Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ÚVOD:

Tato práce se zabývá naratologickou analýzou knihy Mé jméno budiž Gantenbein od švýcarského spisovatele Maxe Frische. Kniha byla poprvé vydána v Německu v roce 1964 a česky vyšla roku 1967.

AUTOR A JEHO DÍLO:

Max Frisch patří k nejvýznačnějším německy píšícím autorům 20. století. Původně žurnalista, pak architekt, dramatik a nakonec i spisovatel na sebe upozornil již svými dramaty, jež se v poválečném období na rozdíl od jiných dramatiků nezabývaly válkou jako takovou či otázkou kontrastu mezi vysokou kulturností německého národa a nacistickými zvěrstvy z vnějšího pohledu, ale spíše rozporností vnitřního světa jednotlivce. Tato problematika se pak stává hlavním tématem i jeho prozaických děl.

Po literárních neúspěších v mládí se zařekl, že se už nikdy literatuře věnovat nebude, proto začal s psaním románů dost pozdě. Hned jeho první tři vydané romány (Stiller, 1954, česky 1970; Homo Faber, 1957, česky 1967; Mé jméno budiž Gantenbein, 1964, česky 1967) jej však vynesly mezi elitu německy píšících autorů.

MÉ JMÉNO BUDIŽ GANTENBEIN:

Fabule a syžet díla, jeho téma, časová a dějová osa

Román Mé jméno budiž Gantenbein má neobvyklou strukturu. Jeho syžet je jakoby rozlámaný, rozkouskovaný, ale ne způsobem, jakým se prolínají různé dějové linky, ale zdánlivě libovolně. Dílo jakoby nemělo jednotný děj a teprve postupně, během čtení, nalézáme dějový rámec, kterého se můžeme zachytit. Knihu tvoří řada kratších i delších příběhů, a přesto nejde o knihu povídkovou, ale o souvislý román. Příběhy jsou vyprávěny z pozice jednoho, a přece pokaždé jiného vypravěče, jenž si je vymýšlí a představuje jako možné realizace své existence, přičemž čas v nich často nehraje žádnou nebo téměř žádnou roli. (A to i přesto, že na několika místech autor využívá analepse - např. v příběhu o setkání na Piz Kesch - i prolepse - např. výslech, při kterém vypravěč přiznává, že prožívá samé výmysly.) Zcela volně se převtěluje střídavě do Gantenbeina, který předstírá, že je slepý, do intelektuála Enderlina či do "zdravého" (tj. bezproblémově spočívajícího ve společenských konvencích) architekta Svobody - "zkouší příběhy jako šaty". Příběhy těchto tří "jakoby hrdinů" se volně střídají a prolínají, dokonce se vyskytují ve více variantách (např. přiznání Gantenbeina Lile, že vidí), aniž by byly souvisle komponovány nebo ukončeny, jediné, co mají všichni tři společné, je pocit stárnutí a únavy ze života a vztah k jedné ženě (Lila). Vypravěč si vyzkoušel všechny tři životní příběhy, aniž by se pro některý z nich rozhodl, bere na sebe několik podob, takže nakonec nemá žádnou. A právě tato mnohotvářnost (bezejmenného) vypravěče jako jedince, jeho mnohovrstevnou individualitu, způsob, jakým mění svou identitu, je hlavním tématem díla, jeho fabulí. Tedy ne už děj, ne prostředí nebo konflikt mezi postavami, ale možnost realizace jednotlivce v postmoderním světě, možnost realizace vlastní existence jako výsledku volby. Tento jednotlivec však není nikdo konkrétní, pojmenovaný. Je to nepojmenovaný vypravěč, skrze nějž se k nám dostává vyprávění, a to nikoliv vyprávění jako sled dějů, skrze něž autor sděluje, nýbrž vyprávění jakožto socha, jíž autor prostřednictvím vypravěče vytesává, takže ji můžeme vidět z více stran, přičemž materiálem mu je nejen jazyk jakožto komunikační kód, ale také naše "předporozumění". Děj sám i jeho postavy tak přestávají být důležité, časová linka ustupuje do pozadí a ztrácí se, důležité je vyprávění samo o sobě. Ilustruje to i sám Frisch, když ústy svého vypravěče říká:

Člověk udělá nějakou zkušenost a pak k ní hledá příběh - člověk nemůže žít se zkušeností, která zůstává bez příběhu, zdá se, a častokrát jsem si představoval, že někdo jiný má navlas ten příběh, který se hodí k mé zkušenosti...

