Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jisra'el ben Eliezer, zvaný Ba'al Šem Tov
Po přečtení Bible a Koránu jsem byla docela zvědavá, jak k výkladu náboženství a chápání Boha přistupují Chasidé (Chasidé jsou vlastně Židé). Do doby než jsem si přečetla kapitolu Jisra'el ben Eliezer, zvaný Ba'al Šem Tov jsem se domnívala, že židovská víra je založena na poměrně ortodoxním výkladu víry a přístupu k Bohu. Krátké příběhy o tomto chasidském mystikovi mě příjemně překvapily. Narozdíl od poměrně těžkého, složitého a mnohoznačného biblického popisu života Ježíše se tyto malé životní příběhy Ba'al Šem Tova četly dobře. Mají děj a nejsou psány tak složitě. Nutí nás sice k zamyšlení se nad přístupem k Bohu a víře v Boha, ale jsou pro mě psány optimističtěji. Je to možná dáno i tím, že je sepsal evropský židovský filosof a myslitel Martin Buber ve 20. století. Proto jsou psány spíše dnešním srozumitelnějším jazykem. Tím že popisují život, skutky i smrt Jisra'ela mi trochu připomínaly evangelium sv.Lukáše z Bible.
Nejvíce mne zaujaly kapitoly, které vysvětlují v čem všem je možno najít Boha i jak k němu cestu hledat, protože v nich jsou vysvětleny názory na otázku víry z pohledu Chasida.

Příběh: Proti asketizmu (str. 97)
"Přišel jsem na tento svět, abych ukázal jinou cestu, totiž aby se člověk snažil získat tři věci: lásku k Bohu, lásku k Izraeli a lásku k nauce - a nemuset se umrtvovat."
Tato kapitola vysvětluje podstatu chasidského vnímání Boha a víry v něj. Na to, abych mohl věřit, nemusím slepě vykonávat modlitby, týrat se nestálým půstem a asketizmem, ale musím mít ve svém srdci lásku k Bohu, k lidem nebo i zemi, ve které žiji a ochotu se rád učit víře.

Příběh: Slavný zázrak (str. 115)
Jeden přírodozpytec přijel za Ba'al Šemem z velké dálky a prohlásil: "Z mého bádání plyne, že v hodinách, kdy děti Izraele procházely Rudým mořem, se moře prostě už ze své přirozenosti muselo rozestoupit. Co tedy zbývá z toho slavného zázraku?"
Myslím si i na základě odpovědi Ba'al Šema, že přítomnost Boží je vlastně skryta v každé věci. To, že nám něco připadá jako přírodní zákon, ještě neznamená, že právě přírodní zákonitosti a věci kolem nás nejsou právě tím božím zázrakem a dílem. Kmenoví vládci vždy uctívali velký počet božstev, která často měla moc nad úrodou, počtem narozených dětí, deštěm a záplavami. Korán i bible tyto kmenové vládce odsuzují, protože tyto dvě náboženství uznávají jen jednoho Boha, který má moc nad vším. Je to ale pravda? Řada jevů v přírodě je způsobena určitými jevy, které jsou vědecky dokázány. Co když to je ale jinak? Vždyť Bůh stvořil přírodu, tak tedy i on stvořil přírodní jevy. Deštěm může klidně Bůh vyjadřovat nespokojenost nad skutky smrtelníků. Jak to tedy je?

Příběh: Mezi hříšníky (str. 115)
"Nechávám přijít hříšníky do své blízkosti, nejsou-li pyšní, ale držím se daleko od učenců a moralistů, chovají-li se povýšeně."
Myslím si, že tady se dovídáme, že Bohu je milejší člověk, který sice chybuje, ale je pokorný v tom, že si své chyby uvědomuje a nemá o sobě přehnané mínění. Díky svým chybám se nad nikoho nepovyšuje. V takovém člověku je daleko víc božího než v někom, kdo si naopak myslí, že nehřeší a povyšuje se nad hříšníky. Bůh tedy dává naději, že žádný hříšník není nenapravitelný.

V jednom z příběhu bylo uvedeno, že když se Jisrael modlil třáslo se i obilí v sudech. Nebo když se ho někdo v tu chvíli dotknul, cítil náhlý třas. Je to vůbec možné? Mohl si to vymyslet autor, ale také se to klidně mohlo stát. Mohl se uvést třeba do transu. Proč by se ale třáslo obilí. Mohla to být i pouhá sugesce pozorovatele. V některých zemích žijí šamani, kteří se dostávají do mnohých stavů. Možná se i v nějakém takovém stavu mohl ocitnout i Jisrael. Jeho víra byla čistá a silná, když se modlil nemyslel na nic jiného a pouze se věnoval Bohu.
Co mi připadalo hodně divné, byl příběh o lásce. Ba'al Šem řekl jednomu ze svých žáků: "I toho nejnepatrnějšího z nepatrných, na jaké si vzpomeneš, miluji víc, než ty miluješ svého jediného syna" (str. 116) Vždycky jsem si myslela, že mateřská láska je jedna z nejsilnějších, a proto mě tento příběh hodně zarazil. Trochu mi připadá, že se Jisrael rouhá. Asi měl své žáky hodně rád a měl je rád asi stejně jako svoje vlastní syny. Dával jim lásku a učil je všemu, ale podle mě se to nemůže vyrovnat poutu mezi rodičem a dítětem. Jisrael nedělal rozdíly mezi chytrými a hloupými. Proto měl rád i toho nejnepatrnějšího. Pro něj nebyl méněcenný, byl stejný jako všichni ostatní a choval k němu i stejné city. I přes jeho velkou lásku k žákům si myslím, že jeho láska nemohla být větší než mateřská.