Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Marianna Alcoforado se narodila jako dcera statkáře z Alemtejo v Portugalsku roku 1640. Tehdy bylo zvykem, že rodina v době válečného nebezpečí posílala své dcery do kláštera a tak také ovdovělý otec poslal malou Mariannu do kláštera klarisek v městě Bejo. Klášter patřil k nejbohatším v Portugalsku a bylo v něm v té době asi 200 jeptišek. V té době bojovalo Portugalsko proti španělské nadvládě a město Bejo hostilo oddíl francouzské jízdy generála Schomberga.
Šestadvacetilá jeptiška Marianna Alcoforado se zamilovala do francouzského důstojníka Noëla Boutona, hraběte de Saint Léger, známého později pod jménem markýz de Chamilly, kterého viděla z balkonu kláštera. jejich láska trvala 2 roky, stala se předmětem veřejného tajemství a pochopitelně hrozil skandál, kterému se Chamilly vyhnul tím, že Bejo i Portugalsko navždy opustil a vrátil se tajně do Francie, kde se později oženil a stal se i maršálkem Francie.
Po jeho odjezdu se země mu psala Marianna vášnivé dopisy, na které on odpovídal velmi vlažně, později je ignoroval. Tyto dopisy psala Marianna od prosince 1667 až do června 1968. Chamilly se jimi ve společnosti chlubil a po návratu z jakéhosi tažení zjistil, že v roce 1669 byly vydány knižně pod názvem Lettres Portugaises v Paříži. Dopisy byly vydány v naprosté anonymitě.
Posléze vyšlo další vydání v Holandsku, kde již adresát je uveden pod svým jménem a do konce 17. století vyšly dopisy v celkem 40 vydáních. Dokonce byly vydávány i pokračování Portugalských listů, jsou ale podvrhem. Teprve ve vydání z roku 1810 je uvedeno pravé jméno pisatelky. Dopisy byly vydávány i v dalších stoletích a stále měly čtenářům co nabídnout.
Mariana žila dál v klášteře, kde také ve svých 83 letech zemřela (28. července 1723).

Zachovalo se jen pět dopisů Marianny Alcoforaco pro Noëla Bountona, a to dokonce již nejsou ani originály těchto dopisů. Dopisy jsou zpočátku plné lásky, naděje, že se Noël vrátí, že Mariannu stále miluje. Slibuje mu věčnou lásku, zatímco on ji vlažně odpovídá, aby na něj vzpomínala.
Ve druhém dopise mu již vyčítá, že ji svou láskou učinil nešťastnou, že neměl vůbec přijíždět, když to s ní nemyslel vážně. Chce, aby ji navštěvoval, neboť na něj vždy bude čekat.
Ve třetím dopise již rezignuje, neví, co má dál dělat, protože z klášterních zdí se nemůže vysvobodit. Nechápe, proč ji milenec opustil, když mu dávala vše a nic od něj za to nechtěla, než aby ji miloval.
Ve čtvrtém dopise již pochopila, že Noël nemá zájem ji ani navštívit ani ji psát, že pro něj se kapitola jejich lásky již uzavřela. Žije dál jen ze vzpomínek na jejich lásku, nevychází z pokoje a trápí se.
Pátý dopis je posledním a popsaný vztah Marianny k Noëlovi se výrazně změnil. S láskou skončila, vrací milenci dopisy i dárky, které jí dal. Dává mu najevo, že může mít milenců, kolik chce, ona však milovala pouze jeho a jemu zůstane navždy věrná. Nechce novému milenci způsobit takovou bolest, jako on způsobil jí.

Její láska je vyjádřena v jejích pochybnostech:
"Umírala jsem strachem, že jste mi nevěrný. Chtěla jsem Vás vidět každý okamžik, a to nebylo možno. Byla jsem znepokojena nebezpečím, v jaké jste se vydával, vcházeje do tohoto kláštera, nežila jsem, když jste byl v poli, byla jsem zoufalá, že nejsem krásnější a Vás hodnější, reptala jsem proti svému skromnému rodu, obávala jsem se často, aby náklonnost, kterou jste ke mně, jak se zdálo, choval, Vám snad v něčem neuškodila. Zdálo se mi, že Vás dosti nemiluji. Kvůli Vám bála jsem se hněvu svých příbuzných krátce, byla jsem ve stavu stejně zuboženém, jako jsem nyní."

Tímto dopisem se vyrovnala Marianna se svou láskou k milenci, poslala mu zpět dopisy a dárky, vyzvala ho, aby nikdy nenavštívil Portugalsko, jinak ho stihne trest od jejích příbuzných, svou lásku vzala jako věc skončenou. Ten dopis již není prosbou o lásku ani jejím vyznáním, ale rekapitulací minulého života s velmi ostrou výtkou směrem k Noëlovi. Již mluví jako zhrzená žena.
Všechny dopisy jsou naprosto úžasné s ohledem na dobu a prostředí, kde byly napsány. Jsou plné citu a vášně, která je pořád stejná. I reakce Marianny, i když jeptišky a ženy 17. století, jsou stejné, jako by reagovala žena 21. století po té, co jí opustí její velká první láska.