Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Mia Thermopolisová. Je mi patnáct, narodila jsem se ve znamení Býka a jsem dědičkou trůnu Genovského knížectví (počet obyvatel: 50000). Moje koníčky jsou: učit se od babičky, jak se má chovat princezna, dívat se na televizi, jíst venku (nebo si něco objednat domů), číst, psát pro školní noviny SŠAE Atom, a psát básně. Chtěla bych se stát spisovatelkou a nebo psovodem-záchranářem, jako ti, co při zemětřesení hledají lidi pod troskami. Ale pravděpodobně se budu muset stát vládkyní Genovie...

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydala Euromedia Group, k. s. v roce 2006, z anglického originálu Princess in Training přeložila Jana Jašová

DĚJ:

Chudák Mia. S příchodem nového školního roku se na ni ze všech stran valí problémy. Ambiciózní Lilly ji navrhne jako kandidátku na předsedkyni školního výboru, protože o toto místo usiluje a sama by nemohla zvítězit. Tento fakt ale Mie nejprve zapomene sdělit a genovskou princeznu děsí pomyšlení na diskusi před celou školou, ve které se bude muset snažit porazit svou nepřítelkyni Lanu.
Tento milý člověk ji stresuje poznámkami o tom, že Michael, který nastoupil na Columbia University, by ji mohl opustit, pokud se s ním nebude chtít milovat. Mia není na sex zdaleka připravená, ptá se své matky na její první zkušenosti a ohromí ji, když zjistí, že s jistým Wendellem Jenkinsem není v kontaktu.
Starosti jí začíná dělat i její nejoblíbenější předmět - angličtina, protože nová učitelka Martinezová neschvaluje její styl plný odkazů na popkulturu.
Mia jde navštívit Michaela na kolej, kde ji vyvede z míry jeho spolubydlící Doo Pak, který nejprve vůbec nevěří, že spolu ti dva chodí. Dojde zde také k rozhovoru mezi Miou a Michaelem o sexu. Záležitost si vyjasní, ale Miu zarazí věta: "Nebudu čekat věčně."
Noc před školní diskusí Mia probděla a nejradši by utekla někam hodně daleko, ale nakonec sebere odvahu a přednese skvělou řeč.

"Přiveďte mi všechny znavené, zbídačené, nuzné, všechny, kteří touží volně dýchat. Tohle je napsané na Soše svobody... Je to ta první věc, kterou spatřily miliony přistěhovalců, kteří připlouvali k tomuto pobřeží. Ta věta je ujišťovala, že v tomto tavicím kotli národů budou vítání bez ohledu na své společenské postavení, barvu pleti nebo vlasů, bez ohledu na to, jakou kosmetiku používají a jestli mají nebo nemají rádi sport. A není naše škola podobným tavicím kotlíkem? Jsme přece skupina lidí, kteří společně tráví osm hodin denně - a měli bychom si s tím poradit, jak nejlépe dokážeme. Ano, měli bychom být jako jeden národ - ale já nevidím, že bychom se tak chovali. Vidím jen kliky, do kterých se všichni sdružujeme, abychom se chránili a vymezovali. A tyhle kliky se bojí pustit si k tělu, do svých uzavřených elitářských skupinek, cokoli nového - všechny ty nuzné, co touží volně dýchat. A to je hnus. Historie už prověřila a zavrhla spoustu forem vlády, včetně vlády na základě božského práva, což je něco, s čím se naše země rozloučila už před stovkami let. Ale z jakéhosi záhadného důvodu se forma božského práva stále ještě udržuje na naší škole. Zdá se, že tu existuje výboru jenom proto, že jsou atraktivnější než my - nebo lepší sportovci - nebo dostávají víc pozvánek na večírky. Jsou mezi námi lidé, kteří stojí na vrcholku vývojového žebříčku. Lidé s nádhernou pletí. S těly, která se vyrovnají postavám manekýnek v magazínech. Lidé, kteří mají vždycky ty nejmódnější kabelky nebo sluneční brýle. Oblíbení lidé. Lidé, kteří si přejí, abychom se jim my všichni chtěli podobat. A já tu dneska stojím a přiznávám, že jsem to zkusila. Zkusila jsem se dostat mezi oblíbené, a řeknu vám jednu věc: je to všechno bouda. Tihle lidé, co se chovají, jako by měli božské právo vládnout vám i mně, jsou k takovému úkolu naprosto nedostatečně vybaveni, protože nechápou základní zásadu, podle níž se zformoval náš národ: ŽE VŠICHNI LIDÉ JSOU SI ROVNI. Nikdo z nás není lepší než druhý, včetně příslušníků vládnoucích dynastií, kteří jsou mezi námi v sále. Heleďte, nechci taky stát a slibovat vám spoustu nesmyslů, o kterých vy i já víme, že by se stejně nikdy nesplnily. Delší polední přestávky? Vy víte, že na to vedení školy nikdy nepřistoupí. Víc hodin tělocviku? Je tady snad někdo, kdo cítí, že jeho potřeba sportovního využití není uspokojena?" Pár rukou vyletělo do vzduchu. "A je tady někdo, kdo má pocit, že není uspokojena jeho potřeba uměleckého vyžití? Myslí si tu někdo, že by tahle škola potřebovala literární magazín, nebo digitální kameru, fotoaparát a vývojky pro filmový a fotografický kroužek, nebo vypalovací pec pro keramiku, nebo nové světelné rampy pro dramatický klub? Že tohle všechno potřebujeme víc než další vítězství fotbalového týmu?" Do vzduchu vystřelila spousta rukou. "Aha, to jsem si myslela. Tahle škola má jeden zásadní problém, a tím je, že skupinka, která je ve skutečnosti menšinou, rozhodovala ve jménu většiny, ale pro svůj prospěch. A to je chyba. Vlastně, je to víc než jen chyba. Je to naprosté znásilnění principů naší demokracie. Jak říká John Locke, vláda je legitimní jenom tehdy, když vládne se souhlasem lidu. Opravdu chcete dát privilegovaným právo, aby za vás rozhodovali? Nebo přiznáte tohle právo někomu, kdo vám opravdu rozumí, kdo sdílí vaše ideály, naděje a sny? Někomu, kdo udělá všechno, co je v jeho silách, aby nechal zaznít VÁŠ hlas, a ne hlas té takzvaně oblíbené menšiny?

