Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Román známé autorky dětské prózy Martiny Drijverové Domov pro Marťany, který byl oceněn mnoha prestižními literárními cenami, je příběhem ze života dětí, ale ne tak ledajakým. Většinou jsme zvyklí na dobrodružné příběhy, ve kterých děti zažívají spoustu veselých příhod a zajímavých zážitků.
Tento román je však poněkud jiného ladění a podle mého názoru je svou tématikou ojedinělý. Zabývá se tématem, které není všem lidem a dětem zrovna blízké a o kterém se tak často, alespoň podle mě, nemluví.

Román s obrázky ilustrátorky Evy Mastníkové je příběhem vypravujícím o dvou sourozencích, z nichž jeden není úplně stejný jako ostatní děti. Je psán ich-formou a vypravuje o desetileté Michale a jejím malém bratrovi Martinovi s Downovým syndromem, jenž bývá rovněž nazýván porucha 21. chromozomu. Tento handicap přináší Michale i celé rodině nejedno úskalí. O tom, jak tato úskalí Michala vnímá a jak se s nimi a se svým mentálně postiženým bráškou učí žít, je právě tento román, který byl poprvé vydán v roce 1998 (Albatros).

Michala se s rodiči přestěhovala do klidnější části Prahy do starého domu po tetě Anežce. Velice se těšila, že bude mít krásný domeček a svůj vlastní pokojíček. Když však velké stěhovací auto zastavilo před starým zašedlým domem, který už dlouho nikdo neudržoval, její nadšení opadlo. S rodiči však hned začali postupně dávat dům pěkně do pořádku. Všichni se moc snažili, aby byla ta nejdůležitější práce rychle hotova.
Zpočátku ani čtenář netuší, co se ve vilce chystá, o kom je stále řeč a kdo je ten tajuplný Martin, pro něhož se všechny ty záhadné přípravy chystají. Michala začne chodit do místní školy a pomalu a těžce si zvyká na nové spolužáky a nový dům, zařizuje si svůj vlastní pokojíček.
Zpočátku tedy sledujeme, jak se pomalu ale jistě mění starý dům a zpustlá zahrada na příjemný domov. Se všemi těmito starostmi okolo nového bydlení se pak čtenář seznamuje s pocity malého děvčete, které si musí zvykat na zcela nové prostředí, především ve škole. Již od počátku pobytu v novém prostředí řeší malá Michala problém jak si najít nové kamarády a kamarádky. Ústřední postavou se v jejím životě stává "kamarádka" Lucka. V této části příběhu autorka dává jakési první ponaučení ve stylu, že "není všechno zlato, co se třpytí". Předběhnu-li trochu čas a děj knihy, ukáže se totiž, že Lucka nehledá ani tak kamarádku, která by jí dávala mnoho dobrého a zajímavého a které by mohla na oplátku dávat také ona, ale pouze jakousi "figurínu do výkladní skříně", která by se po jejím boku dostatečně vyjímala a dělala ji zajímavou. Přesto autorka Lucii neodsuzuje. Pouze seznamuje, podle mého, s realitou dětských let, kdy děti ještě nejsou schopny svůj charakter maskovat a chovají se naprosto přirozeně, což se nám u některých asi líbit nemusí.
Od tohoto mravního ponaučení však můžeme odhlédnout, protože hlavním tématem knihy je Michalin bráška Martin. Ve chvíli, kdy je domeček zařízen natolik, aby se už o něm dalo mluvit jako o útulném domovu (na kterém je však ještě stále spousta práce), objevuje se v ději právě tento "tajemný" Martin. Přes spoustu práce, jež byla na domečku udělána, má zpočátku i Martin problém si v novém prostředí zvyknout, což ještě zhoršuje jeho postižení. Naštěstí ví maminka i malá Michala, co Martina vždy uklidní, a tak řeší jeho úzkost spojenou s novým prostředím pomocí poslechu jeho oblíbené hudby a řady her. Už jsou všichni doma zvyklí na to, že s Martinem jde vše složitě a více než pomalu.

