Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Portál v Praze roku 2016. Počet stran: 144. ISBN: 978-80-262-1099-3.

KRÁTKÁ UKÁZKA Z KNIHY:

Stojí přede mnou krásné stvoření. Dívám se Bětce do očí, kladu jí ruce na dredatou hlavu a pronáším slova požehnání. "Bětko, jsi nádherná Boží dcera. Jsi jedinečná a velmi důležitá jak pro Pána Boha, tak pro své nejbližší i pro všechny ve svém okolí, i pro tyto své přátele. Bůh tě nesmírně miluje, vždy o tobě smýšlí jen dobře, vždy tě hluboce chápe, stále je skryt v hlubinách tvého srdce a nikdy tě neopustí. Bude tě milovat navěky. Ať ti žehná všemohoucí Bůh Otec, i Syn, i Duch Svatý."
Bětčiny zvědavé oči postupně zaplavuje úžas, a nakonec dojetí i slzy. Oba nás zahrnuje nepopsatelný pokoj, stejně jako Bětčiny kamarády, kteří scénu s napětím sledují. Slova mé modlitby se potkala se skutečnou Bětčinou vnitřní zkušeností, bez ohledu na to, co říkala před tím. Jsou věci, které jsou pro nás pravdivé až tehdy, když je prožijeme.

OBSAH:

V úvodu knihy sám autor přiznává, že je jakýmsi exotem, protože nemá na starosti žádnou farnost. Za to se stydí, ale pak to vyvrací a říká, že: "Lidé jsou přeci všude!" A o lidech a autorových setkáních s nimi je celá tato kniha. Tito lidé jsou různí, někteří jsou bezdomovci, jiní křesťané nebo třeba jen nemocní a ztrápení. Tato setkání doplňuje citáty, podobenstvími a poselstvími z Písma svatého (Bible) a pak vlastními myšlenkami na daná témata, která se většinou týkají Božího milosrdenství působícího v jeho osobním životě. Je tedy jakýmsi vyznáním. Jeho myšlenky jsou hluboké a často navazují na biblická slova z řečtiny či hebrejštiny, tedy biblických jazyků, jež jako teolog studoval. S těmito slovy dokáže moc hezky pracovat. Ono milosrdenství, kterému se nechává sám autor poddat, přenechává také čtenářům, aby se jím nechali prostoupit a na základě toho změnili tak své smýšlení či celkový pohled na věci, emoce a prožívání v různých situacích svého života.

V první kapitole se stručně dozvídáme část z jeho života. O jeho protistátní činnosti, podzemním řeholním životě, emigraci, o svých rodičích - zejména o tatínkovi, který se jeho návratu z emigrace již nedožil. Každý večer volal Ladislava, svého jediného a tolik milovaného syna, ale ten samý Ladislav si tuto skutečnost zdůvodňoval veršem z Bible: "Kdo neopustí matku i otce pro mé jméno není mne hoden." Léta studií i nenaplněné touhy po misiích v Africe pominuly a Ladislav se vrací do vlasti.

