Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kniha vypráví o neštěstí sourozenců Baudelairových, jejichž šťastný život se během pouhých pěti minut změnil úplně naruby.
Nejstarší byla Violet. Bylo jí patnáct let a v hlavě se jí přemítala jen samá kolečka, šroubky a provázky - pořád by něco vynalézala.
Její mladší bratr měl dvanáct let a byl to naprostý knihomol. Hrozně rád četl, ale spíše odbornou literaturu, jako jsou různé encyklopedie apod.
Nejmladší byla Sunny. Byla ještě batole. Měla však zvláštní zálibu - do všeho s obrovskou chutí kousala.
Všichni si žili šťastně a spokojeně, až jednou...

Šli se jednoho, vcelku pochmurného dne projít po pláži, a tu k nim někdo přichází. Byl to pan Poe - dobrý přítel rodiny Baudelairových.
Pan Poe pracoval v bance. Býval většinou veselý. Ale měl jednu vadu. Neustále se "zakašlával". Nyní sice také pokašlával, ale veselý rozhodně nebyl. Naopak, tvářil se až hrůzostrašně. A měl také proč.
Jak jsem se již zmínila, během necelých pěti minut se sourozencům Baudelairovým naprosto převrátil život. Dozvěděli se totiž něco strašného - jejich nádherný dům se spoustou věcí (knížky, oblečení, Violetiny "dílny" apod.) právě vyhořel a...jejich rodiče byli v něm, takže... Bylo to děsivé.
Ale co se dalo dělat, děti tu stále byly, takže musely jít dál.

V závěti rodičů bylo, že až Violet bude osmnáct, připadne jí všechen majetek (a to nebylo málo). Ten zatím spravoval pan Poe. A navíc měly děti vyrůstat s příbuznými stejným, nebo alespoň podobným způsobem jako dosud. Proto se děti dostaly do rukou vzdálenému příbuznému, který je adoptoval.
Byl to hrabě Olaf. Byl sice hrabě, ale jeho hrabství bylo příšerné. Byl to rozpadající se dům se spoustou pavučin a pavouků, všude možně namalovanýma, vyrytýma či jinak zviditelněnýma očima a asi desetimetrovou věží.
Hrabě Olaf strávil většinu času v divadle, kde působil (spolu s jeho stejně, možná i víc, ošklivou a zlou partou). Dětem každý den zadával nelehké úkoly. Až jednoho dne přišel a řekl: "Myslím, že jsme to vzali za špatný konec. Nejspíš jsou ty úkoly pro vás až příliš těžké. Skončeme s nimi! Chci, abyste mě měli jako vlastního otce. Takže, co třeba si zahrát v nějaké hře? V pátek se hraje Báječná svatba a vy tam budete účinkovat. Sunny a Klaus budou dělat svědky (spolu s mnoha dalšími herci), soudkyně Straussová (= sousedka, říkalo se jí tak, protože byla povoláním soudkyně) bude samozřejmě za soudkyni a Violet, ty budeš mou nevěstou."
Děti musely souhlasit.
Klaus však přišel na to, proč se hrabě Olaf tak náhle změnil. Přečetl si knihu pojednávající o tom, za jakých okolností je svatba platná, a od té doby znal snad jedinou větu: "Stačí, aby nevěsta a ženich řekli 'ano' a nevěsta vlastní rukou podepsala příslušnou úřední listinu."
Takže ta Báječná svatba bude skutečnost a hrabě Olaf se dostane k jejich majetku. A i když Violet ještě není plnoletá, může sňatek povolit zákonný zástupce. A tím je v tomto případě taktéž hrabě Olaf.
Klaus to oznámil Olafovi, ale bylo již pozdě. Hrabě Olaf uvěznil malou Sunny a pověsil ji v kleci z okna té zhruba desetimetrové věže. Nebyla šance ji odtamtud dostat.
Klaus a Violet tedy museli na představení chtě nechtě jít, jinak by se mohli rozloučit se svou milovanou sestřičkou.
Jakmile bylo všechno stvrzeno a hrabě Olaf prohlásil představení za oficiální svatbu jeho a Violet Baudelairové, Klaus s Violet dostali zpět Sunny.
Jenže Violet byla chytrá a podepsala se levou rukou, což u ní znamenalo, že se nepodepsala vlastní rukou. Soudkyně Straussová se při tom zjištění celá rozzářila a prohlásila sňatek za neplatný.
Nakonec to tedy skončilo celkem dobře, jenže to nebylo vše...