Stromšík mj. srovnává Gantenbeina se Stillerem. V obou těchto románech děj osciluje mezi realitou a vypravěčovou fikcí. Stiller se rozhodl skoncovat s dosavadním životem a uprchl do Ameriky, kde jako Mr. White začal novou existenci. O šest let později se vrací do Švýcarska a doufá, že zde bude moci začít nový život - takový, jaký si sám zvolí. Už při pasové kontrole je však poznán, a ačkoliv se snaží udržet si svou novou, zvolenou a tudíž na minulosti a společnosti nezávislou existenci, je usvědčen a vrácen na své místo, "na koleje bez výhybek". Žije pak v totální rezignaci, jako stín bez vztahu k lidem i vlastnímu životu. Jeho snaha prosadit si svou existenci jako výsledek svobodné volby přichází vniveč, ale výsledkem románu je paradox - ten "pravý" Stiller se realizuje jen v oblasti fikce, zatímco jeho faktický život je pouze vnucenou rolí, kterou vnitřně odmítá. Už zde skutečný význam vypravěčových osudů vyplývá ze složitého převrstvení příběhů v čase a v rozložení vyprávěcí perspektivy, takže se Stillerova fikce a život prolínají tak, že je sotva patrné, co je co.
Ve Stillerovi je však hranice mezi oběma oblastmi ještě postižitelná, protože život a hra jsou postaveny proti sobě. V Gantenbeinovi, který na Stillera navazuje tematicky i kompozičně, Frisch již staví nemožnost rozhodnout, které "já" hrdiny je skutečné a které je fikcí, jako výchozí tezi kompozice - zatímco u Stillera je konečným požadavkem nekonečná možnost volby v každém okamžiku, vypravěč Gantenbeina se de facto volby bojí až za cenu popření sebe sama.
Důsledkem tohoto východiska je v podstatě setrvávání na místě, ačkoliv příběhy samy plynou. Tedy časová osa je fragmentovaná, jednotlivé časové úseky existují, ale bez vzájemné návaznosti - podobají se střepům rozbitého zrcadla nakladených částečně přes sebe, je vidět části reality, ale netvoří celkový obraz - ten je nutno rekonstruovat v průběhu vyprávění.
Výsledný dojem zkoušení příběhů je podtržen, jak již také bylo zmíněno, i zkoušením různých variant některých příběhů (Gantenbeinovo přiznání se Lile). Podobná hra na "co by bylo, kdyby" se dnes vyskytuje ve více dílech, ať už literárních nebo filmových - např. ve filmu Osudový dotek (The Butterfly Effect) -, avšak v nich obvykle jde o opakování stejné reálné situace, ve kterých aktér volí různá řešení skutečných situací, jež vedou k různým výsledkům, tedy o možné světy, zatímco v Gantenbeinovi nejde o důsledky volby ve skutečných situacích, nýbrž o volbu samu, o její možnosti a hledání samotné existence a jejích hranic, a vypravěčův svět je čistě fiktivní.

Postavy a vypravěč

Postavy ve Frischově románu jsou realisticky vykreslené, a přece nelze jednoznačně říci, které z nich jsou pro vypravěče skutečné (pokud vůbec nějaké) a které jsou jeho smyšlenkou, součástí příběhů, jež obléká. Celá kniha vypráví o vztazích mezi několika muži a ženami, přičemž vypravěč sám váhá, která z hlavních mužských postav je on sám, resp. není zřejmě ani jedním z mužů, je nejmenovaným vypravěčem, jenž zkouší identity a jejich příběhy jako šaty. Všechny mužské postavy ale postupně modifikuje tak, aby odpovídaly jeho potřebám (ženy se nemění - Lila je stále bohémkou poněkud povznesenou nad každodenní banality, Kamila je stále "pedikérkou", dámou z polosvěta, která potřebuje někoho, pro koho je normální zaměstnanou ženou, pevně zakotvenou ve vztazích i společnosti).
Vypravěč sám je hluboce ponořený do svých příběhů - je intradiegetický a homodiegetický (dokonce autodiegetický), vypráví příběhy především sám sobě a o sobě, a stává se extradiegetickým a heterodiegetickým jen tehdy, vypráví-li příběh Kamile (nejlépe je jeho extradiegetičnost patrná v samotném závěru, v "příběhu pro Kamilu" o mrtvole, která "málem dosáhla uplavat bez příběhu" - vypravěč se zde k příběhu staví zvnějšku, na rozdíl od většiny příběhů v knize je pouhým pozorovatelem)...
Dlouho není patrné, se kterou ze svých postav se chce vypravěč ztotožnit, a volně přechází mezi Enderlinem, Svobodou a Gantenbeinem, přičemž jde stále o téhož vypravěče. V jednom okamžiku se zdá, že se konečně rozhodl pro Gantenbeina:

