Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

HLAVNÍ POSTAVY:

doňa Raquel - "Pokusil se ji nakreslit. Nechal toho. Byla to troufalost chtít se měřit s Bohem, který ji stvořil. I kdyby to byl mistr všech mistrů, kdo by se opovážil zachytit vnitřní harmonii Raquel, ten hluboký soulad postavy, tváře i pohybu? Na ni platilo Platónovo učení: 'Krása není povýšena nad ostatní ideje, ale prozařuje zrakem, nejjasnějším z našich smyslů, tělesností, jasněji než všechny ostatní ideje.' Raquel byla podobenstvím, podobenstvím toho, co člověka obšťastňuje a povznáší. Každý, kdo ji jen viděl přejít kolem, musil se stát lepším."
Alfonso VIII. Kastilský - šlechetný, ten, který vyhrál bitvu u Navas de Tolosa - takto zachytil Alfonsa ve své kronice kanovník Don Rodrigue: vultu vivax, memoria tenax, intelectu capax (živého vzezření, vynikající paměti, silného rozumu), přestože kanovník věřil ve všechny tyto Alfonsovy vlastnosti, časem se ukázala mylnost těchto idejí, těchto vlastností se králi dostalo až časem: "A nezapomínej, kníže, že Bůh mi dal v léno říši kastilskou a toledskou. Bůh je mým lenním pánem. Nejsem jeho sluha, jsem jeho vazal."
Don Rodrigue - kanovník, Alfonsův zpovědník. "Kanovník don Rodrigue měl srdce naplněné láskou k lidem, kanovník don Rodrigue se snažil plnit křesťanskou povinnost poslušnosti, a tak se někdy dostala jeho láska k lidem do rozporu s příkazem poslušnosti."
doňa Leonor - "In ira dei regina Catiliae", z božího hněvu královna kastilská, velmi milovala Alfonsa, porodila mu dvanáct dětí, byla hrdou dcerou své matky Eleonory Akvitánské, tedy velmi krásná, schopná politička. "I když jí už bylo devětadvacet let, vypadala stále ještě trochu dětsky, jak tu seděla v těžkých, honosných šatech. Nebyla vysoká, ale vypadala vznešeně s diadémem spínajícím husté plavé vlasy. Pod vysokým, ušlechtile klenutým čelem dívaly se velké, chytré zelené oči snad trochu chladně a zkoumavě, ale lehký neurčitý úsměv dodával její klidné tváři hřejivost a přívětivost."
Jehuda Ibn Ezra - otec Raquel, velmi schopný obchodník a vyjednavač, králův nejvyšší rádce. "Bude žít zde v Toledu ve starém, znovuzřízeném domě svých otců, vdechne nový život ubohé chudobné Kastilii, bude napomáhat k tomu, aby byl udržen mír a aby Izraeli bylo v tísni poskytnuto útočiště."

DALŠÍ POSTAVY:

Musa ibn Dá'úd (učenec, muslimský lékař), Benjamín (mladičký židovská učenec), Alazar (mladší Ibn Ezrův syn), Sa'ad (služebná Raquel), don Efraim bar Abba (představený židovské aljamy), don Pedro (aragonský král)

DĚJ:

Do křesťanského města Toleda přijíždí kupec Ibrahim, aby zde po porážce kalifem a následném uzavření míru tento mír zachoval a pozvedl místní ekonomiku. Společně se svými dvěma dětmi Raquel a Alazarem se nastěhuje do prastarého kastila svých otců a přijímá zpět jejich pravé židovské jméno Ibn Ezra. Jako escrivano mayor, tedy vrchní sekretář kastilského krále, začíná ovlivňovat politiku celého území a pozvedá upadlou ekonomiku na úroveň okolních států, ne-li vyšší.
Za každou cenu se snaží udržet krále daleko od myšlenek na křížovou výpravu. Oslabení a napadení země hrozí Kastilii také od Alfonsova bratra, aragonského krále, ten však znenadání umírá a na jeho místo nastupuje mladičký Pedro, obdivovatel Alfonsa. Alfonso neváhá a pasuje mladého krále rytířem, během rytířské přísahy mu však neuváženě podsune slib poddanosti Aragonie Kastilii. Když si Pedro uvědomí, co vlastně odpřísáhl, urazí se a odjede ze země, tím je zmařeno plánované zasnoubení Alfonsovy dcery Berengarie a Pedra. Současně však tento konflikt oddaluje křížové tažení, neboť Kastilie i přes svůj hospodářský rozkvět potřebuje podporu Aragonie. Celý spor řeší Leonora, uvážlivá královna.

