Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Děvčátko, rozdělej ohníček je název křehké a bolavé cikánské písničky. A právě takový je i příběh malého Andrejka...
Tento příběh začíná v cikánské osadě u Vyšné Poljany, kde cikáni ještě kradou koně a slepice, za rodinu a blízké dají život, kde se žije ze dne na den, kde se žije ve hvězdách. Právě v této osadě se narodí mladé a krásné Márii a Dezideru Dunkovi malý Andrejko, cikánek, kterého čeká dlouhá cesta.
Když Andrejkovi táhne na čtvrtý rok, vrací se domů strýc Fero, ověšený zlatem, v obleku jako gadžo. Všichni Dunkové z osady si jej náramně považují pro to, kam až to dotáhl. Jednoho dne Fero zjistí, že ve spánku přišel o zlaté hodinky... Rozběsněný hledá zloděje. Kdo to kdy viděl, aby cikán okradl vlastní krev! K úžasu všech Dunků se ke krádeži přizná malý usoplený Andrejko. Všichni jsou překvapeni a strýc Fero se rozhodne, že kloučka vezme do daleké stověžaté Prahy, kde jej naučí krást gadžům jejich peníze.
A tak se Andrejko ocitá v docela jiném světě - přišel odněkud, kde byly nekonečné lesy, kde jediným dopravním prostředkem byli koně či vlastní nohy, kde elektřina byla neznámým pojmem. A najednou se ocitá v obrovském městě plném budov, aut a hlavně všudypřítomného rámusu. Je vyděšený, chce zpět ke svojí mamince. Zbyl mu po ní však jenom malý stříbrný křížek, který mu plakajíc darovala, a který teď žmoulá ve svých špinavých ručkách.
Strýček Fero jej zavede do jednoho z žižkovských domů, kde již žije několik "jejich" a stále více jich ze vzdálených koutů země přichází. Začíná se zde o něj starat strýček Štefan s tetou Idou. Brzy se ukáže Andrejkova hbitost, jeho šikovné prstíčky snadno vybírají kabelky v dlouhých frontách či přeplněných tramvajích. Andrejko je velmi pozorný k mladším a méně schopnějším dětem, zvláště si oblíbil svoji sestřenici Jolanku, kterou si chce vzít za ženu, se kterou spí pod jednou dekou. Nosí jí a dalším bratránkům a sestřenicím ukradené čokolády a cukroví, a proto jej starší bratranci nemají rádi a utahují si z něj...

"A jednou, když byla stařenka pryč, Imro s Mariánem chytili jejího černého kocoura a přitloukli ho na dveře, s roztaženými tlapkami ho tam ukřižovali, prý budou Velikonoce, a bába, ta piča plesnivá, aspoň nemusí do kostela... a Andrejko i další menší děti se jim dívaly přes ramena a poslouchaly šílené kocouří vřeštění, chroptění a nářek, jak slábne, a najednou bylo na dvorku ticho."

Bratranci ho také zradí. Díky nim se malý Andrejko dostává do Kostelecké polepšovny, domu s otlučenou fasádou, drátěným pletivem v oknech a vraty pobitými šedivým plechem... Protože je nový, malý a ještě k tomu černý, stává se ihned poskokem starších dětí. Ty ho nenávidí. Mlátí ho, šikanují... Andrejko to nevydrží a uteče. Chce se vrátit domů, k mamince. Jako zázrakem nastoupí do správného vlaku, který ho veze do těch končin, které spolu se strýčkem Ferkem tak nerad opustil. Jaké je však jeho překvapení, když po dlouhé cestě, k smrti unavený, nenajde žádnou osadu... A co je daleko horší, nenajde ani žádné příbuzné... Co však je nejhorší - nenajde ani svoji maminku. Všechno se mu zhroutí, je nešťastný, nemá nikoho. Naštěstí se nad ním slituje starý pastýř Juraj, který ho vezme k sobě do chalupy i přes počáteční nesouhlas lidí z dědiny.

"Jednou takhle seděli s Jurajem na rubanisku, vdechovali vůni pryskyřice z čerstvě poražených stromů a Juraj řekl: Dřeva si važ, hřeje tě od narození do smrti, kolíbku ti z něho udělají, židli i stůl, a v zimě tě zahřeje hned nadvakrát, když ho štípeš na polínka a když pak hoří v kamnech, a bez pořádného tvrdého bukového dřeva se nedá vypálit ani obyčejná lavorovice z brambor nebo žita, která musí vyskakovat a jiskřit, aby tě sousedé nepomluvili, že škrábe v krku a že po ní ráno bolí palice, správná horilka musí hřát a propalovat se až někam do podrážek bot.
A když propiješ, i truhlu ti z toho dřeva stlučou, a kříž, říkal Juraj..."

