Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Naše vojsko v Praze roku 1959 (1. vydání). Ilustroval Ota Janeček. Počet stran: 127.

Sbírka povídek je v souborném vydání Etudy dětské a nedětské (Vybrané spisy I) doplněna ještě několika básněmi.

O DÍLE:

Jedná se o soubor povídek a básní z roku 1959, tematicky spadajících do období 2. světové války.

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Aškenazy byl polovičním Židem, studoval v Polsku a Rusku, studia ale nedokončil kvůli válce. Dva roky strávil v Kazachstánu jako učitel, od roku 1942 bojoval za československou armádu (oceněn řádem za statečnost). Po válce se oženil s dcerou Heinricha Manna, pracoval jako novinář a spisovatel, v roce 1968 emigroval do NDR.

HLAVNÍ TÉMA:

Na osudu zvířete je poukázána hrůznost války-bezbrannost zvířete (v poslední povídce také dítěte) jako paralela k bezmoci a utrpení lidí za války.

OBSAH:

Zvíře je hlavní postavou pěti povídek. Má svůj osobitý charakter, jeho jednání je odůvodněné a vědomé, autor skrze člověka, jenž jeho jednání komentuje, nebo skrze zvíře samé nahlíží na svět jeho optikou (například pes vnímá lidi podle pachů a intonace a domýšlí o nich, jací jsou).

1) Jelimánek

Jelimánek se říkalo poníkovi, jenž u vojenské dechovky tahal povoz s bubnem. Za protektorátu byl svěřen bývalému cirkusákovi, který jej přejmenoval na Cavalletta a který se svým přítelem objížděl v této smutné době vesnice. Koník měl jen roztáčet dětem kolotoč, byl ale stále smutným, vážný. Ferdinand Kubala, jeho majitel, správně vytušil, že Jelimánkovi chybí "vojenská paráda", byl zvyklý slýchat hlučnou hudbu, být zdoben třásněmi. Podařilo se sehnat několik gramofonových desek s dechovkou a Jelimánek se zcela proměnil. Dostal elán a chuť do života. Stále však nechápal, jak to, že je hudbu slyšet a ne vidět. Když pak při ústupu německých vojsk náhodou kolem projížděla německá vojenská dechovka, Jelimánek, zvyklý následovat cirkusový povoz volně, utekl. Hledal "své lidi" a v noci partu muzikantů opravdu našel. Ti, nejdříve vylekáni, že by se snad mohlo jednat o ruské vojáky, Jelimánka s chutí spořádali k snídani...

2) Cvok

Cvok, to byla přezdívka vysloužilého válečného koně Jardy, jehož lacino prodal ruský voják za trochu jídla. Jarda měl tik, kýval hlavou, a tak si z něj děti utahovaly a nechaly si jím věštit budoucnost, aby kýváním souhlasně odpovídal na hloupé otázky. Jednou se při střelbě splašil, až přetrhl řetěz a utekl. Po návratu byl bit, i když jeho majitel věděl, že to strach ze střelby a vzpomínka na válečný rámus ho vyplašila. Jednou si na Jardu připravil zlý kousek výrostek ze vsi - nechal jej schválně stoupnout na bouchací kuličky. Jarda se nesplašil, jak všichni čekali. Začal se třást, poklesl a nakonec smutně zaržál. Už mu nebylo pomoci. Jarda zemřel na nervový třes.

"Neházejte jim pod nohy žabky. Mohla by je přepadnout smrt, která je vlastně nikdy nepřestala vést v evidenci."
(str. 26)

3) Brutus

Brutus, německý ovčák, žil pohodlným životem se svou paní, rozvedenou Židovkou - "Hebkou". Jednou však našel svou paní plačící doma nad dopisem, kterým se Židům sděloval zákaz chovu jakéhokoliv domácího zvířectva. Brutus byl tedy ponechán v záchytné stanici pro zvířata, brzy byl odveden německým důstojníkem. Měl se stát hlídacím psem v koncentračním táboře a bylo nutné jej převychovat, protože byl příliš mírný. Proto Bruta různě trápil člověk v černobílém mundúru a Brutus tak získal odpor k vězňům. Cítil jejich slabost, strach a pohrdal jimi. Vídal jejich zmatek při výstupu z transportních vlaků. Vídal, jak jsou holeni, jak je odvádí do plynových komor a nehybné vynášejí ven. Jeho úkolem bylo lovit vězně na útěku. Pohrával si s nimi, než je zabil. Svůj úkol plnil dobře, dravý zvířecí pud v něm zůstal, přetrvala v něm ale i oddaná psí láska k původní majitelce, proto se ocitnul v rozpacích, když našel ležet vysílenou na zemi právě ji. Poznal ji podle vůně a váhal, svému úkolu dostát nechtěl. "Hebká" ho ale nepoznala. Na pokraji sil ji pohled na psa vyděsil a ona zemřela.

4) Sisi, čili psí život

Muž, který se chystá jít utopit štěňata, vypráví příběh jejich matky Sisi. Ráda se toulala, byla svobodná a lidi, které k sobě pustila, si vybírala. Od první paničky utekla, blahobyt ji nebavil. Stálého pána si našla až ve 40. roce, když do města přijel profesor z Prahy, učenec a podivín. Obyvatelé města mu připravili večírek na uvítanou a zklamal je tichý, nedbale upravený člověk, jenž nejevil o místní lidi zájem. Profesora zaujalo jedině vyprávění o psí povaze, o Sisy, která s ním nakonec odešla a zůstala. Čekávala na svého pána vždy v době příjezdu autobusu, kterým profesor jezdíval. Ukázalo se, že byl vedoucím odbojové organizace, který zachránil 32 lidí. Za heydrichiády byl popraven. Sisy potom několik let denně marně vyčkávala na svůj autobus. Svou oddaností se proslavila i v novinách, málem také v televizi. Už ale nebyla nikdy hravá, snad ze zklamání se na stará kolena prý spustila.

"Ten pohled, pane vedoucí, kdybyste viděl ten pohled, jak on se ten pes díval po dveřích! Já viděl psy umírat a řeknu vám, tahle holka umírala každej den."
(str. 56)

5) Kuřátko

Vyprávění z pohledu malé holčičky líčí požár vesnice, během něhož byli muži postříleni a ženy a děti odvezeny. Malé děvče si odběhlo ulevit, když ostatní odjížděli, a zůstalo samo. Vrátilo se do míst, kde bydlelo a ve spáleništi našlo zachovalý sklep plný potravin. Tam objevilo také vajíčko, ze kterého se právě klubalo kuřátko. Děvče se jej rozhodlo opatrovat a vydalo se s ním na cestu pryč.