Nedlouho poté obsazují Svaté město muslimové a je vyhlášena křížová výprava. Jehuda krále dlouho přesvědčuje o stále platící úmluvě o míru a nakonec se mu podaří krále pozdržet v úmyslu vytáhnout ostatním křesťanům na pomoc. Během nespočetných jednání se Alfonso také setkává s Jehudovými dětmi, Alazara přijímá na svůj hrad jako panoše, ten se v zápalu rytířství zřekne své víry, stane se křesťanem a přichází tak o otcovu přízeň. Alfonso miluje svého rytíře Alazara, avšak mnohem více miluje Jehudovu dceru Raquel - to, co se původně zdálo pouhým královým chtíčem, když nechal Židovce přestavět zámeček La Galliana, se mění ve skutečnou lásku. "A nyní je zde tento král. Viděla jeho holá, vyholená ústa v rezavě plavých vousech, viděla jeho zářivé, divoké oči, slyšela, jak říká, ne hlasitě, a přece tak, že se to rozléhalo jako hrom v jejím sluchu i v srdci: Chci tomu! Nebyla zbabělá, ale jeho hlas jí naháněl strach. Ale nejen strach. Tento hlas jí pronikal skrz naskrz. Rozkazoval, a to byl jeho způsob kurtoazie, a i když to nebyly způsob něžný ani ušlechtilý, byl přece mužný a dojista ne směšný. A teď jí rozkázal: Miluj mě, ..." Jehuda je rozpolcen mezi svou víru a svou snahu zdokonalit zemi, má vydat svoji jedinou dceru napospas křesťanskému králi, nebo uprchnout i s dcerou ze země a vystavit tak všechny kastilské Židy králově nenávisti? Raquel však svým způsobem rozhodne za otce a do Galliany se na královo přání odstěhuje. Zde se král se Židovkou uzavře na několik let, zapomene na svoji královnu, zemi, válku... Přestože se občas z Galliany vzdálí kvůli státnickým záležitostem a často se i nechá přesvědčit o svém hříšném konání, vrací se vždy za Raquel zpět. "Potom přišel dopis, v němž jí ve třech jazycích své země jásavě oznamoval: Zítra, zítra, zítra. A pak přišel. Jakmile se uviděli, byly dny odloučení rázem ty tam. Po celý ten nekonečný týden jen dýchali, nežili. Nyní žili. Nebylo pro ně života mimo Gallianu. ..." Aby Alfonso ulehčil své duši, předjímá si, že obrátí Raquel na pravou víru, ač je mu předem jasné, že Raquel se svého židovství nikdy nevzdá.

Nenadále však umírá králův syn Fernán Enrique, zlí jazykové tvrdí, že je to boží trest za královy pletky s Židovkou, král se již již chystá Raquel zřeknout, když se dozví, že s ním Raquel čeká dítě. To je pro krále znamením od boha, že to s ním nemyslel tak krutě. To, že je Raquelino dítě chlapec, je pro krále pravou výzvou k boji proti nevěřícím. Jehuda už nedokáže krále dále zadržet, mír s Aragonií je dojednán a Alfonso se pouští do boje. Poruší příměří s kalifem a to se jemu i jeho vojákům stane osudným, kvůli své hrdosti vyráží do otevřeného boje proti nesmírné přesile muslimských vojáků. Alfonsovi se z jeho desetitisícové armády podaří zachránit pouhé dvě stovky rytířů. V bojích na planině Alarcos umírá mnoho králových blízkých, mezi nimi i Alazar. V městech se bouří lid a hledá viníka neuváženého boje a drtivé porážky. Toho využije královna Leonor, nechá vinu padnout na Jehudovu hlavu a nepřímým rozkazem se tak zbaví nejen králova židovského rádce, ale i jeho dcery, čarodějnice Raquel, která jí vzala manžela. Raquel zůstává na přání krále v Gallianě, kde se s ní zdržuje i její otec...
"I rozhodli se grandové, že Židovku zabijí. Odebrali se tam, kde přebývala, a zavraždili ji na estrádě její komnaty a spolu s ní všechny, kteří s ní byli." Ušetřeným zůstává Raquelin syn, Jehuda jej totiž nechal ještě před zahájením útoku ukrýt neznámo kam.
"Kdyby byl jen Alfonsovým synem, nebyl by v nebezpečí, a nebyl by v nebezpečí, kdyby byl jen tvým synem. Nebezpečné je pro něho, že je synem tvým a Alfonsovým."
Král se vrací z prohraného boje, aby čelil obléhání svých měst, v Calatravě se dozvídá, co se přihodilo v Toledu: "Rodrigue řekl: 'Zlé věci se udály v Toledu. Tvůj lid svalil odpovědnost za tvou porážku na nevinné a nebylo nikoho, kdo by nevinné chránil.' A protože král na něho hleděl nechápavě, řekl mu přímo do očí: 'Zabili doňu Raquel a dona Jehudu!' Co nedokázalo neštěstí a zrada, ani velká porážka, to dokázala tato zpráva: Don Alfonso vykřikl. Byl to krátký a strašlivý výkřik. Pak omdlel."
Alfonso tak ztrácí naději na nalezení svého milovaného bastarda Sancha a svoji jedinou lásku. Až po její smrti zjišťuje, jak moc Raquel miloval.
"Nekřesťansky to bolí. Pravím Ti Rodrigue, milý příteli: miloval jsem ji. Nemůžeš tomu rozumět, nevíš, co to je, nikdo to neví. Já jsem to nevěděl, dokud jsem se s ní nesetkal. Miloval jsem ji víc než Leonor, víc než své děti, víc než svou říši, víc než Krista, víc než všecko. Zapomeň na to, kníže, zapomeň na to okamžitě, ale jednou to musí ze mne ven. Jednou to musím povědět, musím to povědět tobě: Miloval jsem ji víc než svou nesmrtelnou duši."
Nechá Jehudu a Raquel pohřbít aljamou na židovském hřbitově. Alfonso se stává klidnějším, rozvážnějším panovníkem. Kalifova vojska musí odtáhnout kvůli povstáním na vlastním území a Alfonso uzavírá mírovou smlouvu, aby mohl obnovit, co don Jehuda vybudoval a on sám zničil.
Leonor doufá, že poté, co odstranila Židovku, král se k ní vrátí: "Řekla prosebně, se zoufalou pokorou: 'Ponižuji se, jak se dosud nikdy žádná žena mého rodu neponížila. Dovol, abych zůstala v Toledu, Alfonso! Nemluvme již o Castrovi, ale dovol mi zůstat u tebe! Zůstaňme spolu v této těžké době!' Alfonso odvětil, a každé slovo padalo z jeho rtů ostře a chladně: 'Nemělo by to smysl, Leonor. Říkám ti, jak to opravdu je: tvou vinou vyprahlo mé srdce, když jsi ji zabila.'"