V dalších kapitolách potkáváme například slepého studenta Tondu, který je pozitivním člověkem od hlavy až k patě a je si s Ladislavem velmi blízký.
Znovu se setkáváme s Bětkou, která jen tak křikne a z legrace se dožaduje požehnání, které ji nakonec dojímá (viz úvodní ukázka z knihy).
Dovídáme se o soudním rozsudku "Vinen" pro křivé obvinění.
Je zde také Jiřinka, která se u zpovědi bojí cokoliv říct, protože už tak dlouho nebyla přijata tímto knězem, jenž jí nakonec dává rozhřešení, protože ví, co se odehrává v její duši.
Máme zde také jednu praktikantku ze školy, jež byla svědkyní šikany dvanáctiletého Péti. Na tomto případu učí pedagog Heryán své žáky přemýšlet na základě podobnosti biblických příběhu - tady příběh o Josefu Egyptském.
Setkání s herci na zádušní mši - mezi nimi i řečník Boleslav Polívka.
Úvaha o bezvýznamném Ježíšovi z Nazareta - to když stojí pod chrámovou horou přímo v Jeruzalémě, kde se odehrály scény, které známe z Velikonoc; i zde jej přemáhá těžkost na duši a má potřebu být sám a začten do Bible. To mu dává útěchu a vnitřní pokoj. Další uvědomování si bezvýznamné významnosti Ježíše Krista jako spasitele, učitele a jednoho z nás.
Muž s kufrem cestující na Ukrajinu aneb jak se odpoutat od sebe samého a nechat si otevřít oči pro potřeby druhých kolem nás.
Pak je zde Luďěk, jenž bojoval za práva Ukrajinců, nyní je mrtev, oběsil se v garáži, rodina zesnulého žádá po Ladislavovi vysvětit dům. Je zajímavé, že se přišel ještě jakoby rozloučit - když přijel domů z práce, řekl ženě: "Jsem hned zpátky, ještě musím pro něco do auta." Pak jej našla jeho devítiletá dcera. Luděk trpěl depresemi, podobně jako když se jednomu známému oběsil jeho syn Tomáš. Jak moc je velká touha vymanit se ze sevření a za každou cenu, i za tu nejvyšší, se dostat ven? Je to touha po svobodě.
Je zde kapitola také o tom, jak jej paní na Facebooku obviňuje z fašismu, když se rozhodl sloužit těm, kteří přežili Majdan.
V kapitole o obyčejných lidech čteme příběh Jitky, která jela na zkušenou do Londýna, kde si vzala Súdánce a má s ním dva krásné kluky. Znáte ale řeči lidí o tom, jak jí ty děti vezme a už je nikdy neuvidí... Na chvíli tomu uvěřila, ale pak se stydí, že ji vůbec něco takového mohlo napadnout, tedy že by ji Ibrahim, její muž, opustil. Když jde autor s touto Jitkou po Karlově mostě, kluci uvidí chudého pána a chtějí ho obdarovat. Pak se z toho stává hra a oni obdarují malým penízem všechny chudé a obyčejné lidi.
Sedlák ze Šumperska, s nímž se setkává v Římě na studiích, je vzácný starší pán, který umí recitovat básně. I při kydání hnoje uměl odrecitovat celou Popelku Nazaretskou. Byl mu příkladem, neboť je to muž, kterého kovala válka a dvě totality.
A co takový Jirka, jenž by hned měnil práci ve fabrice za zelené pláně a stodoly, koně a traktor? A na konci tohoto příběhu? Alkohol!
Kapitolu "Trutnov" ponechám bez komentáře.
Jak se slaví slavnost Nejsvětější Trojice v hospodě, o Franckově rakovině i o tom, jaký byl Martin Magor Jirous či dvacetiletý romský chlapec Tomáš, se dočtete v závěru knihy...

Na úplný závěr knihy je svědectví z koncertu irské skupiny U2 ze 14. srpna roku 1997 ze Strahovského stadionu, kdy jako poslední zní balada "One" o tom, že jsme "Jedno". Na závěr písně se na projekční tabuli objeví rozpažená figura Ježíše Krista, od níž odkapává krev. "Jsme jedno, ale nejsme stejní, jsme si svěřeni, abychom se navzájem nesli..." dozpívává Bono Vox poslední slova písně, kapela tiše mizí, světla zhasínají a z pódia svítí někam ke hvězdám jen úzký laserový paprsek. Je skoro půlnoc, je zde 80 tisíc lidí a ti mlčí nebo si tiše povídají, ale to je zcela v pořádku, protože je jisté, že dneska v noci nikdo z těch osmdesáti tisíc nebude moci usnout, ale hned ráno zase začne každý z nich a s novou nadějí psát knihu svého života. A jednou, až nám bude sedmdesát nebo osmdesát, to budou ty nejkrásnější knihy, jaké kdy byly napsány...