Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Svět sovětů v Praze roku 1968. Počet stran: 108.

OBSAH:

Je to milostný román, ve kterém se dočítáme o osudu lásky dvou lidí - mladé dívky a staršího muže. Tolstoj líčí jejich vztah, který se mění a je jiný na začátku jejich lásky, a když se zdá, že takový zůstane, nakonec se promění znovu.

Ponurou zimu strávily Káťa, Soňa a Marja.
Káťa byla stará přítelkyně rodiny, pěstounka, jež Soňu a Marju vychovala. Soňa je mladší sestra Marji. Marja měla 17 let, když právě zemřela matka, která se chystala přestěhovat na zimu do města, aby ji uvedla do společnosti. Ztráta matky znamenala pro všechny velkou bolest. V zimě se nudila, neotevřela knihu ani pianino. Káťa se tedy rozhodla, že pojede s Marjou do města, jen co se objeví poručík, který měl přijet, aby dal finanční záležitosti do pořádku. Byl jím 36letý Sergej Michajlyč, blízký soused a přítel nebožtíka otce. Hodně jeho vlastností - vzdělanost, upřímnost, duchaplnost i skromnost - Marje imponovaly. Byl to on, kdo ji nenuceně přiměl k tomu, aby vedla takový život jako před smrtí matky. Nadchla se znovu pro knihy, pro hru na pianino, učila svou sestru Soňku.

Jak Sergej Michajlyč slíbil, opět na jaře přijel a pak se u nich objevoval často. Marja začínala pociťovat v jeho přítomnosti zvláštní cit, byla s ním velmi ráda, věděla, že ji má rád. Nakonec si vyznali lásku a na podzim se vzali. Odstěhovali se do domu jeho matky.

Dva měsíce uběhly na venkově nepozorovaně, a jak se jim zdálo tenkrát, city, vzrušení a štěstí těch dvou měsíců by stačily na celý život. V jejich životě nebyla ta přísná práce, plnění povinností, sebeobětování a žití pro druhého, byl tu naopak pouze sobecký cit lásky jednoho k druhému, touha být milován, neustálá bezdůvodná radost a zapomenutí na všechno na světě.

Po těchto dvou měsících přišla zima, vánice a Marja se začínala cítit osamělá, ačkoliv Sergej byl s ní. Počala cítit, že se život opakuje, že ani v ní ani v něm není nic nového, že se naopak stále jakoby vraceli k tomu starému. Sergej Michajlyč se začínal více než před tím zabývat svou prací a bez ní se v jeho duši utvořil zvláštní svět, do něhož ji nechtěl pustit. Jeho neustálá vyrovnanost ji dráždila. Nemilovala ho méně než předtím a nebyla méně než předtím blažená jeho láskou, ale její láska se zastavila a nerostla již. Vedle lásky začínal se do jejího srdce vkrádat jiný, znepokojivý cit. Po takovém štěstí, které prožila, když se do něj zamilovala, bylo pro ni milovat málo. Toužila po vzruchu a ne po klidně plynoucím životě. Toužila po bouřích, nebezpečí a obětech, které by přinesla své lásce. Všiml si jejího stavu dříve než ona a nabídl jí proto pobyt ve městě. Milovala ho a viděla, že je pro něho vším, přála si však, aby jejich lásku viděli všichni, aby jim v lásce překáželi a ona by ho milovala navzdory všemu. Věděla, že se jedno nemůže uplatnit v jejich tichém životě - mládí a touha po vzruchu.

Tolstoj zde také ukazuje touhu ženy po rovnocennosti s mužem. Marja svého muže miluje, je mu oddaná a věrná, ale na oplátku chce od něho, aby ji zasvětil do své práce, mohla mu v jeho práci, kterou tehdy vykonávali jen muži, pomáhat, poradit. Ale stejně jako všem, i Marje se to nepovedlo...

"Miláčku, pochop to proboha!" mluvil dále. "Vím, že starosti člověku vždycky působí bolest; žil jsem a poznal to. Miluji tě, a proto si nemůžu nepřát uchránit tě starostí. V tom je smysl mého života, v lásce k tobě, nebraň tedy ani ty mně, abych žil."

Sergej Michjlyč cítil, jak by Marje prospěla změna, proto odjíždí do Petrohradu. Začali navštěvovat příbuzné, kteří nakonec uvedli Marju i manžela, který měl v těchto kruzích bohaté známosti, do společnosti. Marja je plesy nadšená, všude jí skládají poklony, říká se, jak je krásná a středem pozornosti. To je velmi nepříjemné jejímu muži, kterého začal život, jenž zde vedli, nudit a tísnit. Marja začala na ples jezdit se sestřenkami bez muže, jenž se stále na něco vymlouval. Marja si věřila, byla věrná, ale přesto jí dvoření mnoha mužů z vysoké společnosti těšilo, lichotilo. Věřila, že se jejich vzájemné vztahy nikdy nenarušily a nenaruší.

Jednou, těsně před jejich odjezdem na venkov, jí přišla sestřenka přemlouvat, ať se ještě zdrží, že rozhodně nesmí chybět na rautu jisté hraběnky, která ji naléhavě zve. Také se přidává princ, jenž byl v té době v Petrohradě a přeje si se s ní seznámit, protože se doslechl, že je nejhezčí ženou v Petrohradě. Zdůraznila, že manžela přemluví. Po hádce se svým mužem se Marja rozhodne, že pojede. Po tomto rautu se jejich život a vzájemný poměr od základů změnil. Vyhýbali se sami sobě. Každý z nich měl svůj vlastní svět, tomu druhému cizí. Jejich vztah byl spíše přátelský než milostný. Odjeli do Německa do lázní v Badenu po narození prvního syna. I tam byli středem pozornosti. Zamiloval se tam do ní dokonce jeden italský markýz. Po příjezdu očekávané lady, která jí měla svou svěžestí, mládím a krásou konkurovat, ji její ctitelé opustili a vytvořili kruh zase kolem ní. Odjeli do Ruska na venkov. Dlouho nevytápěný a prázdný dům zase ožil. Přes zimu se Marje a Sergeji narodil druhý syn. Marja cítí, že bývalá láska se stala drahou, nenávratnou vzpomínkou a nový cit lásky k dětem a k otci svých dětí položil základ k novému, už docela jinak šťastnému životu, který teprve začíná opravdu žít.

Slovenskou verzi tohoto výpisku naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/citatelsky-dennik/lev-nikolajevic-tolstoj/rodinnne-stastie.html