JAZYK:

Židovka z Toleda je román založený na historických událostech a doplněný historickou fikcí. Snad stovky romancí, balad a písní opěvují nevšední milostný příběh o veliké lásce krásné židovské dívky a rytířského krále jako izolovanou epizodu dokládající věčnou nepřemožitelnost lásky, nebo jako osudově neodvratný úděl a křehkost lidského života. Historie o dívce nazývané Fermosa je v dodatcích ke Crónica General připojena kompilátory do vyprávění arcibiskupa dona Rodrigua a dona Lucase de Túy, z tohoto důvodu pochybovali někteří historikové o její autentičnosti. Avšak největší autorita, Menéndez y Pelayo, obhajuje historičnost příběhu. Jméno Raquel se traduje až od doby dramatu Lope de Vegy.
V románě je použito mnoha židovských, křesťanských i muslimský děl, vzhledem k autorově neznalosti španělštiny, setkáváme se převážně s francouzskými přepisy. Vyskytuje se zde mnoho učených debat o víře a příslušnosti k náboženství, mnohé jsou doplněny jak citacemi z Bible, Koránu, tak z děl tehdejších proslulých autorů. Odkazuje se na známá díla francouzských básníků. Kniha je doplněna mnohými vysvětlivkami k textu pro lepší orientaci.

ZÁVĚR:

Lion Feuchtwanger nám předkládá nesmírně barvité, velmi kvalitně zpracované dílo, v němž se setkávají tři náboženství, a jeho příslušníci hlásající pravost pouze jejich víry a hrdost příslušnictví ke své víře. Je až obdivuhodné, jak dokázal jeden člověk obsáhnout v rozpravách myšlenky muslima Musy, křesťana Rodrigua a Žida Jehudy či Benjamína. Rozehrává před námi spleť politických intrik i jemný příběh lásky, která vždy člověka poznamená: "Král se doopravdy změnil. Raquel to dokázala. Stalo se to jako v té pohádce, kterou tolik milovala. Kouzelník vdechl hromádce hlíny život, ale kouzelník sám přitom zemřel."
V tomto románě poráží láska a moudrost všechny touhy po moci, válce a vyvrací tak pravdu staré královny Eleanor, matky Leonory:
"Veliké srdce, řekla, má vždycky mnoho prázdných míst. V těch se snadno uhnízdí nuda, melancholie, veliká nepřítelkyně, acedia. Je třeba mít v sobě spoustu vášnivosti, abychom ta prázdná místa vyplnili. Hnát se za mocí, za větší mocí, to je veliký, dobrý, vytrvalý žár. Věř mi dcero, politika dovede vzníti krev stejně jako nejkrásnější noc lásky."