Mé jméno budiž Gantenbein!
(Ale definitivně.)

Ale již o osm stran dále vypráví opět jakožto Svoboda, aby si na straně 262 položil otázku:

Jsem Svoboda?

Těsně před koncem popisuje budoucí výslech, v němž je mu vyčteno, že osoby, o nichž vypráví, neexistují, že si je vymýšlí, a on to uznává, otvírá oči a spatřuje se v opuštěném bytě s přikrytým vybavením, který zná, a přemýšlí:

Jsem slepý. Nevím to vždy, ale občas. Potom opět pochybuji, jestli ty příběhy, které si dovedu představit, přece jenom nejsou můj život. Nevěřím tomu. Nemohu uvěřit, že to, co vidím, je běh světa.

Zrcadlo se rozbíjí, nic na tom nemění ani poslední příběh pro Kamilu (spíše podtrhuje vnitřní jednotu díla) a v samotném závěru (Všechno jako by nebylo...) poslední naděje na odlišení reality od fikce padá, vypravěč pro nás zůstává neznámým, jeho identita nám zůstane utajena. Přesněji řečeno, vypravěč si žádnou nevybral.

Způsob vyprávění, distance

Přidržíme-li se Genettova pojetí, budou nás zajímat vzdálenost (distance) a perspektiva (fokalizace) jakožto způsoby nástroje vyprávění. Z hlediska distance - vzdálenosti - můžeme uvažovat, zda je Frischův román ve smyslu vyprávění děje spíše mimetický či diegetický (podle Genetta nemůže vyprávění na rozdíl od dramatu imitovat - showing, mimésis - příběh, který vypráví - telling, diegésis; i on sám ale mluví o "iluzi mimésis"). Vzhledem k ústřední pozici vypravěče je patrná jeho bezprostřední přítomnost v ději - diegésis. Zdá se tedy, že bychom mohli mluvit o diegetickém způsobu popisu děje (stále v Genettově smyslu). Tomu ale odporuje již zmíněná roztříštěnost děje i vnitřní rozpolcenost a bezradnost vypravěče (jeho převažující intra diegetičnost a homodiegetičnost již byly konstatovány výše). Jádro, význam, vlastní autorovo sdělení v románu je pak zřetelně mimetické (v Genettově smyslu: maximum informací a minimum přítomnosti informátora) a vystupuje z díla jako celku.

Co se týče vyprávění řeči, Frisch používá jak naratizované promluvy (zpravidla přímou řeč), tak i promluvy transponované, ze kterých se dokonce někdy můžeme jen dohadovat, zda ve vypravěčově vymyšleném příběhu skutečně proběhly nebo zda vypravěč pouze domýšlí své dohady, jak by promluvy proběhnout mohly. Tento druhý způsob souvisí s interní fokalizací a podtrhuje fiktivnost vypravěčova světa - jeho přítomnost pouze v jeho hlavě. Současně je použit jako stylistický prostředek pro vyjádření expresivnosti a stereotypu.

Fokalizace

Přestože si vypravěč příběhy vymýšlí a "obléká", je jejich součástí, nelze vždy mluvit o jeho interní fokalizaci, kdy by příběhy prožíval ze své pozice - "ze své hlavy a za svýma očima". Často střídá své myšlenky s dokumentačním pohledem, jako by snímal situaci kamerou ("Filemon a Baucis": Opilý Gantenbein vypáčí zásuvku s Lilinou korespondencí; nevěra s "ženou kohosi, kdo je na služební cestě"; Gantenbeinův úraz, jeho rozhodnutí pro předstírání slepoty, pochůzky a úřední jednání; a jiné). I tyto změny fokalizace dotvářejí celkový fragmentární obraz děje, podtrhují jej a zesilují jeho vliv - Frisch zde v proměnách fokalizace nachází adekvátní umělecký prostředek pro sdělení poselství díla.

