil na komisařství a začal vykřikovat, že je mrtvý, ale že přitom žije, zavolal komisař do blázince a nešťastného pana Brázdu si odvezli za pár minut dva silní muži ve svěrací kazajce.
Zatím na jiné komisařství poblíž Hradební ulice přišel Lukáš Brázda se svou dcerou Aničkou, aby nechali pátrat po svém otci Jindřichovi Brázdovi, který byl z nemocnice sice propuštěn, ale domů nedošel. Komisařství ale nakonec nic nenašlo, a tak je poslalo do nemocnice, ať se poptají tam. Lukáš tam tedy zavolal, konkrétně na vrátnici, aby se přeptal na otce. Vrátný ho ale ubezpečil, že skutečně z nemocnice odešel.
Mezitím v nemocnici přišli na to, že došlo ke strašné záměně, že nezemřel pan Jan Brázda, ale pan Jindřich Brázda, jehož rodina o smrti vůbec neví, stejně jako rodina Jana Brázdy netuší, že pohřeb vystrojili úplně cizímu člověku. Primář nakonec rozhodl, že se to vše oznámí na policii a prostě se to vyřeší.
Pan tajný rada doktor Johann Brabée tedy zavolal na komisařství na Bolzánce a vysvětlil komisaři, jak se věci mají. Ten nemohl uvěřit tomu, co slyší. Rozčílil se tak, až jeho strážníci mysleli, že se také pomátl na rozumu, takže rovněž zavolali do blázince. A tak stejně jako předtím pro pana Brázdu, si nyní přijeli i pro komisaře.
Téhož dne k večeru přišli tito strážníci z Bolzánky, kteří už zjistili pravdu, za paní Brázdovou do Růžové ulice, aby jí oznámili, že její muž je živý a zdravý. Nenašli ji doma, a tak se chtěli pozeptat sousedky - slečny Kesselreiberové, jestli neví, kde je. Ta shodou okolností opět se slečnami vyvolávala duchy. Tentokrát strážmistra královské tělesné gardy, majora Alberta Udvarnoky von Kiss - Jóka. Do toho opět vstoupili strážnici. Slečny se vyděsily a omdlely. Zmatení strážníci běželi za správcovou, aby jim vysvětlila, co to tam ty slečny provozují... Pak jí taky řekli, proč vlastně přišli, a že pan Brázda vůbec není mrtvý. A protože paní Brázdová byla pryč u syna, odešli strážníci s nepořízenou.
Večer se paní Brázdová vrátila od syna a tu jí paní správcová řekla, že její muž je naživu. Ta tomu nemohla samozřejmě uvěřit, a když jí došla absurdita celé situace, omdlela jako podťatá.
V době, kdy strážníci z Bolzánky marně hledali p. Brázdovou v Růžové ulici, stála stařenka Alžběta Brázdová z Hradební, její syn Lukáš a vnučka Anička na komisařství, kde jim úředník vysvětloval celou politováníhodnou situaci. Nemohli uvěřit, že jejich dědeček už nežije a že ho pochovali cizí lidé, i když také Brázdovi. Všichni byli zdrceni, ale také zlostí skoro bez sebe. Když se vrátili ještě šokovaní domů, večer je přišel navštívit primář Brabée se zdravotní sestrou Marií Valentinou, aby se jim upřímně omluvili za celou tuto smutnou událost. Dohodli se spolu, že se musejí sejít s Brázdovými z Růžové ulice a celou příhodu urovnat. Když se večer rozloučili, šla je Anička odprovodit a sama se pak posadila na lavičku, protože z toho všeho byla celá smutná a stále trochu v šoku. Kolem šel zrovna jakýsi mladík a viděl, že Anička pláče, a tak si přisedl a začali si spolu povídat. Nebyl to nikdo jiný, než Pepík Brázda, syn paní Brázdové z Růžové ulice. Oba si padli do oka a Pepík také po vyprávění Aničky zjistil, že ten p. Brázda, kterého pustili, je jeho otec.
Paní Brázdová z Růžové ulice tedy zase musela poslat telegramy všem jejich synům o tatínkově zmrtvýchvstání a jít si ho vyzvednout z ústavu pro choré na mysli. Kromě jejich početné rodiny tam také na svého komisaře čekali dva nešťastní strážníci a velmi se báli jeho hněvu. Oba mysleli, že je za to komisař vyhodí, a tak se začali pomalu poohlížet po jiné práci.
Odpoledne byl byt paní Brázdové v Růžové ulici tak plný jako naposledy o pohřbu. Byli tam také Brázdovi z ulice Hradební. Obě rodiny Brázdů se nakonec domluvili, že tělo nebožtíka bude přeneseno do hrobu správné rodiny a vystaví se nový úmrtní list, zatímco starý se zruší. Nakonec se všichni rozešli v nejlepší pohodě a míru. Ani komisař se už moc nemračil. Jen Pepík spěchal, protože musel do pekařství zkontrolovat pečení z nové mouky, která jim přišla z moravské země. A po kontrole měl sraz s Aničkou Brázdovou z Hradební ulice, o čemž však nikdo z přítomných neměl ani ponětí.
