Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Argo v Praze roku 2013 (1. vydání). Z anglického originálu The Giver přeložila Dominika Křesťanová. Počet stran: 206. ISBN: 978-80-257-0870-5.

OBSAH:

Jonas žije v budoucnosti ve společnosti, uspořádané mnoha pravidly tak, aby bylo omezeno veškeré násilí, bolest, smutek a zločinnost, se kterou se lidstvo v historii potýkalo. Lidem byly odebrány veškeré vzpomínky na minulost, aby se jimi netrápili a nekopírovali špatné vzory. Komunita se přísně řídí mnoha pravidly, za jejichž porušení je čeká přísné potrestání. Aby mohla být společnost bezpečná, trestá se každá chyba. Tím nejhorším trestem je "vyřazení", to však může potkat také nevinné, například neprospívajícího novorozence, tzv. novodítě, či příliš starého člověka, který už pro společnost není užitečný.
Jonas netuší, co se pod pojmem vyřazení skrývá, ve svých 12 letech neví ani to, že jeho rodiče a sestra nejsou jeho pokrevními příbuznými. V Jonasově světě si dospělý člověk může nejdříve zažádat o partnera, po nějakém čase také o 1 až 2 potomky. Rada mu je přidělí na základě zhodnocení jeho povahy a schopností. Pokud vyhovuje, může založit "rodinnou jednotku". Pravé matky, tzv. rodičky, své děti vůbec nepoznají, několik let o ně společnost dobře pečuje, aby porodily 3 zdravé děti, poté se z nich stanou řadové dělnice.
O tom, jaké činnosti se každý v dospělosti bude věnovat, rozhoduje tak jako o výběru partnera či dětí rada. Děti jsou ve svém vývoji sledovány, aby jako "dvanáctky" na slavnostním obřadu svou budoucí úlohu přijaly a mohly se věnovat výcviku k plnění svého poslání.
Jonasův kamarád Asher s veselou povahou se má stát vedoucím rekreačních aktivit, kamarádka Fiona pečovatelkou v domově pro staré.

Jonas dostává naprosto zvláštní a neobvyklé určení: má se stát příjemcem paměti. Jeho učitelem, "dárcem" vzpomínek, je jediný člověk, jemuž bylo umožněno vzpomínky uchovat. Společnost příjemce paměti potřebuje, aby odůvodnila své uspořádání na principu přísných pravidel, která mají chránit před hrůzami prožitými lidstvem v minulosti. Jako jediný si tak příjemce paměti smí vytvořit vlastní názor, smí porušovat různá pravidla, např. může lhát, může položit jakýkoliv (i nezdvořilý) dotaz, může vypínat odposlech, číst knihy nebo třeba nebrat léky. Ostatním jsou podávány nejen léky tlumící bolest, užívají také třeba pilulky proti "neklidu" neboli milostné touze.
Jonasova společnost nezná emoce, neprojevuje si lásku, vděčnost, smutek - vztek či obavu lidé zažívají pouze v situacích, kdy se zlobí na někoho, kdo porušil daná pravidla.
"Máte mě rádi?" ptá se Jonas rodičů.
"Ale Jonasi. Zrovna od tebe bych to nečekal. Vyjadřuj se přesně, buď tak laskav," kárá jej otec a žádá, aby zastaralé a vágní sloveso "mít rád" vůbec nepoužíval.

Dárce Jonasovi přiložením dlaní může předat vzpomínku na momenty z minulosti, tím ji ze sebe uvolnit a předat ji.
Nejdříve Jonas dostává podněty příjemné, jako je jízda na saních. Tu totiž Jonas také neměl možnost zažít, kvůli regulaci počasí byl sníh zrušen, jelikož představoval nebezpečí a obtíže. Vzpomínka na válku, při které poprvé spatří umírat zraněného chlapce, jej však vážně znepokojí a Jonas začne uvažovat také o svém světě. Pozná, že ono "vyřazení" je v podstatě bezbolestným usmrcením injekcí. Že je jeho společnost bezpečná, ale lidem odebrána možnost prožít lásku, rodinnou soudržnost. Neznají hudbu a tanec, dokonce vidí pouze černobíle. Jonasovi dochází spousta věcí, také mívá mžitky, kdy vidí barevně. Pochopí, že jeho společnost je okradena o možnost volby, o svobodu, o lidství. Rozhodne se lidem tyto hodnoty vrátit tím, že společenství opustí - pokud by se dostal za hranice, do míst, kterým se říká "Jinde", vzpomínky do něj vložené by se uvolnily a vrátily se všem lidem.
K útěku se Jonas odhodlá také proto, že má být "vyřazeno" novodítě Gabriel, svěřenec jeho otce, který je pečovatelem o novoděti.

Jonas jej unese a podnikne vyčerpávající cestu do neznáma. Hladoví a strádá zimou. Na pokraji sil i s Gabem dorazí do zasněžených míst a v dáli zahlédnou barevné, a tedy "cizí" stavení.
Děj končí v momentu, kdy se k němu vydají na saních, které ležely opodál.

VLASTNÍ NÁZOR:

V doslovu Lowryová podává zajímavý komentář o momentech z vlastního života, které předurčily myšlenkové směřování Jonasova příběhu směrem k vizi bezpečného, ale odlidštěného světa, kde cena za pohodlí a jistotu je příliš vysoká a lidé jsou v zájmu "kolektivního dobra" totálně manipulováni a řízeni. Lowryová vzpomíná například na své první "Jinde", dětství strávené v Japonsku, tolik odlišném už na pohled od způsobu života, na který byla v Americe zvyklá. Na vysoké škole se setkala s jinakostí dívky, o níž se později dozvěděla, že se orientovala na ženy. Mocně na ni zapůsobilo setkání s malířem, jenž později oslepl. Jeho schopnost představit si nejjemnější nuance barev a odhodlání vzdorovat temnotě ji uchvátilo.
Text nese významné poselství, prosvítající skrze napínavý příběh. Je primárně určen mládeži, nebála bych se jej ale doporučit ani starším čtenářům, především ctitelům Orwella či Karla Čapka.
Filmová adaptace z roku 2014 (režie Phillip Noyce) nekopíruje děj knihy věrně, hlavní postava Jonase je v ní kupříkladu již dospělá. Knižní předlohu považuji za lepší, právem získala mnoho literárních cen. V češtině vyšla v roce 2013, 10 let po vydání anglického originálu.