"Jedno je ale jisté: Martina musí pořád někdo hlídat. A doopravdy! Nikdy nevíte, co ho napadne. Každé malé dítě ví, že váza je na květiny a na vodu sklenice. Ale náš Martin? Měl žízeň. Klidně vyhodil kytky a vypil vodu z vázy. Udělalo se mu pak děsně zle. A to byla maminka vedle v pokoji!"

Tady je třeba říci, že Michala je sice desetileté dítě, ale její názory a chování vůči svému bratrovi jsou na úrovni člověka mnohem vyspělejšího a staršího. Snad právě i zkušenost s tím, že ne každý člověk má to štěstí, že je zdravý, pomáhá Michale psychicky vyspívat mnohem rychleji než jejím vrstevníkům. Ona sama vymýšlí pro Martina různé druhy zábavy, hraje si s ním a velice se snaží pomoci Martinovi v jeho duševním rozvoji. Tím velice pomáhá nejen jemu, ale hlavně také mamince, která s ním má i tak velkou spoustu starostí a práce.
V průběhu příběhu jsme seznamováni s pocity Michaly vůči svému bratrovi a tyto jsou konfrontovány s pocity a činy okolí, které skoro až na konci příběhu objeví Martinovu existenci a nutno říci, že se nezachová příliš hezky. Myslím tím reakci Michaliných nových spolužáků, kteří náhodou potkají oba sourozence na hřišti. Právě zde nastává také konec kamarádství mezi Michalou a Lucií, jež se nemůže smířit s tím, že její kamarádka nemá "úplně normálního" brášku.

"Tos mi neřekla... neřekla jsi mi... že máš blbýho bráchu..." "Říkala jsem ti přece...že je nemocnej..." "Nemocnej, jo?" vykřikla Lucka. "Tomu ty říkáš nemocnej? Je to idiot!" A pak křičela dál: "Mezi náma je konec, rozumíš, konec, s takovou holkou kamarádit nebudu!"

Michala se ve své těžké situaci dostává do jakési izolace, která vyplývá z odporu, který její spolužáci cítí vůči Martinovi. Je třeba říci, že zde autorka vystihla situaci, která v praxi často nastává. Řada lidí si již zvyká na to, že v jejich okolí žijí i lidé, kteří jsou nejrůznějším způsobem postiženi, a chování těchto lidí vůči postiženým se neustále zlepšuje. Přesto však se stále najde obrovské množství lidí, kteří neví, jak se vůči postiženým chovat. Obrovským přínosem tohoto románu je, že seznamuje čtenáře s tím, jak by se neměl chovat v případě, že se s postiženým člověkem potká. Dítě, které si tento příběh přečte, pozná, že reakce spolužáků Michaly není jistě ta zcela nejsprávnější, i přestože není autorkou nijak výslovně odsouzena. Pouze z vylíčení Michaliných pocitů čtenář poznává, jak může pouhým mlčením ublížit. Nemluvě o posměchu a napadání, které se po Martinově objevení na Michalu snáší ze strany spolužáků.
Mnohem důležitější je pak poznání, které plyne z konce příběhu. Michala se nijak neponíží a nemá potřebu se nikomu omlouvat za to, jaký její bráška je. Není to pro ni nikterak jednoduché, ale v tomto postoji vytrvá a s postupem času to začíná přinášet své ovoce. Právě krize, která v příběhu nastává s Martinovým objevením pomůže Michale najít opravdového kamaráda Honzu Huberta, spolužáka ze třídy, jenž jediný se ji přede všemi zastane.
V souvislosti s Honzovým kamarádstvím se v příběhu objevuje ještě jeden aspekt. Již v průběhu děje je čtenář drobnými náznaky seznámen s tím, jak těžké je pro rodiče starat se o postižené dítě. Zde především pro Michalinu maminku. Honzův kamarádský vztah s Michalou nakonec dává vzniknout ještě jednomu přátelství, které pomůže právě mamince Michaly poté, když najde novou kamarádku v mamince Honzy.
I Michala získává novou přítelkyni, se kterou si opravdu rozumí a která se i k Martinovi chová velice hezky. Jana zde reprezentuje, dle mého názoru, správný postoj, který by měl zdravý člověk zaujmout směrem k člověku s jakýmkoli postižením. Jana totiž Martina nijak neodsuzuje, ale na druhé straně ho ani nijak nelituje. Stává se mu vlastně v rámci možností novou kamarádkou, která ho bere takového, jaký je.
Příběh tak vlastně končí jakýmsi happy endem, když Michala nachází nové a hodné kamarády, její maminka navazuje přátelství s Honzovou maminkou, ze šedého a škaredého domku na začátku se stává krásný a teplý domov pro celou rodinu, a to nejen pro ni, ale dokonce i pro Marťany.