Pokus o interpretaci

Ke správné interpretaci Frischova románu Mé jméno budiž Gantenbein je zapotřebí vzít do úvahy nejen fabuli díla a použité naratologické a syntaktické prostředky, ale také širší kontext intertextuální, umělecko-filozofický i obecně společenský.

Z hlediska intertextuálního je třeba vnímat především návaznost románu na starší autorovy texty, především romány Stiller a Homo Faber, které rozvíjí ne přímo prostřednictvím převzatého textu či syžetu, nýbrž sdělením ukrytým za fabulí díla, tedy dále rozvíjí otázku svobodné individuality člověka v současné době, především jejího svobodného výběru - výběru, kým chce jedinec být - a v širším smyslu svobodou volby jako takovou (viz dále).

Naopak citování vypravěčova výroku "Zkouším příběhy jako šaty" v jeho autobiografické povídce Montauk a umístění vypravěče "Gantenbeina" do prázdného bytu, ze kterého obyvatelé odešli, spolu s dobou jeho napsání a rozebíráním vztahu všech tří vypravěčových rolí k Lile, jejich nevěry a žárlivosti poukazují na autorův soukromý život, konkrétně jeho rozvod s první ženou a vztah s Ingeborg Bachmannovou. Díky tomu lze dílo chápat také jako autobiografické vypořádávání se s nedávnou minulostí, jako hledání, zda vývoj jeho vztahu byl nevyhnutelný nebo zda měl ve svém jednání svobodu, případně jako hledání, kde autor ve svých vztazích udělal chybu. Toto téma je v románu přítomné přinejmenším druhoplánově, avšak prolíná se s hlavním tématem knihy (měl Frisch ve svých vztazích svobodu volby nebo jeho jednání bylo nutným výsledkem situace?): Frisch, sám často nevěrný (nevěrami se netajil), reagoval velmi žárlivě na nevěru Bachmannové; v románu na jednu stranu vyjadřuje, že od slepého Gantenbeina se očekává, že neuvidí zcela zřejmé indicie Liliny nevěry (Gantenbein však slepý není, indicie vidí a "pracuje to v něm"), na druhou stranu Gantenbeinovy reakce (zatajování dopisů, páčení zásuvky s Lilinou korespondencí v opilosti) jsou zřejmým výrazem jeho bezradnosti (dochází ke konfliktu mezi jeho láskou k Lile a přáním dále předstírat slepotu na jedné straně a jeho žárlivostí a potřebou získat jistotu a tím pevnou půdu pod nohama na straně druhé) a vyznívají v románu spíše trapně a zbytečně navzdory tomu, že emoce, které jsou příčinou tohoto jednání, jsou popisovány spíše jako nutný důsledek situace (a tedy bez hodnocení přijímány jako takové). Frisch, jenž se po rozchodu s Bachmannovou dost pravděpodobně ztotožňuje s vypravěčem románu, tak čtenáře v osobě Gantenbeina konfrontuje s principiální nedostatkem svobody k jednání - s předběžným omezením volby (Gantenbeinovo jednání je zde v podstatě dané) jako nutným důsledkem volby předešlé (totiž volby předstírat slepotu). Tím předestírá i řešení vlastního života: života, jenž je plný pokusů o svobodnou volbu, ale také jejich důsledků včetně negativních.