"Vážně si myslíte," namítl pan Poe, "že dovolím, aby po tom dnešním úskoku zůstaly děti i nadále ve vaší péči?"
"Děti mi byly svěřeny, a tak zůstanou se mnou. Na tom, že jsem se chtěl oženit, není nic nezákonného," prohlásil hrabě Olaf.
"Avšak nechat viset batole z okna ve věži nezákonné je," ozvala se důstojně soudkyně Straussová. "Vy, hrabě Olafe, půjdete do vězení a ty děti budou žít se mnou."
"Do vězení s ním!" ozval se hlas z publika a další se k němu přidaly.
"Pošlete ho do vězení!"
"Je to zlosyn!"
"Vraťte nám vstupné! Byla to mizerná hra!"
Pan Poe vzal hraběte Olafa pod paží a po krátkém záchvatu kašle chraplavým hlasem pronesl: "Jménem zákona vás zatýkám!"
"Ach, paní Straussová!" zvolala Violet. "Myslela jste to vážně? Opravdu můžeme žít u vás?"
"Samozřejmě, že jsem to myslela vážně. Mám vás, děti, moc ráda a myslím, že je mou povinností postarat se o vaše blaho."
"A můžeme chodit denně do vaší knihovny?" zeptal se Klaus.
"A můžeme pracovat na zahradě?" zajímala se Violet.
"Papu!" zavýskla opět Sunny.
V této části příběhu, milí čtenáři, musím své vyprávění přerušit a ještě jednou, naposled, vás varovat. Jak jsem uvedl už na začátku, tato kniha nemá šťastný konec. Teď vše nasvědčuje tomu, že hrabě Olaf půjde do vězení a tři sourozenci Baudelairovi budou žít šťastně u soudkyně Straussové. Ale tak to není. Pokud chcete, zavřete knihu a tento příběh dál nečtěte. Pak můžete pociťovat uspokojení, že děti nad hrabětem Olafem zvítězily, a domnívat se, že svůj další život stráví v domě a v knihovně soudkyně Straussové. Bohužel jim to nebylo přáno. Zatímco se všichni smáli, jak se Sunny dožaduje jídla, muž s tváří plnou bradavic se proplížil k hlavnímu vypínači.
Rychle, jako bleskem vypnul všechna světla a celé divadlo se ponořilo do tmy. Všichni zmateně pobíhali sem a tam. Herci klopýtali mezi diváky, kteří se motali po jevišti a zakopávali o rekvizity a kulisy. Pan Poe popadl svou ženu v domnění, že je to hrabě Olaf. Klaus chytil Sunny a držel ji nad hlavou, aby jí někdo neublížil. Violet však pochopila, co se stalo, a opatrně si klestila cestu k místu, kde, jak si vzpomínala, byl hlavní vypínač. Během hry pozorovala osvětlovače a vrývala si do paměti umístění vypínačů pro případ, že by se jí to někdy mohlo hodit. Byla si jista, že pokud vypínač najde, podaří se jí opět rozsvítit. Tápala před sebou jako slepec. Přešla přes jeviště a opatrně obcházela nábytek a vyděšené herce. V té tmě vypadala ve svatebních šatech jako duch. Sotva se konečně přiblížila k vypínači, kdosi jí položil ruku na rameno. Temná postava se k ní naklonila a zašeptala:
"Dostanu se k vašemu majetku, i kdyby mě to stálo život," syčel jí hlas do ucha. "A až ho získám, vlastníma rukama uškrtím tebe a tvoje sourozence."
Violet hrůzou vykřikla, ale vypínač zapnula. Divadlo okamžitě ozářila světla. Lidé mžourali do jejich záře a rozhlíželi se kolem sebe. Pan Poe pustil manželku. Klaus postavil Sunny na zem. Ale Violetina ramene se už nikdo nedotýkal. Hrabě Olaf zmizel.
"Kde je?" křičel pan Poe. "Kam se všichni poděli?"
Sourozenci Baudelairovi se rozhlédli a zjistili, že nezmizel jen hrabě Olaf, ale i jeho společníci - muž s bradavicemi v obličeji, chlapík s háky místo rukou, plešatec s dlouhým nosem, mohutná osoba, u které se nedalo poznat, zda se jedná o ženu nebo muže, a obě ženy s napudrovanými obličeji. Všichni jako by se vypařili.
"Museli se v té tmě dostat ven," řekl Klaus.
Pan Poe, následován dětmi a soudkyní Straussovou, vyběhl na ulici. Na jejím konci zahlédli ujíždějící černou limuzínu. Možná v ní prchal hrabě Olaf se společníky. Možná ne. Děti mlčky pozorovali, jak auto zahýbá za roh a mizí v temné noci.
"Čert aby to vzal," zaklel pan Poe. "Jsou pryč. Ale nebojte se, děti, my je dostaneme. Zavolám policii."
Violet, Klaus a Sunny na sebe pohlédli a věděli, že to nebude tak snadné, jak si pan Poe myslí. Hrabě Olaf si dá pozor, aby se při plánování další akce držel z dohledu. Na to, aby se nechal chytit takovým člověkem, jako je pan Poe, je příliš mazaný.
"Teď půjdeme domů, děti," prohlásila soudkyně Straussová. "Budeme se tím trápit až ráno při dobré snídani."
Pan Poe zakašlal. "Okamžik," řekl s pohledem sklopeným k zemi. "Bohužel vám musím sdělit, děti, že nemohu dovolit, aby vás vychovával někdo, kdo není vaším příbuzným."
"Cože?" vykřikla Violet. "Po tom všem, co pro nás soudkyně Straussová udělala?"
"Bez ní a bez její knihovny bychom nikdy nepřišly na to, co hrabě Olaf chystá," řekl Klaus. "Bez paní Straussové bychom už asi byly mrtvé."
(úryvek ze třinácté kapitoly)

Děti tedy musely zpět k panu Poeovi, dokud jim nenajde nový domov...