Jsem přesvědčená, že autorka knihy má s tematikou Downova syndromu jisté zkušenosti, protože všechny situace v románu uvedené mi připadají velice věrné skutečnosti. Jsou zde podrobně vylíčeny příhody s Martinem i pocity lidí v jeho okolí. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou opravdu pravdivé.
Velice se mi zde líbilo, jak rodiče Michale velice rozumně vysvětlili, jaký Martin je a bude, jestli se někdy uzdraví a jak to s ním bude obtížné. Michala tak jako malé dítě pochopila podstatu celé věci, pochopila, že bude potřebovat mnohem více péče, než potřebují zdravé děti.

"Jaký vlastně Martin bude, až vyroste?" zeptala jsem se jednou. "Jiný," řekl tatínek. "Nebude toho tolik umět jako ty, bude hůř mluvit a taky moc neporoste. Některým věcem nebude rozumět."

To všechno mi nepřipadalo nijak hrozné. "Bude... jako z jiné planety," řekla maminka. Tehdy jsem ještě o vesmíru moc nevěděla, a tak mi tatínek ukázal ve velikém atlasu Slunce, Zemi, Saturn, Neptun." A tady je Mars," řekla maminka. "Vypadá to, že by tam mohl být podobný život jako na Zemi. Ale lidé, nebo spíš obyvatelé, by byli jiní než my. Malíři si vymýšlejí, jak by asi vypadali." "Byli by třeba zelení nebo by možná měli místo pusy choboty," kreslil mi je tatínek. "Ale tak přece Martin vypadat nebude!" lekla jsem se. "To víš že ne. Jde jen o to, že my bychom se těm Marťanům třeba smáli, připadali by nám divní. Ale oni by možná byli lepší než my. Hodnější, milejší. A určitě by se dovedli radovat nebo plakat."

Tehdy jsem tomu nerozuměla. Downova nemoc, vesmír, obyvatelé jiných planet... Bylo toho na mě moc. "Takže náš Martin... jako kdyby byl odtamtud? Že by byl ... Marťan?!" "Přesně tak," řekla maminka. "Někdy si s ním nebudeme rozumět. Ale budeme se snažit, aby se u nás měl dobře."

Tato kniha je sice určena pro čtenáře od osmi let, myslím však, že si ji rády přečtou i děti mnohem starší a také dospělí. Mně se kniha velice líbila. Byla napsána s velkou něžností, s pochopením starostí malého děvčete, jež má kromě těch běžných starostí také starosti mnohem závažnější. Starosti, které mnoho dětí v jejím věku nikdy nepoznalo a nepozná. Přesto však se s nimi Michala umí velice dobře vypořádat a rozumně o nich uvažovat. Díky ní si mnoho čtenářů vytvoří k tomuto problému svůj vlastní postoj, protože je jim umožněno velmi zblízka nahlížet do jejího nitra, jejích myšlenek a pozorovat její chování.
Autorka také záměrně neužívá pouze spisovnou formu textu. Například v dialozích mezi dětmi používá převážně nespisovnou formu jazyka. Více se tak přibližuje přirozené mluvě dětí a rozmluvy tímto činí mnohem více věrohodné.
Z tohoto krátkého příběhu poznáme, že být sestrou či matkou postiženého dítěte vůbec není jednoduché. Jsou však lidé, kteří se snaží ze všech sil, aby se jejich dítě mohlo žít s nimi, cítilo doma dobře, snaží se mu co nejvíce pomoci a co je nejdůležitější, dávají mu lásku a péči, které každé dítě tolik potřebuje. O to víc je potřebuje, pokud není zcela zdravé.

"Mami, viď, že se líbí Martinovi náš domov," zeptala jsem se maminky. "To víš že ano." "A co myslíš, líbil by se i Marťanům, kdyby sem přiletěli?" napadlo mě. "Určitě."