Podíváme-li se na Frischův román z hlediska umělecko-filozofického a kulturně-společenského (a s ohledem na to, co bylo již řečeno výše, i z hlediska Frischovy životní zkušenosti), je zřejmé, že toto dílo je jasným důsledkem své doby - doby, kdy "Bůh je mrtev" (Nietsche), kdy člověk ztratil smysl života a své směřování a je "odsouzen ke svobodě" (Sartre) v důsledku ztráty náboženské víry (Kierkegaard, Schopenhauer). Důsledkem se stalo bezesmyslné absurdno (Kafka, absurdní divadlo), surrealismus a radikální revoluční ideologie a následné hledání východiska. Důsledkem je existencionalismus s jeho sebepoznáním a sebeuskutečněním, s volbou svého bytí jako svobody skrze své činy. A právě sem Frischův román zapadá. Vypravěč si obléká příběhy různých postav a spolu s nimi na sebe bere i existenci těchto postav. Rozhoduje se, kým bude, volí si svou identitu. Jako hrdina příběhu pak na sebe bere svobodu volby, aby zjistil, že tato svoboda již není absolutní. Jakožto Gantenbein se rozhoduje hrát slepého, ale tím je dán jeho životní rytmus, jeho práva a povinnosti, ale především jeho vnímání jakožto slepce ze strany druhých, jejich automatické předpoklady, které se promítají do jejich jednání. Zpočátku se zdá, že Gantenbein nachází svobodu (reakce a očekávání lidí očekával a pro svou hranou slepotu se rozhodl s jejich plným vědomím), jeho svoboda se však postupně mění ve vězení, protože jako slepý nemůže mnoho věcí připustit - nemůže si dovolit reagovat na viděné od drobností, jako je sebrání upadlé slepecké hole, přes vnímání Liliny nepořádnosti až po reakci na zřejmou dlouhodobou Lilinu nevěru. A právě Lilina nevěra se stává prubířským kamenem, právě zde se Gantenbein láme. Vypravěč zjišťuje, že Gantenbein není svobodný, že jeho iluze svobody má hranice, jejichž přesná poloha je dána jeho konkrétním vymezením se vůči okolí: zatímco nemožnost sbírání upadlé hole a jeho neocenění za úklid po Lile je v pořádku a je součástí jeho rozhodnutí, jeho kontrola situace selhává tváří v tvář manželčině nevěře, která se jej vnitřně dotýká - zde jeho svoboda volby končí, není absolutně svobodný, a proto nemůže nést ani absolutní odpovědnost za své rozhodování a konání. A přesně to poznává i vypravěč, odkládá na nějakou chvíli Gantenbeina a zkouší to jinak. Zkouší Elderlina, zkouší se vyspat s cizí ženou a zjišťuje, že je to pro něj jen další životní epizoda beze smyslu. Zkouší být konvenčním Svobodou a je nesvobodný k překročení vlastního stínu. Vypravěč postupně zjišťuje, že jakákoliv volba v sobě automaticky zahrnuje volby další, že tedy po jakékoliv volbě jsou v ní již všechny jeho další volby obsaženy (kdyby Gantenbein nehrál slepého, k řadě jeho voleb by nikdy nedošlo) - při rozhodování o volbě tedy jedinec "předpřijímá" i příchod voleb následujících. Vypravěč tedy stojí před volbou mezi různými dalšími životními volbami, jeho svoboda je jeho volbou omezena. Je přitom v situaci, která je zřejmě důsledkem volby někoho jiného, chce se však z ní vymanit novou volbou - volbou některého příběhu. Žádný z příběhů však neodpovídá beze zbytku jeho zkušenostem ani jeho představám. Proto na volbu rezignuje a přiznává, že si vše vymýšlel. A tím, že nevolí, přijímá odpovědnost za svou nevolbu. Autor, ačkoliv je ve svém díle silně ovlivněn existencialismem, se v tomto s existencialismem vypořádává po svém: když už vypravěč nemá absolutní svobodu k volbě, zbývá mu stále ještě svoboda k nevolbě a převrací tak vlastně existencialismus naruby.

V románu samém, ve vypravěčových možnostech volby a tím i k odštěpení možných světů, však můžeme najít i vlivy rodícího se postmodernismu (ten vznikal postupně od konce války - nejprve v architektuře -, ale jako myšlenkový směr se etabloval až na konci sedmdesátých let). V prolínání reality a fikce se totiž projevuje neexistence jediného správného - pluralita pravdy. Jedná Gantenbein správně? Nebo Elderlin? Či Svoboda? Na čí stranu se má vypravěč přiklonit? Nelze říci zcela jednoznačně, co je správné a co není. Vypravěč sám to nehodnotí a ani čtenář jako pozorovatel toho není objektivně schopen. Jeho možné volby jsou tudíž z hlediska správnosti rovnocenné a vzájemně zaměnitelné (snad i proto, pro zdůraznění, vypravěč nakonec nevolí a nechá čtenáře se domýšlet). To nabízí řešení absence smyslu podobné existencialismu, avšak s jiným řešení (či aspoň důrazem): zatímco existencialismus je zahleděný do sebe, zabývá se smyslem existence jednotlivce a nachází jej ve vědomí svobody a vlastní volby, je postmodernismus posunut poněkud více ke percepci okolí a k jeho respektování. Frischovo dílo je na úrovni vypravěče a jeho volby, který příběh si právě "oblékne", jednoznačně existencialistické, vypravěčovou nevolbou a absencí rozhodování a správnosti či smyslu příběhů již předznamenává (či přímo obsahuje) rodící se postmodernismus.