Když se stařenka Alžběta se synem Lukášem vrátila domů, do Hradební, našla doma na stole husu a tašku hrušek. Oba si mysleli, že snad přijela na návštěvu teta Máňa, a když je nenašla doma, nechala vítané na stole a zase odjela. Když se vrátila z procházky Anička, pokárala ji babička, proč tetu nezdržela, ale Anička o ničem nevěděla, natož jak se tam dostala ta husa s hruškami. A protože měla teta klíč, tak skutečně mysleli, že to byla ona, kdo ty věci na stůl dal. Až když usedli k večeři, otevřeli se dveře od sousední místnosti a do pokoje vešel rozespalý a hlavně údajně zesnulý Jindřich Brázda, manžel Alžběty Brázdové... Všichni na něj zírali jako na zjevení a nemohli uvěřit svým očím. Pak se to vysvětlilo. Po propuštění z nemocnice nikoho doma nenašel, a tak se rozhodl jet navštívit tetu Máňu do Gudingenu. Nikdo tomu nemohl uvěřit, ale byli rádi, že je naživu. Pak je napadlo, co tomu řeknou Brázdovi z Růžové ulice, a také v nemocnici, a kdo to vlastně tedy ve skutečnosti zemřel.
V nemocnici - při revizi - pak přijdou na to, že zemřel "patrně" jistý pan Špaček, kterému bylo již sto let.
Na komisařství na Bolzánce zatím opět strážníci vyvedli pěkný omyl. Jeden pán se jim zdál velmi podezřelý, a tak ho zatkli. Pán byl značně vysoký a vypadal spíš jako nějaký obr. Po výslechu nakonec komisař zjistil, že se jmenuje Harry Brázda, žije v Americe a teď přijel do své rodné země po třiceti letech, aby navštívil svou rodnou vlast, viděl své rodiště, svou vísku u Kašperských Hor, kde se narodil a prožil dětství. V Americe má velkou továrnu na šumivé bonbóny a také přijel proto, aby našel své příbuzné.
Všichni se pak sešli na Anenském bále. Jak Harry Brázda, tak Brázdovi z Růžové i Hradební ulice, také slečna Kesselreiberová a ostatní z domu i města. Zároveň se tam uskutečnily zásnuby Pepíka s Aničkou. Byla to prostě velká sláva. Také komisař se strážníky z Bolzánky a spousta jiných lidí z města. Je to zkrátka velká událost a sláva. K dovršení všeho se tam objevil také jakýsi stařík, který neustále říkal, že "Něco přijde. Bude konec. Elektrika, parolodě, železný dráty, dalekomluv či telefon... Uvidíte, že bude konec. Cejtím to v kostech. Dyť už taky jo. Dyť už je čas." A tak pořád rozvíjel tyto své myšlenky na nějaký "konec", čímž na sebe upozorňoval okolí, až si ho všiml i přítomný pan přimář z nemocnice a poznal v něm onoho nebožtíka - pana Špačka, který měl být pochovaný místo pana Brázdy. Tím se tedy zjistilo, že ani tento člověk nebyl pohřbený. Primář neuměl odpovědět na otázku, kterou mu všichni kladli, a sice, kdo to tedy zemřel. I přesto byli ale všichni veselí a rozjaření a bál se opravdu vyvedl.
Bál skončil, nastával další den, město se probouzelo do krásného svěžího rána. A ten krásný den - bylo to v úterý 26. července - náhle město strnulo. Náhle jako by návštěva barona Tettenborna s plukovníkem Cly v městské nemocnici, hulánského poručíka Heurteura s proviantním úředníkem Stáblem v parním pekařství Františka Koberweina dostaly nový smysl... Za chvíli už visely na rozích domů, branách a sloupech plakáty začínající slovy "MÝM NÁRODŮM" a končily podpisem hraběte Stürgka... Fratiška Josefa ... a byl konec. Polnice, pušky, děla. A nastaly odvody a na listině s nekonečnou řadou jmen stály jména všech bratrů Pepíka Brázdy včetně jeho! Z náměstí a ulic se ozýval vojenský pochod Radeckého a zpěv, a v tom šla jakási žena do Wohlmutova pohřebního ústavu obstarat pohřeb panu Bohumilu Špačkovi, stoletému bývalému hostinskému v Dlážděné, který právě zemřel v bytě; už skutečně.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Iveta, 24.10.2005

­­­­

Diskuse k výpisku
Ladislav Fuks - Nebožtíci na bále: Malá humoreska







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)