Andrejko má u něj vše, co potřebuje... Úplně šťastný však není. Něco mu chybí.

"Andrejko vydržel na Poljaně do dalšího jara. Už od Vánoc sedával u okna, díval se do dálky na zasněžená políčka, lesy a louky, stráně protkané sítěmi holých větví a hřebeny hor utopené v těžkých mracích, a jindy zase třpytivé a čisté, přikryté bílou čapkou. A jeho housličky stále častěji tesknily a plakaly, jako by odpovídaly na nějaké volání nebo tlukot neviditelných křídel divokých hus a jeřábů táhnoucích na jih... Soske khere džava, te man ňiko nane, proč mám chodit domů, když nikoho nemám... E daj mange muľa, o dad denašľa, maminka mi umřela, táta utekl... Nane man dajori, ačhiľom korkoro, sar čhindo kaštoro, zůstal jsem sám jako polámaný strom... I nahluchlý Juraj poznal, že se něco děje, že ten klouček potřebuje něco, co už mu nemůže dát, a z toho pláče a stesku poznal, že Andrejko už v dědině dlouho nevydrží a brzy se vrátí tam, odkud přišel, zpátky na cestu."

Vrací se proto znovu do matičky Prahy. Chce najít tetu Idu, Jolanku... všechny "svoje". Najde však jen činžák se zabedněnými, slepými okny a se strašlivým nepořádkem uvnitř. Usne na prachem pokrytém gauči. Vzbudí ho však stařík, kterému opuštěný dům přinesl domov. Andrejko se jej ptá, jestli náhodou neví, kde jsou jeho cikáni, kam jen mu odjeli. Stařík mu řekne jedno jméno - Plzeň.
A tak Andrejkova cesta opět pokračuje, do města piva. Najde zde tetu Idu, která žije spolu se svými nejmladšími dětmi Milanem, Anetkou a Tiborkem u sestry Majky. Strýček Štefan byl ve vězení, někteří ze starších bratranců také...
A pro Andrejka tak začíná nový život. Takový, jaký má být. Začne chodit do školy, kde se snaží ze všech sil, i když se mu čeština plete s romaňi. Naštěstí má velkou přímluvu u hodného starého ředitele školy. Teta Ida se snaží být dobrou matkou... A je jí až do té doby, než se její sestra Majka poraní v práci a umírá. Teta Ida se stává jiným člověkem, začíná pít, děti jsou jí jedno... a tak se o ně stará malý Andrejko.
Jednou se však všechno provalí a děti se dostávají do dětského domova. I přes velký strach, že to tu bude takové jak v Kostelecké polepšovně, se Andrejkovi i sourozencům v domově líbí. Teta Ida jim však opět převrátí život. Vrací se z léčení a chce je zpátky.
Andrejko žije docela normální životem, nějak se mu podaří proškobrtat základní školou. O prázdninách se na přehradě seznámí s Markétkou...

"Markétka měla modré pomněnkové oči, pihy kolem nosu a vlasy jako zralé obilí, nosila svetr do půli stehen a kouřila tatínkovy cigarety."

A s ní prožívá něco, čemu se říká láska. Je šťastný... Markétka s ním zezačátku chodí zřejmě jen proto, že chce být odlišná, chce na sobě cítit pohledy lidí, když s Andrejkem kráčí po ulici - krásná světlounká blondýnka a cikán černý jako bota. Má ho však také moc ráda. Banda kluků však nemůže snést, že krásnou Markétku má zrovna ten grázl, ten cikán. Několikrát mu vyhrožují, ať ji nechá na pokoji. Andrejko u sebe začíná nosit nůž... A nakonec ho v obraně proti nim použije.
Dostává se do vězení.
Je nešťastný, tak nešťastný, že nemůže ven, že nemůže vidět oblohu, že němůže utíkat po lesích, že nemůže vidět svoji Markétku. Rány už ani nevnímá. Ale ránu, která ho neuvěřitelně zasáhne, mu zasadí Markétka. Přijde za ním do vězení a oznámí mu, že čeká dítě. Andrejkovo dítě... Ale musí si jej nechat vzít, rodiče by ji zabili. Nedá se s tím nic dělat, Andrejko je zoufalý. Začne mít záchvaty, trpí samomluvou, začne se pomočovat... Je přeřazen do dalšího ústavu - tentokrát je jím psychiatrická léčebna.