Frischův román Mé jméno budiž Gastenbein tak zapadá do kontextu myšlení druhé poloviny dvacátého století a nástupu postmodernismu.

ZÁVĚR:

Max Frisch ve svém románu Mé jméno budiž Gantenbein využívá moderní (ve smyslu současné) vypravěčské a jazykové prostředky k úvaze nad smyslem voleb, jednání a života a o naší odpovědnosti za ně. Námět pravděpodobně reflektuje stav jeho osobního života v době napsání románu, avšak dějově i zpracováním se posouvá za tento stav. Řeší podstatné otázky lidské existence, svobody či determinovanosti jednotlivce a možností jeho voleb vlastního života a jeho identity.

I v dnešní době, téměř půl století po jeho prvním vydání, působí román dosti komplikovaně a povrchní čtenář, stále ještě nevymaněný z realismu moderny, by jej velmi brzy odložil. Odpovídá však dnešnímu stavu vývoje myšlení, jež se posouvá od moderních deterministických způsobů uvažování k novým, nedeterministickým, existenciálním či pravděpodobnostním. Celé toto vyznění podtrhuje i použitými postupy: "rozpadlým" syžetem, pluralitními možnostmi, ale i omezením svobody volby, konečným vyústěním v nevolbě identity i možným autobiografickým poukazem ve vzpomínce v samotném závěru knihy. Ačkoliv to nebylo součástí zadání této práce, lze konstatovat, že kniha je psána současným, čtivým jazykem, avšak je náročná na čtenáře. Pro méně náročného čtenáře může být příliš komplikovaná a nemusí se mu líbit - ovlivní jej však zcela určitě.

LITERATURA A PRAMENY:

FRISCH, Max. Mé jméno budiž Gantenbein. Vydání 1. Praha : Mladá fronta, 1967. 316 s. 23-088-67.
STROMŠÍK, Jiří. Od Grimmelshausena k Dürrenmattovi : Kapitoly z německé literatury. Vydání tohoto souboru první. Jinočany : H&H, 1994. 350 s. ISBN 80-85787-68-7.
Sam-athá-nik´ká [online]. 2007, 20.02.2007 [cit. 2010-12-21]. Gérard Genette: Figures III. Dostupné z WWW: http://erendis.bloguje.cz/489008-gerard-genette-figures-iii.php.
Naratologie. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 4. 12. 2007, last modified on 22. 9. 2010 [cit. 2010-12-21]. Dostupné z WWW: https://cs.wikipedia.org/wiki/Naratologie.
TRÁVNÍČEK, Jiří. Příběh je mrtev? : schizmata a dilemata moderní prózy. Vyd. 1. Brno : Host, 2003. 293 s. ISBN 80-7294-079-1.
Max Frisch. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 29. 8. 2003, last modified on 19. 12. 2010 [cit. 2010-12-31]. Dostupné z WWW: https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Frisch.
Max Frisch. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 28. 7. 2009, last modified on 30. 11. 2010 [cit. 2010-12-31]. Dostupné z WWW: https://cs.wikipedia.org/wiki/Max_Frisch.
JIČÍNSKÁ, Veronika. ILiteratura [online].Tvar, 17/2000, 10. 6. 2003 [cit. 2010-12-31]. ILiteratura - Frisch, Max: Montauk. Dostupné z WWW: http://www.iliteratura.cz/Clanek/12853.
NÜNNING, Ansgar. Lexikon teorie literatury a kultury : koncepce, osobnosti, základní pojmy. Vyd. 1. Brno : Host, 2006. 912 s. ISBN 80-7294-170-4.