...

"Ale to není všechno, co je na téhle škole špatně," řekla jsem do mikrofonu a užívala si přitom to, jak se můj hlas rozléhá tělocvičnou. "Jak je možné, že jsou tu zaměstnáni lidé, kteří se nazývají učiteli, ale kteří pokládají svůj názor za jediný správný? Budeme opravdu dál tolerovat vyučující, kteří nám - třeba v angličtině - budou tvrdit, že téma našich slohových prací je nepatřičné jenom proto, že jim se nezdá hodné pozornosti? Když si například vyberu za téma eseje japonské komiksy, bude můj esej hodnocený hůř než esej někoho, kdo si vybere sopku pod Yellowstonským parkem, která může jednoho dne vybuchnout? Anebo," dodala jsme rychle, protože v sále se ozval šepot - na SŠAE se zřejmě zrovna moc nevěděla, že Yellowstone je smrtící zásobárnou magmatu a možná se tam někdo chystal na výlet s rodiči nebo tak něco, "není snad můj esej o komiksech stejně hodnotný jako ten o sopce pod Yellowstonem, protože právě tváří v tvář hrůze z výbuchu sopky potřebujeme také něco zábavného?" Nastal okamžik ohromeného ticha. Vtom někdo z balkonu vykřikl: "Třeba Dračí doupě!" Kdosi další zaječel: "Pán prstenů!" A úplně shora se ozvalo: "Pokémon!" Vzápětí tělocvičnou zazvonil smích. "Možná že věci jako loterie a televize byly vymyšlené proto, aby zvýšily prodej jistých produktů a tak připravily dělníky o jejich těžce vydělané peníze, aby nás ukolébaly falešným pocitem vlastní důležitosti a odvrátily naši pozornost od katastrof skutečného světa kolem nás. Ale možná právě tohle potřebujeme, abychom se ve volném čase dokázali odreagovat!" vyhrkla jsem. "Co je na tom špatného, když si po příchodu ze školy pustíme The OC? Nebo zpíváme karaoke? Nebo čteme komiksy? Copak kultura musí být komplikovaná a těžko srozumitelná? Za sto let, až už budeme všichni mrtví, protože vybuchne Yellowstonská sopka a roztají ledovce a dojdou zásoby ropy a jedovaté řasy zahubí život v mořích, zbytky světové populace se možná ohlédnou zpátky k začátku jednadvacátého století. A co si myslíte, že bude naši dobu reprezentovat? Esej o tom, jak nás média ohlupují, nebo epizoda ze Star Treku? Pardon, ale kdybych měla hlasovat já, tak já chci komiks s Námořníkem Moonem, anebo nic."
Tělocvična explodovala. Ne snad, že by počítačový kroužek konečně sestrojil terminátora a poslal ho povraždit roztleskávačky. Ale kvůli tomu, co jsem řekla. Vážně. Kvůli tomu, co jsem řekla já, Mia Thermopolisová. Ale já ještě neskončila. "Takže dneska," snažila jsem se překřičet aplaus, "až budete odevzdávat svůj hlas pro předsedu studentského výboru, položte si jednu otázku: Co znamená slovo lid? Znamená privilegovanou menšinu? Nebo většinu z nás, co jsme se nenarodili se stříbrnou lžičkou v puse? A zvolte si kandidáta, který bude líp zastupovat vás. Lid."
A pak - se srdcem v krku - jsem se otočila, mrskla po ředitelce Guptové mikrofon a vyběhla z tělocvičny. Provázel mě potlesk. Hromový potlesk."

Mia sklidí velký úspěch a je zvolena předsedkyní studentského výboru. Michael ji ujistí, že ji miluje, a domluví se, že téma sex otevřou znovu za tři měsíce. Na obloze, která se rozkládá nad genovskou princeznou, je nyní zcela slunečno.