"A až po pár týdnech, když si lapiduši prohodili směny a ti noví na Andrejkovy léky zapomněli, doktoři poznali, že ten Cikánek je i bez prášků neškodný, ani neměl záchvaty, jen dál blouznil, mluvil z cesty a občas na pár vteřin zazpíval a zakřičel, a zřízenci mu přinesli župan a dokonce i pásek na znamení toho, že mu věří, že nikomu ani sobě neublíží, a odvedli ho přes dvůr, do jiné budovy.
V kleci se uvolnilo místo."

Zde si žije celkem dobře. Je tu spousta lidí, kteří nejsou blázny, stejně jako on. Jsou zde proto, aby nemuseli na vojnu, nebo se prostě před něčím skrývají, mají zde vše, co potřebují, a sehrát záchvat šílenství přeci dokáže každý. Přijde však revoluce a Andrejkovi je dána amnestie.
Vrací se za tetou Idou a dětmi. Je to s nimi mnohem horší, než když je opustil. Teta je silná alkoholička, o děti se nestará. Andrejko se proto rozhodne a vezme je tam, kde se narodil, tam, kde žije starý Juraj Bielčik, který jim, jak doufá Andrejko, snad pomůže a nechá je u sebe... Juraj je však již v pánu. Zoufalý Andrejko neví, co má dělat. Najde spolu s Tiborkem a Anetkou, malou odstrkovanou černou Kalori, jakousi díru na kraji vesnice, kam nanosí staré haraburdí a která se stane jejich domovem. Malý Tiborek to však dlouho nevydrží, přichází zima, a tak ho Andrejko a Anetka posadí na vlak zpátky do Plzně.
Zůstávají sami. Andrejko a Anetka, malá Kalori. Andrejko začíná vydělávat, pracuje v lese. Je slabý, chlapi ho napřed nepřijmou mezi sebe, ale nakonec vše dobře dopadne. Andrejko domů nosí peníze a Anetka je šťastná, kupuje si nové šaty a producíruje se v nich před závistivými ženskými z dědiny.
Stane se také to, co se dalo předpokládat. Andrejko s Anetkou mají jen sami sebe, a tak malou Kalori bratříček jedné noci připraví o nevinnost.

"A maličká Darjenka s velkýma černýma očima po mamince, do krásného a voňavého světa se narodila... Kat but berš, ať jí přeje štěstí, ať jsou šťastné její kroky, ať je dlouho živa..."

Andrejko se stává pyšným otcem. Dře se k smrti, jen aby jeho krásné cikánečky měly všeho dost. Další děťátko je na cestě a Andrejko je opět šťastný.
Jednou jej však zlá předtucha vede z lesa předčasně domů - najde zde svoji Anetku, plačící a celou od krve. Vidí prchající siluetu v polích... Vezme sekeru a podruhé zabíjí... Vrací se domů, ale Anetka již odchází. Andrejko zůstává sám se svojí malou Darjenkou. Je jako štvané zvíře, je neuvěřitelně nešťastný... Když se Anetčina rakev spouští do země, hodí k ní ještě ten zašlý stříbrný křížek od drahé matičky, ten, který ho provází celým životem.
Nešťastný Andrejko se vrací zpět, do Plzně, spolu s malou dceruškou. Sužují ho deprese, nezvládá... Malá Darjenka je nemocná, nechtějí ji však vzít k doktorovi. Nemá kartičku pojišťovny. A Andrejko se proto rozhoduje - nechává ji před dveřmi pohotovosti. A zůstává sám. Víc než kdy jindy.

"Sluníčko stoupalo po obloze, mlhy v dolinách se rozpouštěly a lehounký větřík šeptal a šustil v korunách stromů, barevné listí se snášelo k zemi, šumělo a chrastilo, a táhlá písnička už plakala jen docela malinko a zlehka: Čhajori romaňi, ker mange jagori, na cikňi na bari, čarav tro voďori... děvčátko, moje mojoučké děvčátko, rozdělej ohníček..."